V období egyptské Nové říše poměrně dlouho vládla jedna žena-faraon, která natolik vybočovala z řady ostatních vládců, že jí bylo v roce 2006 věnováno několik výstav souběžných s hlavní výstavou v Metropolitním muzeu umění v New Yorku.
Hatšepsut, hlava sochy sestavená z úlomků nalezených v roce 1928. Roehrig 2005
Když jeho pracovníci odkryli ve třicátých letech 20. století jámu plnou úlomků soch u jejího pozoruhodného chrámu v Deir el-Bahri naproti Thébám (dnešní Luxor), zjistili, že pocházejí z různých soch této vládkyně, Hatšepsut, která zemřela roku 1458 př. n.l. Některé sochy se jim podařilo sestavit.
Její poničené a rozbité sochy ale nejsou jediným dokladem výrazné snahy o vymazání památky na ni. Existuje řada kamenných reliéfů, na kterých byla původně zobrazena, a ze kterých byla různými technikami odtesána její postava i nápisy, které se k ní vztahovaly.
Reliéf v kapli Hathor v chrámu Hatšepsut, z něhož byly odsekány dvě postavy Hatšepsut a její nápisy. Roehrig 2005, str. 277
Mezi egyptology nepanuje jednoznačný názor na to, kdo byl autorem těchto téměř 3500 let starých cenzurních zásahů, ani jaké důvody ho k tomu vedly. Někteří se domnívají, že šlo o genderovou záležitost. Když se ujala vlády, nesly její sochy ženské rysy. Pozdější sochy a reliéfy ji zobrazovaly jako muže-faraona. Některé z nich byly později přetesány, jako by patřily jejímu muži Thutmose II., který zemřel mladý. Protože jeho mužskému potomku Thutmose III., jehož měl s konkubínou, byly v té době teprve dva roky, musela jeho žena a poloviční sestra Hatšepsut dlouho (spolu)vládnout se svým nevlastním synem.
Hatšepsut pije mléko z vemene krávy - bohyně Hathor. Z jejího chrámu v Deir el-Bahari. Rémih, CC-BY-SA-3.0
Její vládu popisují egyptologové a historici jako mírumilovnou a hodnotí Hatšepsut jako panovnici razící nový styl umění a architektury. Její otevřený chrám, jehož středobodem byla djeser djeseru (svatyně svatých – egyptských bohů), byl protikladem soudobých chrámů obehnaných zdmi, které sloužily spíš jako pevnosti. Tato žena zbořila řadu dobových zvyklostí a konvencí. Nešlo jen o to, že její sochy byly daleko rozmanitější a nápaditější než ty v předchozích dobách, ale bořila i jejich prostřednictvím pravidla o kontaktu královských (=božských) a neurozených osob.
Thutmose III. a Hatšepsut. Karnak, Egypt. Markh, CC-BY-SA-PD-user
Thutmose III. po její smrti vládl ještě dlouho a po celou tu dobu památku své nevlastní matky ctil. Byl zobrazován společně s ní a dokonce i svůj chrám nechal postavit těsně vedle toho jejího a v podobném stylu. Ti, kteří se domnívají, že cenzorem byl on, nemají pro své tvrzení silné argumenty.
Amenhotep II. na reliéfu v Karnaku. Marsupium, CC-BY-SA-4.0
Dalším vládnoucím faraonem byl Amenhotep II., který byl známý svou krutostí, a který je dalším adeptem na cenzora Hatšepsutiných památek, ale většina autorů uzavírá své zkoumání s tím, že motivy cenzurních zásahů vůči její osobě, k nimž došlo zřejmě až dlouho po její smrti, stále zůstávají tajemstvím, protože ani jedna teorie „nesedí“ přesně.
Jeden pravděpodobný důvod probereme doufám příště. Zastavme se teď u cenzury jako takové. Je to zajímavější a hlubší téma, než za jaké ho asi většina lidí považuje. Protože v Čechách existovala cenzura v nějaké podobě vždy, vzpomeňme na Koniáše, Karla Havlíčka Borovského nebo na hry Voskovce a Wericha, jsme na ni možná už natolik zvyklí, že máme tendenci považovat ji za normální.
Starší generace pamatuje nejen přepisování samizdatových materiálů na psacích strojích přes kopíráky, ale i přepisování obsahu Karafiátových Broučků, Robinsona Crusoa či Vinnetoua. Také ničení celých nákladů knih v rámci takzvané následné cenzury, když předběžná cenzura schvalující jednotlivé tituly selhala. Protože to způsobovalo hmotné ztráty, začalo se víc tlačit na autocenzuru. I když byla v roce 1968 cenzura oficiálně zrušena, neoficiálně pokračovala do roku 1989 v plném rozsahu a jako „korektnost“ různého druhu trvá v různých podobách dodnes. Autoři se dosud přistihují, jak přemýšlejí nad tím, co je ještě možné či vhodné napsat a co už ne.
William Tyndale, tisk François van Bleyswijck, Rijksmuseum Amsterdam. CC-BY-SA-PD-zero
Cenzura se definuje jako „způsob státního a církevního dozoru nad rukopisně či tiskem šířenými informacemi“. V 16. a 17. století byla řada evropských tiskařů popravena za vydávání biblí v národních jazycích. V roce 1536 byl ve Vilvoorde u Bruselu popraven William Tyndale za kacířství: za překlad Bible do angličtiny. Z jeho překladu během dalších 400 let vycházely další anglické překlady počínaje slavným překladem krále Jakuba (King James) z roku 1611.
Mučedníkem cenzury v Čechách je olomoucký tiskař a knihkupec Jan Olivetský z litomyšlské tiskařské rodiny Olivetských. V roce 1543 vydal například spis Benedikta Bavorynského Kníha tato jest o pravém náboženství křesťanském. Byl popraven 20. září 1547 za vydávání a šíření náboženské literatury a materiálů kritizujících papeže, panovníka či Vojtěcha z Pernštejna.
Pro cenzuru v širším slova smyslu existuje i další termín: damnatio memoriae, „potření, vymazání památky na určitou osobu z paměti či její prokletí“. Dělo se to i s dějinnými událostmi, které se nehodily do obrazu, který se vládci snažili vytvořit, podle sloganu „vítěz píše dějiny“. Když se pak objeví důkaz, že něco bylo jinak než jsme se učili, je to pro mnohé překvapení.
Jdeme-li ke kořenu věci, jak ukazuje případ Jana Olivetského, je cenzura podobná pokusu o vraždu či přímo vraždě. Co je podstatou cenzury? Potřeba či touha, aby cenzurované neexistovalo, která může přerůst ve snahu, aby neexistoval ani tvůrce a šiřitel nežádoucího obsahu. Nemá to daleko k praktikám voodoo.
Jak interpretovat cenzuru z biblického pohledu? Bůh necenzuruje. Biblické příběhy, nejen ty o vítězstvích, ale hlavně o selháních významných postav nejpřesvědčivěji mluví o tom, že je Bible pravdivá, když se ani svým velkým hrdinům typu krále Davida či apoštola Petra a Pavla nesnaží zlepšit píár.
Stvořitel nám všem dává svobodu se rozhodnout, ať již pro život nebo pro smrt. Neskrývá ale, jakou cestou si přeje, abychom se vydali:
Předložil jsem ti život a smrt, požehnání a kletbu. Zvol si život, abys zůstal naživu ty i tvé potomstvo, a miluj Jehovah, svého Boha, jej poslouchej a přilni k němu. Vždyť on je tvůj život a dá ti dlouhá léta.. (Deuteronomium 30, 19-20, ČSP)
Zdroje:
- Nodl M., Wecowski P. 2014. Memoria et Damnatio Memoriae ve středověku. Filosofia, Praha, 180 stran. ISBN 978-80-7007+415-2
- Roehrig C.H. 2005. Hatshepsut. From Queen to Pharaoh. The Metropolitan Museum of Arts, New York, Yale Univ. Press, New Haven and London, 340 stran
- Voit P. 2006. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. 1352 stran Libri Praha. ISBN 80-7277-312-7
- https://www.britannica.com/biography/William-Tyndale
