Historicky naplněné proroctví z 11. kapitoly knihy Daniele
Z přednášky Prof. Clyde Billingtona na konferenci Židovské kořeny křesťanství v roce 2012
1 V prvním roce Dareia Médského jsem tedy i já zaujal postoj, abych jej podporoval a poskytoval mu ochranu. 2 Teď ti tedy oznámím pravdu: Hle, v Persii povstanou ještě tři králové ...
Toto je andělovo sdělení Danielovi. Prvním rokem vlády Dareia Médského byl rok 539 př.n.l. Dareius Médský vládl pod Kýrem Velikým, který zemřel 530 př.n.l. Ti tři králové, kteří po něm povstali, byli Cambyses, Pseudo-Smerdis a Darius Veliký, který Pseudo-Smerdise zabil a nahradil.
2b a pak čtvrtý zbohatne jměním nade všechny větším. Když se pro své bohatství prosadí, podnítí všechny proti řeckému království.
Tím čtvrtým perským králem byl Xerxes, který vládl od 485 do 465 př.n.l. V roce 480 přesunul velikou armádu složenou ze všech národů Perské říše do dnešního severního Řecka. Leonidas, král Sparty, držel tuto obrovskou přesilu v průsmyku u Termophyl severně od Athén. Jeho 300 Sparťanů bojovalo do posledního dechu. Peršané sice zvítězili, ale utrpěli veliké ztráty a jejich útok na Athény se zdržel, což obyvatelé Athén využili k úniku v lodích na ostrovy v Egejském moři. Když Xerxes došel do Athén, prázdné město vypálil. Později prohrál v bitvě u Salamidy, čímž ztratil kontrolu nad Egejským mořem a tím i možnost zásobovat svou armádu a musel se stáhnout do Malé Asie. V severním Řecku ponechal armádu 100 000 mužů pod velením svého švagra, ale řecká koaliční armáda ji roku 479 př.n.l. porazila. V knize Ester se Xerxes nazývá Achašveroš.
3 Pak povstane chrabrý král, ten bude vládnout veliké říši a dělat, co se mu zlíbí.
Pak povstal Alexandr Veliký a porazil Perskou říši v letech 334-331 př.n.l.
4 Ale až povstane, jeho království se rozpadne a rozdělí čtyřem větrům nebes, ne jeho potomstvu a nebude to taková vláda, jakou vládl, protože jeho kralování bude vytrženo a připadne jiným.
Alexandr Veliký vládl jen 13 let a zemřel 323 př.n.l. Všichni jeho možní dědicové byli zabiti. Říše připadla čtyřem řeckým rodinám – Antigonidům, Attalidům, Seleucidům a Ptolemaiovcům, potomkům Alexandrových generálů.
5 Potom zesílí král jihu i jeden z jeho velitelů a ten zesílí nad něho a bude vládnout říši větší než je říše jeho.
Král jihu byl Ptolemaius egyptský. Seleucus I. (312-280 př.n.l.) byl generálem v Ptolemaiově armádě. Ten udělal tu chybu, že poslal Seleuca s řeckou armádou do Mezopotámie a Sýrie, aby pro něho tyto oblasti dobyl. Sice úkol splnil, ale dobyté území si ponechal; bylo největší z těch čtyř. Prvním „králem severu“ byl Seleucus I., prvním „králem jihu“ (z hlediska Izraele) byl Ptolemaios I. Tyto dvě řecké rodiny se staly nesmiřitelnými nepřáteli, i když mezi sebou uzavíraly politické sňatky.
6 Uplynou roky, oni se spojí a dcera krále jihu přijde ke králi severu, aby se uskutečnilo právo, ale tu paži opustí všechna síla a neobstojí on ani jeho paže a vydána bude ona, i kdo ji přivedli a kdo ji zplodil, i ten, kdo ji v těch časech podporoval.
Ptolemaius II. (283-246 př.n.l.) uzavřel s Antiochem II. (261-246 př.n.l.) diplomatickou dohodu, podle níž byla poslána Berenice, dcera Ptolemaia II. za manželku Antiochovi II., aby pojistili mír. Antiochus II. byl kvůli tomu donucen propustit svoji první ženu Laodice a vydědit jejich syna, pozdějšího Seleuca II. Berenice porodila syna, který se měl stát novým dědicem Seleucidovské říše. Ptolemaius II. však za podivných okolností zemřel a poté se Antiochus II. s Berenice rozvedl, přijal zpět svou první ženu Laodice a znovu instaloval Seleuca II. za svého dědice. Hned poté Laodice zavraždila Berenice, jejího syna, všechny její lidi i svého muže a její syn Seleucus II. se stal novým „králem severu“.
7 Pak na jeho místo nastoupí jeden z výhonků jejích kořenů, přitáhne k vojsku, přitáhne do pevnosti krále severu, vypořádá se s nimi a přemůže je.
Mezitím se dostal v Egyptě k moci bratr Bereniky, Ptolemaius III (246-223 př.n.l.) a napadl armádu Laodice a jejího syna Seleuca II. (246-226 př.n.l.), aby svou sestru pomstil. Zvítězil a dokonce přemohl i opevněné hlavní město Antioch, ale Laodice se synem před zajetím unikli.
8 Také jejich bohy s jejich litými modlami, s drahocenným náčiním, stříbrem a zlatem, odnese do zajetí v Egyptě. Pak se několik let bude od krále severu držet nazpět.
V Antiochu ukořistil Ptolemaios III. kovové sochy bohů Seleuca II. a Laodice a jejich předměty ze stříbra a zlata. Dovezl ty poklady do Egypta a pak několik let na krále severu Seleuca II. neútočil.
9 Ten však přijde do království krále jihu, ale vrátí se do své země.
Seleucus II. napadl Egypt v roce 235 př.n.l., ale mnoho toho nedocílil. Egypt nepřemohl a vrátil se zpátky.
10 Avšak jeho synové, když budou mobilizovat a shromáždí veliké množství vojska, půjdou dál a dále, až projdou jako záplava, pak se obrátí a zaútočí na samu jeho pevnost.
Synové Seleuca II., Seleucus III. (226-223 př.n.l.) a Antiochus III. (223-187 př.n.l.) sestavili a mobilizovali velikou armádu. Antiochus III. napadl Ptolemaia IV. (krále jihu) a dobyl téměř celý Egypt kromě opevněného hlavního města, Alexandrie.
11 To se král jihu rozzuří, vytáhne a s tím králem severu se pustí do boje. Ten postaví veliké množství vojska, avšak to množství bude vydáno do ruky onoho
Dalším králem jihu se stal Ptolemaius IV. (221-204 př.n.l.). Sesetavil velikou armádu a učil Egypťany bojovat jako bojovali Řekové. Vytáhl proti Antiochovi III., který také dal dohromady velikou armádu, a porazil ho roku 217 př.n.l. v bitvě u Rafie.
12 a celé množství bude rozneseno. Jeho srdce se pozvedne, že porazí desítky tisíc. Nezvítězí však.
Ptolemaios IV. V bitvě u Rafie zabil desítky tisíc Antiochových vojáků. Vyhrál bitvu, ale ne válku.
13 Král severu se vrátí. Postaví totiž množství, větší než to předchozí. Až ty časy uplynou, bude po několik roků přicházet s velikým vojskem a četným vybavením.
Po několika letech, po smrti Ptolemaia IV., sestavil Antiochus III. ještě větší armádu a napadl a porazil mladého krále Ptolemaia V. roku 201 př.n.l. v bitvě u Pania (Cesarea Filipova) v severním Izraeli.
14 V oněch časech proti králi jihu povstanou mnozí, také násilní ze tvého lidu se pozvednou, aby naplnili vidění, ale upadnou.
Egypťané, kteří byli trénováni, aby bojovali jako Řekové, se proti Ptolemaiovi V. vzbouřili. Povstali také rebelující Židé, kteří byli v té době pod vládou Egypta, aby získali svobodu, ale neuspěli.
15 Král severu přijde, navrší násep a obsadí opevněné město, proto paže jihu neobstojí, ani jeho nejlepší vojáci nebudou moci obstát.
Po svém vítězství v bitvě u Pania zabral Antiochus III. části dnešní Sýrie, Libanonu a Izrael. Poté vtrhl do Egypta a pomocí obléhacího náspu dobyl dobře opevněné město Pelusium v severovýchodní části delty Nilu, jež byla klíčem k celému Egyptu. Ptolemaius V. nemohl obstát ani s pomocí svých nejlepších řeckých vojáků.
16 Jeho dobyvatel si tedy bude dělat, co se mu zlíbí, a nikdo před ním neobstojí. Upevní se i v Krásné zemi a bude mít moc ji zničit.
Antiochus III., který napadl Ptolemaia V., si mohl dělat co se mu zlíbilo, nikdo ho nedokázal zastavit. Odebral mu Libanon a Izrael, kde nějakou dobu setrval a vyhrožoval, že zničí ty, kteří by jeho vládě odporovali.
17 Rozhodne se získat nadvládu nad celým jeho královstvím, nabídne a také uskuteční vyrovnání a dá mu svou dceru, aby je zničil. To se mu ale nepodaří, to mu nevyjde.
Antiochus III. nabídl Ptolemaiovi V. mírovou dohodu a k jejímu zpečetění mu dal za ženu svou dceru Kleopatru II. s úmyslem, aby se svému muži stala léčkou, ale ona se postavila na stranu svého manžela proti svému otci.
18 Zaměří tedy svou pozornost na přímořské oblasti a mnohých se zmocní. Jeden vojevůdce však jeho drzost ukončí a obrátí ji na něho zpátky.
Když věřil, že má Egypt pod kontrolou, obrátil se Antiochus III. k západnímu pobřeží a zkoušel dobýt království Antigonidů a Attalidů, aby vládl nad celou oblastí, kterou kdysi ovládal Alexandr Veliký. Začal si dokonce říkat „Antiochus Veliký“. Nejprve se obrátil proti království Attalidů v Pergamonu, ale porazil ho římský generál Scipio Asiaticus v bitvě u Magnesie 190 př.n.l. a byl donucen platit vysoké daně.
19 Obrátí tedy svou tvář k pevnostem své země, ale klopýtne, padne a nebude nalezen.
Antiochus III. se po totální porážce uchýlil do pevností svého vlastního království a tam roku 187 př.n.l. zemřel. Aby zaplatil Římanům a udržel si svůj přepychový dvůr, uvalil Antiochův syn Seleucus IV. vysoké daně na všechny včetně Židů.
20 Pak na jeho místo nastoupí jeden, který nechá procházet vymahače majestátem království, ale za několik dnů bude zničen, ne však v hněvu nebo ve válce.
Seleucus IV. Poslal do Izraele Heliodora jako vymahače daní. Ten však Seleuca IV. otrávil.
21 Pak na jeho místo nastoupí podvržený, jemuž nebyla dána královská důstojnost. Zabere království, když se bude lid cítit bezpečně, zmocní se ho úskočně.
Po zavraždění Seleuca IV. sestavil jeho odporný bratr Antiochus IV. Epifanes (176-164 př.n.l.) armádu a chopil se trůnu království Seleucidů. Zavraždil svého mladého synovce, který byl právoplatným nástupcem trůnu.
22 Před ním bude smetena nespočetná armáda; jak ona, tak i kníže smlouvy budou zničeni.
Egyptský král Ptolemaius VI. (181-145 př.n.l.) Antiocha IV. napadl roku 170 př.n.l. s velikou armádou, ale ten ji zničil. Současně byl v Antiochu zavražděn nejvyšší pravý židovský kněz Onias III., kterého Antiochus IV. odstranil. Onias III. byl tím „knížetem smlouvy“.
23 A ve spojenectví s ním bude jednat podvodně a povstane k moci jen s hrstkou lidu.
Nejvyšší kněz Jason poslal k Antiochovi IV. Epifanovi svého daňového úředníka Menelaa s penězi vybranými z daní od Židů. Menelaus byl z kmene Benjamin, nikoli Levi, takže nebyl oprávněn vykonávat funkci kněze, ale přesvědčil Antiocha, aby ho instaloval jako nejvyššího kněze, za slib, že pro Antiocha zajistí ještě vyšší výběr daní. Menelaus měl pak jako nejvyšší kněz jen nepatrnou podporu Židů.
24 V době míru vtrhne do nejúrodnějších míst provincie a učiní, co nečinili jeho otcové ani otcové jeho otců. Kořist a lup i majetek rozhodí svým následovníkům a bude vymýšlet plány proti pevnostem, ale jen do času.
Protože Antiochus IV. Epifanes naléhavě potřeboval peníze, udělal něco, co žádný z jeho předchůdců: Vyplenil nejbohatší města a chrámy svého vlastního království. Tuto kořist rozdělil své armádě a loajálním občanům své nově ustanovené Antiochijské republiky. Pak osnoval útočné plány na pevnosti svého nepřítele a synovce krále Ptolemaia VI.
25 Také roznítí svou sílu i svou odvahu proti králi jihu při velikém vojsku. Král jihu tedy zmobilizuje k boji nadmíru veliké a mocné vojsko, ale neobstojí, neboť proti němu zosnovali úklady.
Antiochus IV. Epifanes vytáhl se svým vojskem proti Ptolemaiovi VI. egyptskému, který též zmobilizoval velikou armádu. Antiochus IV. Ptolemaia u města Gazy roku 170 př.n.l. přemohl, protože jeho vzpurný bratr Ptolemaius VII. (170-164 př.n.l.), který obsadil hlavní město Alexandrii, proti němu zosnoval spiknutí.
26 Rovněž ti, kdo jedí z králových zásob, se ho pokusí zničit; jeho vojsko bude smeteno a mnozí padnou v bitvě.
Dva mocní politikové, Eulaeus a Lenaeus, jedli vybrané lahůdky ze stolu Ptolemaia VI., spikli se proti němu a nakonec ho roku 164 př.n.l. zavraždili. Před jeho smrtí bojovala jeho armáda úspěšně proti jeho bratrovi Ptolemaiovi VII. i proti jeho strýci Antiochovi IV. Epifanovi. V těchto bitvách mnoho mužů padlo.
27 Srdce obou králů budou nakloněna ke zlu, budou sedět u jednoho stolu a lhát jeden druhému, ale bez úspěchu, neboť konec stejně v určenou dobou nastane.
Antiochus IV. Epifanes i Ptolemaios VI. osnovali úklady proti Ptolemaiovi VII. i jeden proti druhému, u jednacího stolu si navzájem lhali. Jejich spojenectví nevydrželo. Antiochus IV. mezitím vyplenil tu oblast Egypta, kterou kontroloval.
28 Král severu se bude vracet do své země s velkým majetkem, ale jeho srdce bude nastavené proti svaté smlouvě a bude jednat proti ní. Pak se vrátí do své země.
Antiochus IV. Epifanes využil občanské války mezi Ptolemaiem VI. a Ptolemaiem VII. a zmocnil se téměř celého Egypta kromě Alexandrie. Jeho výboje a plenění Egypta vedlo bratry Ptolemaiovce k tomu, aby dočasně zanechali svých sporů. Když Antiochus IV. Epifanes dobýval Egypt, uslyšel o revoltě Židů v Jeruzalémě. Vydal se na zpáteční cestu s velkým bohatstvím z egyptské kořisti, a když procházel Izraelem, jeho srdce se postavilo proti rebelujícím Židům i proti jejich svaté smlouvě. Zabil tisíce židovských rebelů včetně žen a dětí a pak se vrátil do Antiochu.
29 V určenou dobou potáhne zase na jih, ale výsledek tohoto tažení bude jiný než dříve.
Hned v dalším roce, 168 př.n.l., se Antiochus IV. vydal na další tažení do Egypta, ale tentokrát se události vyvíjely jinak než v předešlém roce.
30 Postaví se proti němu lodě západního pobřeží a on ztratí odvahu. Obrátí se zpět, ale namíří svůj hněv proti svaté smlouvě. Vrátí se a ukáže přízeň těm, kteří opouštějí svatou smlouvu.
Římské lodě vedené římským senátorem Popiliem Laenasem připluly do Alexandrie a hrozily Antiochovi IV. Epifanovi válkou, pokud ihned neopustí Egypt. Senátor nakreslil v písku kolem Antiocha kruh a řekl mu, že musí souhlasit s tím, že opustí Egypt, dřív, než vyjde z kruhu, nebo bude ve válce s Římem. Antiochus IV. byl zastrašen, opustil Egypt a táhl zpátky na sever. Zuřil na Židy a jednal vojenskou silou proti svaté smlouvě, tj. proti Židům dodržujícím Tóru, protože si myslel, že kvůli nim rok předtím v Egyptě prohrál. Projevoval přízeň těm Židům, kteří svatou smlouvu opustili a stali se občany jeho Antiochejské republiky.
31 Jeho ozbrojené síly povstanou a znesvětí chrámovou pevnost a odstraní každodenní oběti. Pak ustanoví ohavnost, která způsobí zpustošení.
Jeho vojenská moc nad Židy zvítězila. V roce 168 př.n.l. znesvětil Antiochus IV. Epifanes svatý chrám v Jeruzalémě. Ukončil každodenní oběti a v chrámu ustanovil pustošící ohavnost – pohanskou modlu, sochu boha Dia v podobě Antiocha, které byly obětovány i prasečí oběti. Jeho přízvisko „Epifanes“ znamená „zjevený bůh“.
32 Lichotkami zkazí ty, kdo porušili smlouvu, ale lid, který zná svého Boha, mu bude pevně odolávat.
Úlisnými slovy přesvědčil Antiochus IV. Epifanes mnohé Židy nakloněné ke kompromisu, aby jeho pohanské náboženství přijali a zradili svatou smlouvu. Ale Židé, kteří svého Boha znali, projevili sílu a pod vedením hasmonejského kněze Matatiáše vedli proti Antiochovi gerilový boj.
33 Kdo jsou mezi lidem moudří, budou učit mnohé, i když budou po jistou dobu padat mečem, budou spalováni či zajímáni nebo pleněni.
Ti Židé, kteří měli duchovní vhled, instruovali další věřící a pomáhali jim všemu porozumět. Po nějakou dobu ale byli mnozí věřící Židé vydáváni meči, trpěli v plamenech, v zajetí a plenění. Zprvu odmítali bojovat v sobotu, během dne odpočinku. Antiochovi vojáci je vyhledávali, čekali na sobotu a buď je zabíjeli, včetně žen a dětí, nebo je prodávali jako otroky.
34 Ale až budou klesat, dostane se jim trochu pomoci, a připojí se k nim mnozí neupřímní. 35I někteří moudří budou klesat, aby mohli být tříbeni a čištěni, aby byli bez poskvrny až do času konce, neboť v určenou dobu nastane.
Když byli věrní věřící Židé napadeni vojenskými silami Antiocha IV. Epifana, nabídli jim pomoc Makabejští – Juda a jeho bratři. Mnozí se ke gerile Makabejců přidali a bojovali proti Antiochovi. Klíčovou roli v tom hrálo rozhodnutí Matatiáše, otce Judy Makabejského, který řekl, že Židům je dovoleno bránit se i během dne odpočinku. Juda převzal Jeruzalém roku 164 př.n.l., vyčistil chrám a tehdy se poprvé slavila chanuka. Antiochus IV. Epifanes krátce na to, ještě téhož roku zemřel. Juda a dva jeho bratři byli v bitvách zabiti a další bratr byl zrádně zavražděn synovcem Antiocha IV. Simonem. Poslední bratr Judy Makabejského byl zavražděn svým proradným židovským zetěm, který chtěl vládnout Židům.
Jakmile Židé získali svobodu, mnozí dřívější „antiochejští“ Židé a neupřímní idumejští konvertité se přidali k Hasmoneovcům (rodině Makabejských) a k věřícím Židům. V důsledku toho se mnohé pokazilo. Mezi bratry Hasmonejci došlo k občanské válce a v roce 64 př.n.l. připojil římský generál Pompeius Veliký Izrael k Římské provincii.
O autorovi:
Clyde E. Billington, Ph.D., působil 22 let jako profesor Staré a středověké historie na Severozápadní univerzitě v St. Paul, v Minnesotě. Působil i jako redaktor časopisu Artifax publikujícího poznatky biblické archeologie, jako výkonný ředitel Ústavu biblické archeologie a jako člen Rady ředitelů a zástupce prezidenta Blízkovýchodní archeologické společnosti. Je považován za odborníka na důkazy o historické přesnosti knihy Daniel.
Zajímavou informaci o přínosu archeologie k svátku chanuka najdete zde: https://medium.seznam.cz/clanek/jo-nas-chanuka-a-nebo-vanoce-34405
