1Jóram, syn Achabův, se stal králem nad Izraelem v Samaří v osmnáctém roce vlády judského krále Jóšafata. Kraloval dvanáct let.
Jóšafat (též Jehóšafat), který byl spravedlivý, vládl od svých 35 let (1Kr 22) v Judsku 25 let a jeho vláda se překrývala s asi dvacetiletou vládou (1K 16,29) krále Achaba, syna Omrího, v Izraeli, na území severně od Judska, s nímž udržoval dobré vztahy. Jóšafat byl při vojenském tažení s Achabem proti Aramejcům svědkem Achabovy smrti. Po Achabovi vládl dva roky (1Kr 22,51) jeho stejně modlářský syn Achazjáš a po něm Jóram či Jehoram.
2Páchal to, co je zlé v očích Jehovah, ovšem ne jako jeho otec a matka.
Otcem byl Achab a matkou byla sidonská Jezábel, zavedli do Izraeli uctívání pohanského boha Baala. O tom čteme v několika kapitolách první i druhé knize Královské: 1Kr 14-16;22 a 2Kr 8,10,13,15 a 17.
Odstranil Baalův posvátný sloup, který udělal jeho otec.
O Achabovi se v 1Kr 16,31-32 píše, že postavil Baalovi chrám s oltářem v Samaří a uctíval ho. Jóram ho odstranil, ale zkázu všeho souvisejícího s modloslužbou provedl až Jóramův následník Jehú, jak píše 2Kr 10,27.
3Ke hříchům Jerobeáma, syna Nebatova, který svedl Izrael k hříchu, ovšem přilnul a neodvrátil se od nich.
Měl k tomu politické důvody, protože po rozdělení původního Davidova a Šalamounova spojeného Izraele za vlády Šalamounova syna Rechoboáma na severní Izrael a jižní Judsko přišel severní Izrael o Jeruzalém jako o místo určené k uctívání Jehovah. Jerobeám se bál vlivu Judska na „své“ obyvatele, kdyby chodili na svátky do Jeruzaléma, jak předepisuje Písmo, pročež zřídil dvě nová, ovšem modloslužebná místa, v Danu a v Bételu, kde postavil oltář a zlatého býčka, aby jeho lid měl kde uctívat. Kdyby dovolil, aby lid chodil do Jeruzaléma, mohlo by to vést k opětovnému sjednocení obou zemí a tím zániku severního Izraele jako samostatného státu.
4Moábský král Méša byl drobopravcem/chovatelem ovcí. Odváděl izraelskému králi sto tisíc jehňat a vlnu ze sta tisíc beranů.
Drobopravec je určitý druh věštce, který předpovídá budoucnost z vnitřností. To, že odváděl ovce, znamenalo, že jeho země byla podrobena Izraeli a zavázána k daním v podobě naturálií.
5I stalo se, když Achab zemřel, že se moábský král vzbouřil proti izraelskému králi.
O tom píše už 2Kr 1,1. Porobené národy často využívaly úmrtí vládce, jemuž byly zavázány odvádět daně, aby se svůj závazek vůči těm, kteří je ovládali, pokusily zrušit a zajistit si nezávislost.
6Král Jóram vytáhl v tom čase ze Samaří a spočítal celý Izrael. 7Když vytáhl, vzkázal judskému králi Jóšafatovi: Moábský král se proti mně vzbouřil. Vytáhneš se mnou do boje proti Moábu? Ten odpověděl: Vytáhnu; jsem jako ty, můj lid jako tvůj lid a moje koně jako tvoje koně.
Jóšafat měl s Achabem dohodu a byl s ním dokonce spřízněn, protože pro svého syna sjednal za manželku Achabovu dceru Ataliah (2Kr 8,18; 2Pa 18,), s Achabem táhl do boje proti Syřanům (1Kr 22,4-36) a s Achabovým synem Achazjášem se snažil vybudovat loďstvo, aby po vzoru Šalamouna plul do Ofíru pro zlato, ale lodě se polámaly ještě v přístavu (1Kr 22,48), což byla dle proroctví odplata za Jóšafatovo spojenectví s modláři.
Jóram se na základě dobrých vztahů obrátil na Jóšafata s návrhem, aby s ním vytáhl uhasit vzpouru Moábu, což Jóšafat akceptoval, zřejmě už proto, že sám byl předtím napaden Moábem, který se dostal až k En Gedí, kde Bůh zázračně Izrael zachránil, když se nepřátelé pobili mezi sebou, jak Jehovah předem oznámil skrze proroka (2Pa 20).
8A zeptal se: Kterou cestou vytáhneme? Odpověděl: Směrem do edómské pustiny.
K území Moábu vedly dvě hlavní cesty: přímější cesta králů přes Jordán a podél Mrtvého moře na jeho východním břehu k jihu, po níž by se přišlo k Moábu ze severu, a klikatější cesta pouští západně od Mrtvého moře, přes poušť Arava jižně od Moábu a pak na sever přes Edóm k Wadi-al-Hasa (=Wadi Zered). Jóšafat vybral obtížnější jižní cestu, možná proto, že mu byl Edóm podřízen a chtěl získat i jeho vojenskou podporu, a také že Moáb zřejmě útok z jihu nečekal.
9Izraelský král tedy vytáhl s králem judským a králem edómským. Když obcházeli sedm dní kolem Mrtvého moře, neměli vodu pro vojsko ani pro dobytek, který šel v jejich stopách.
Spojenecká vojska patrně spoléhala na vodu ve Wadi al-Hasa, jež však bylo v té době suché, protože už dlouho nepršelo, a zvířatům, která zřejmě nesla náklad, hrozilo uhynutí pro nedostatek vody.
10Izraelský král řekl: Běda, neboť Jehovah zavolal tyto tři krále, aby je vydal do ruky Moábu.
Možná si Jóram uvědomil, že se nedotázal Jehovah, zda svolat vojáky a táhnout do války či ne, takže tyto těžkosti přičítal Boží odplatě za toto opomenutí.
11Na to řekl Jóšafat: Což tu není prorok Jehovah, abychom se skrze něj Jehovah dotázali? Jeden z otroků izraelského krále odpověděl: Je zde Elíša, syn Šáfatův, který lil vodu na Elijášovy ruce. 12Jóšafat řekl: U něho je slovo Jehovah. Tak k němu izraelský král a Jóšafat i edómský král šli.
Komentátoři se různí v tom, zda zde Elíša sloužil jako „vojenský prorok“ doprovázející Jóšafatovo vojsko, nebo zda v poslušnosti na Boží slovo právě přišel. Každopádně mu Jóšafat důvěřoval, takže doporučil ho konzultovat, a oba králové s ním jednali uctivě, už proto, že šli za ním, místo aby si ho nechali předvolat.
13Elíša řekl izraelskému králi: Co je mi do tebe? Jdi si k prorokům svého otce a k prorokům své matky. Izraelský král mu odpověděl: Ne, neboť Jehovah zavolal tyto tři krále, aby je vydal do ruky Moábu. 14Elíša řekl: Jakože živ je Jehovah zástupů, kterému sloužím, kdybych nebral ohled na judského krále Jóšafata, ani bych se za tebou neohlédl, ani bych se na tebe nepodíval.
Elíša měl v živé paměti, jak se Jóramův otec Achab a jeho matka Jezábel chovali k jeho učiteli Elijášovi a k Božím prorokům, a měl proti němu i to, že nezničil zcela Baalův kult a ponechal v zemi kromě Baalových „proroků“ i pohanská obětiště se zlatými býčky. Achab měl v Samaří 400 „proroků“, kteří mu falešně prorokovali, že při tažení na Ramót-Gileád zvítězí a neposlouchal Mikajáše, jediného proroka, který mu sděloval pravdu. Ty falešné Baalovy proroky, které si Jezábel držela, pobil až Jehú (2Kr 10,18-25). Elíša se tedy rozhodl hledat Boží pomoc, nikoli kvůli izraelskému králi, ale kvůli spravedlivému králi Judy, byť ho v minulosti napomínal, právě pro to stále stejné paktování s bezbožnými vládci Izraele.
15Tak mi přiveďte hudebníka. I stalo se, když ten hudebník hrál, že na něm spočinula ruka Jehovah 16a řekl: Toto praví Jehovah: Udělejte v tomto údolí mnoho prohlubní. 17Neboť toto praví Jehovah: Neuvidíte vítr ani neuvidíte déšť, ale toto údolí se naplní vodou a budete pít vy, i vaše stáda a váš dobytek. 18I to je málo v očích Jehovah; vydá Moába do vaší ruky. 19Vybijete všechna opevněná města a všechna nejlepší města, všechny dobré stromy porazíte, všechny vodní prameny zastavíte a všechna dobrá pole znehodnotíte kamením.
I prorok, je-li v rozhořčení, byť spravedlivém, se potřebuje naladit na chválu, která by mu pomohla dostat se v duchu před Boží trůn, aby prorokoval spolehlivě.
Slovo přeložené zde jako „prohlubeň“ je v hebrejském textu v množném čísle od slova GB (gev) s významy „břevno, krokev, jáma, příkop, nádrž“ a opakuje se (gevim ve gevim), což značí, že jich je mnoho. Přesněji by to bylo: udělejte toto údolí plné nádržek/příkopů. Jde o opatření k zadržení přívalové vody, aby rychle neodtekla.
Protože na jiném místě Bůh zakázal kácet stromy nepřátel, aby z nich mohli Izraelci jíst, vykládá se verš 19 buď tak, že jde o ničení nepřátelského území, jehož cílem je nepřítele oslabit, ale na které si Izraelci nemají dělat nárok, nebo jako proroctví, co budou Izraelci dělat.
20I stalo se ráno, když se přináší přídavná oběť, hle, voda tekla směrem od Edómu a země se naplnila vodou. 21Když celý Moáb uslyšel, že králové vytáhli, aby proti nim bojovali, svolali všechny, kdo se přepásávají pásem od nejmladších výše, a postavili se na hranici. 22Moábci vstali časně ráno, když slunce vyšlo nad vodou, a naproti viděli vodu rudou jako krev. 23Řekli si: To je krev. Králové se jistě pobili, pozabíjeli jeden druhého. A teď na kořist, Moábe! 24Když přišli k izraelskému táboru, Izraelci povstali a pobíjeli Moábce, takže před nimi utíkali.
Josephus (Antiquities of the Jews, IX, 3.kapitola) o tom napsal: Když to prorok řekl, příštího dne, než vyšlo slunce, přišla silná bouřka; Bůh zařídil, aby hojně pršelo v Edómu ve vzdálenosti tří dnů cesty, takže armáda i dobytek měli vody víc než dost. Když Moábci uslyšeli, že na ně ti tři králové táhnou a přicházejí skrze poušť, shromáždil moábský král armádu a přikázal jí utábořit se na náhorní planině.. když ale vycházelo slunce, viděli tu vodu v korytu; nebylo to daleko od Moábu; a měla barvu krve, protože v této době, když na ni svítí slunce, vypadá voda obzvlášť červeně; vytvořili si mylnou představu o stavu jejich nepřátel, že jeden zabil druhého kvůli žízni, a že se řeka zbarvila jejich krví. Předpokládali, že tomu tak je a žádali krále, aby je poslal pro kořist od nepřátel. Všichni tam spěchali, jako by už to bylo jejich, a přišli do tábora nepřátel v očekávání, že už jsou zničení, ale jejich naděje je podvedla: nepřátelé je obstoupili a některé rozsekali na kusy a jiní se rozprchli a utekli do své země.
Soudili na základě své předchozí zkušenosti, když se pobili mezi sebou při tažení na Judu.
Pobíjeli je, až Moábce vybili. 25Města zbořili, na každé dobré pole hodili každý kámen, až ho zaplnili, každý vodní pramen zastavili, každý dobrý strom porazili. Jen hradba v Kír-charesetu zůstala; prakovníci ho obklíčili a udeřili na něj. 26Když moábský král viděl, že boj je na něj příliš těžký, vzal s sebou sedm set mužů tasících meč, aby pronikl k edómskému králi, ale nedokázali to. 27Tak vzal svého prvorozeného syna, který se po něm měl stát králem, a přinesl ho na hradbách jako zápalnou oběť. Na Izrael dopadlo velké rozhořčení, takže od něj odtáhli a vrátili se do své země.
Josephus pokračuje: … dobyli města, ve kterých byli, a znehodnotili a zkazili jejich pole; pokryli je kameny z potoků; a pokáceli jejich nejlepší stromy a zastavili vodní zdroje země a strhli jejich zdi až k základům. Ale král Moábu, když byl pronásldován, vytrval v obležení a když viděl, že jeho městu hrozí přemožení, udělal výpad a vyšel se sedmi sty muži, aby se svými jezdci probil nepřátelským táborem tam, kde to vypadalo, že stráže jsou nedbalé, ale nemohl se dostat ven, protože padl na pečlivě střežené místo; vrátil se do města a ze zoufalství a ve stresu vzal svého nejstaršího syna, který měl kralovat po něm, vyzdvihl ho na hradby, aby ho všichni nepřátelé viděli, a obětoval ho bohu jako celopal. Když ho králové viděli, soucítili s neštěstím, které to zapříčinilo, a byli tak přemoženi lidskostí a soucitem, že zrušili obléhání a každý se vrátil do svého domu. Jóšafat tedy přišel do Jeruzaléma a setrval tam v míru; krátce po této výpravě zemřel; celkem žil šedesát let a z toho dvacet pět let vládl. Byl pohřben v Jeruzalémě velkolepým způsobem, neboť jednal podobně jako David.
Někteří vykládají poslední verš tak, že nešlo o syna Méši, ale o syna vůdce Edómců, jehož Méša předtím zajal, ale Josephus takový výklad nepřipouští.
Hlavní zdroje:
- Josephus, Antiquities of the Jews, Book IX, Chapter 3. https://www.studylight.org/commentaries/eng/tpc/2-kings-3.html
- https://penelope.uchicago.edu/josephus/ant-9.html
