Bible protestantská štrasburgská. Ji-Elle, Wikimedia Commons, CC-BY-SA-PD-4.0
Proč obsahují katolické Bible více knih než Bible protestantské? Jen málo otázek vyvolává větší zvědavost (i úzkost) v oblasti dějin Bible než to, proč mají dvě hlavní západní větve křesťanství ve svých Biblích různé knihy. Římskokatolická Bible má 73 knih, zatímco protestantská Bible jich obsahuje 66.
Obě skupiny tvrdí, že Bible funguje jako jejich autorita pro učení, i když, pravda, různými způsoby. To znamená, že protestanti i katolíci tvrdí, že Bible je jejich kánonem neboli autoritou ve věcech víry a morálky. Než pochopíme, jak jednotlivé skupiny svou Bibli čtou, musíme se seznámit s rozdíly mezi biblickými texty, které čtou. Abychom to mohli udělat, podrobně popíšeme hlavní rozdíly, popíšeme historii kánonu a pak si ukážeme, proč je tato otázka důležitá.
Rozdíly
Katolíci a protestanti mají stejný Nový zákon o 27 knihách. Rozdíly mezi jejich biblickými knihami se tedy týkají rozsahu starozákonního kánonu. Stručně řečeno, katolíci mají 46 knih, zatímco protestanti 39. Katolíci tedy mají o sedm knih více a také některé dodatky v rámci společných knih: Tobiáš, Judita, Moudrost Šalamounova, Kazatel / Sirach / Ben Sira, 1-2 Makabejské, Baruch a dodatky k Danielovi a Ester.
Protestanti nazývají tyto knihy souhrnně „apokryfy“, zatímco katolíci je označují jako „Deuterokanon“. „Deuterokanon“ zde neznamená druhý co do autority, ale druhý pouze co do časového pořadí. Protestantský Starý zákon se shoduje s užším pojetím či obsahem hebrejského kánonu (i když ne v pořadí a číslování knih), zatímco katolický Starý zákon obsahuje tytéž knihy a navíc i knihy deuterokanonické.
Jak vznikly různé kánony
Na začátku je třeba vyhnout se několika zjednodušujícím odpovědím. Patří k nim představa, že protestanti z Bible některé knihy odstranili, nebo že římští katolíci definitivně svou Bibli ustanovili na Tridentském koncilu. Jak uvidíme, historie Starého zákona od počátků křesťanské éry až do 16. století byla poměrně složitá. Než začneme činit velká prohlášení o tom, co se v 16. století stalo, je třeba pochopit rané dějiny vztahu kánonu k ostatním knihám Bible.
Raná křesťanská historie (100 - 400 n.l.)
Raní křesťané odpovídali na otázku „Co je Starý zákon?“ odlišně, protože v židovských spisech, které zůstaly, rozpoznali hlas svého Pastýře. Ježíš ani apoštolové po sobě nezanechali seznam knih autoritativních pro nejranější církev. Existovaly různé duchovně významné knihy a různé názory na ně. Kompletní řecké biblické kodexy ze čtvrtého století (Vaticanus, Sinaiticus, Alexandrinus) obsahovaly vedle mnoha deuterokanonických knih i knihy ostatní. Byly začleněny do Starého zákona.
Křesťané tyto knihy zjevně opisovali a četli. Zda je považovali za mající autoritu nebo ne, to je samostatná otázka, jak uvidíme dále. Navíc ve třetím století začali křesťané deuterokanonické knihy citovat jako „Písmo svaté“. Je zřejmé, že tato díla považovali za důležitá. Ačkoli autoři Nového zákona a autoři druhého století deuterokanonické knihy nikdy jako Písmo necitují (slovy „je psáno“), odkazují na ně, čímž dávají najevo, že o nich vědí. (Viz například narážku na židovské mučedníky z 2. Makabejské 6-7 v Žd 11,35).
Pavlův výrok v Římanům 3,2, že „Židům byly svěřeny Boží výroky“, však pravděpodobně vedl mnohé rané křesťany k závěru, že starozákonní kánon církve by měl odpovídat židovskému kánonu. Nejstarší seznamy Melita ze Sard, Bryenniosův seznam, Origenes Alexandrijský a řecké seznamy ze čtvrtého století (např. Cyril Jeruzalémský, Atanáš Alexandrijský, Řehoř Naziánský) z druhého a třetího století vynechávaly téměř všechny deuterokanonické knihy (některé ještě zahrnovaly Barucha jako součást Jeremiáše). (Edmon L. Gallagher et John D. Meade, The Biblical Canon Lists from Early Christianity: Texts and Analysis. Oxford: Oxford University Press, 2017).
Tito a další křesťané však deuterokanonické knihy přímo neodmítali. Spíše je považovali za užitečné, aby je věřící četli pro poučení, ale ne jako směrodatné pro učení. To znamená, že jejich knihy první úrovně - kanonické - určovaly církevní nauku, zatímco knihy druhé úrovně - čtivé - ilustrovaly zbožnost věřících. To je zásadní rozdíl, který se dnes někdy ztrácí.
V latinsky mluvících zemí Západu však probíhal jiný vývoj. Místo toho, aby se někteří raní křesťané ptali, zda je kniha součástí židovského kánonu, knihy do kánonu přijímali, pokud je četly a přijímaly církve. Například Augustin z Hippo a papež Inocenc I. jednoznačně přijali deuterokanonické knihy na základě tohoto kritéria. Jiní latinsky mluvící křesťané, jako Jeroným ze Stridonu a Rufinus z Akvileje, však nadále prosazovali užší kánon a deuterokanonické knihy zařadili do druhotného seznamu knih, které církevní nauku nestanovují.
Tento krátký přehled ukazuje, že křesťané čtvrtého století nebyli v otázce kritérií starozákonního kánonu jednotní. Na základě seznamů kánonů prvních biskupů a učenců, takzvaných církevních otců, by se většina křesťanů při určování, které knihy do jejich kánonu patří, řídila podle hebrejského kánonu. Druzí však určovali křesťanský Starý zákon podle toho, jaké knihy církve veřejně četly a přijímaly. Oba názory se shodovaly na základních knihách hebrejského kánonu, ale neshodovaly se v názoru na význam deuterokanonických knih, které jedni odsouvali do druhořadého postavení, ale druzí je začleňovali mezi autoritativní biblické knihy. O této otázce se diskutovalo ještě v období rané reformace a v období reakce římskokatolické církve na Tridentském koncilu (1546).
Období reformace a Tridentský koncil
Florentský koncil kolem roku 1445 sice uznal seznam starozákonních knih, který zahrnoval deuterokanonické knihy, ale tento seznam neměl dogmatickou účinnost či závaznost. To znamená, že katolíci o starozákonním kánonu ještě před Tridentským koncilem stále diskutovali. Například kardinál Ximénes (nejznámější pro svou roli velkého inkvizitora), kardinál Kajetán (známý pro svou roli recenzenta učení Martina Luthera na Augsburském sněmu v roce 1518) a velký katolický učenec Erasmus by se pravděpodobně shodli s prvními protestanty na obsahu Starého zákona a na rozdílu mezi kanonickými a deuterokanonickými knihami. Jiní katoličtí teologové však byli přesvědčeni, že papež Inocenc, papež Eugenius a mimo jiné i Florentský koncil deuterokanonické knihy do kánonu zařadili.
Když se v roce 1546 sešel Tridentský koncil, aby projednal otázku kánonu Písma, zavázal se vytisknout seznam knih Florentského koncilu, ale nevěřil, že tím jednou provždy vyřeší spor mezi Augustinem a Jeronýmem - v té době živou debatu mezi humanistickými a protestantskými učenci na jedné straně a katolíky na straně druhé.
Když však koncil zveřejnil svůj dekret o kánonu, jeho text tuto živou debatu jasně neodrážel. Místo toho přišel s nekvalifikovaným seznamem knih, jímž deuterokanonické knihy zařadil na stejnou úroveň s ostatními knihami. Zápisy a dokumenty ze zasedání Tridentského koncilu však naznačují něco jiného. Ukazují, že teologové a církevní představitelé nevěřili, že vyřeší dlouholetou debatu o deuterokanonických knihách, přestože jejich dekret zveřejnil širší seznam knih bez jakýchkoli výhrad či vysvětlení. Jak říká jeden z nedávných katolických historiků: „Přinejmenším v tomto případě musí být za nedorozumění odpovědný sám koncil.“ (John W. O’Malley, Trent: What Happened at the Council. Cambridge, MA: Harvard University Press, 2013, 92.)
Od tohoto okamžiku začali katoličtí apologeti, kteří to měli vědět nejlépe, tento kánon hájit jako součást římskokatolické identity. Protestanti pak chápali rozhodnutí Tridentu zahrnout deuterokanonické knihy jako způsob, jak podpořit některé jeho doktrinální postoje.
V roce 1566 vytvořil římskokatolický teolog Sixtus ze Sienny termín „deuterokanonické“, aby jím označil tyto knihy spolu s několika dalšími, které by dnes křesťané deuterokanonickými nenazývali (např. knihu Zjevení). Pod pojmem „deuterokanonické“ Sixtus rozumí druhé v době přijetí - nikoli druhé co do autority a závažnosti. Tyto knihy byly do církevního kánonu Písma přijaty později, a proto je nazval deuterokanonickými, zatímco protestanti tyto knihy nadále nazývali „apokryfy“, čímž starobylé rozlišení mezi nimi a kanonickými knihami jasně zachovali.
Záleží na rozdílech?
Rozdíly mezi těmito kánony bylo možné pocítit již v roce 1519. Na debatě v Lipsku debatovali Martin Luther a katolík Johann Maier von Eck mimo jiné o učení o očistci a úloze odpustků. Když Luther zpochybňoval biblickou autoritu pro očistec, poznamenal, že 2 Makabejská 12,43-45 může nabídnout určitý názor, ale „protože Makabejská není v kánonu“, je účinná pouze pro věrné a autoritu k formulování nauky neposkytuje. Nauku mohou určovat pouze knihy zahrnuté v kánonu. Pokud byl kanonický status nějaké knihy sporný, jako tomu bylo u všech deuterokanonických knih, pak nebyla dostatečnou autoritou. Luther se v tomto ohledu odvolával na Jeronýmův názor.
V roce 1547, rok po vydání Tridentského dekretu o kánonu, tvrdil Jan Kalvín ve své Antidotě, že si tridentští představitelé „tvoří nové opory, když apokryfním knihám přiznávají plnou autoritu. Z druhé knihy Makabejské budou dokazovat očistec a uctívání svatých; z Tobiáše zadostiučinění, exorcismy a kdovíco ještě. Z knihy Kazatel si nevypůjčí málo. Vždyť odkud jinud by mohli lépe čerpat své dryáky?“ (Selected Works of John Calvin: Tracts and Letters: Volume 3: Tracts, Part 3, ed. Henry Beveridge et Jules Bonnet. Edinburgh; Calvin Translation Society, 1851; repr. Grand Rapids: Baker, 1983, 68.)
Tito první protestanti jasně chápali, že apokryfní knihy nesou jinou nauku než knihy kanonické, a jakmile jim římskokatolická církev propůjčila plnou autoritu, mnohé z jejích doktrín pak mohly získat plnou podporu. Je zřejmé, že rozdíly mezi oběma kánony nejsou zanedbatelné ani triviální. Kánon znamená autoritu, a tedy autoritativní oporu pro církevní učení.
Závěr
V důsledku rozdílných kánonů mají dnes katolíci a protestanti různé biblické nauky. Otevření dějin této otázky ukazuje, že katolíci si v Tridentu nemysleli, že debatu o kánonech vyřeší, ani že vydají katolickou Bibli platnou jednou provždy, ale Tridentský dekret takový účinek měl.
Stejně tak historie ukazuje, že protestanti žádné knihy z Bible neodstraňovali, neboť jejich kánon byl nejen tradiční, ale protože se shodoval s hebrejským kánonem, měl ve skutečnosti starobylejší vzor. Znalost dějin Bible odstraňuje pokřivení a dezinformace, které kolem této otázky kolují.
O autorovi: John D. Meade (PhD, The Southern Baptist Theological Seminary) je profesorem Starého zákona a spoluředitelem Text & Canon Institute na semináři ve Phoenixu a spolupracovníkem projektu Hexapla. Je autorem (spolu s Edem Gallagherem) knih The Biblical Canon Lists from Early Christianity a Scribes and Scripture: (spolu s Peterem Gurrym).
Zdroj: https://textandcanon.org/why-the-catholic-bible-has-more-books-than-the-protestant-bible/
Editovaný strojový překlad DeepL
