Jak se Bůh vlastně jmenuje a jak Jeho jméno správně vyslovit?
Možná se teď někdo diví, že taková otázka vůbec existuje. Proč by Bůh potřeboval jméno? A pokud ho má, jak to, že se o jeho výslovnosti lidé dohadují? V dějinách se toho událo mnoho, co nás udivuje.
Od Mojžíše asi do roku 500 před naším letopočtem znali Boží jméno všichni Izraelci. Jak se dočítáme v knize Rut, lidé v Betlémě se jím kdysi zdravili a žehnali si jím. Když přišli do Izraele Řekové a Římané jako okupační mocnosti, snažili se jejich vládci nejen o politickou a ekonomickou, ale i o kulturní nadvládu, a pod trestem smrti zakazovali nejen provádění obřadů předepsaných v Písmu, ale i vyslovování Božího jména, které je v hebrejských textech Písma napsané téměř sedm tisíckrát jako čtyři písmena, JHVH, jež jsou také souhrnně označována „tetragrammaton“.
JHVH, neznámý autor. CC-BY-SA-4.0
Aby židovští vůdci národ chránili, rozhodli se pro autocenzuru a místo JHVH zavedli vyslovování náhradního slova, ADONAJ. V několika případech, kde slovo ADONAJ stálo před JHVH, aby nedošlo k opakování a posunutí významu, se toto spojení ADONAJ JHVH vyslovovalo náhradně: „ADONAJ ELOHIM“.
Stará hebrejština je zapsána v souhláskách. Když všichni věděli, jak se která kombinace souhlásek vyslovuje, nebyl s tím problém. Samohlásky do ní přidávali až pozdější písaři od konce 5. stol. n.l. působící v komunitách v Jeruzalémě, Tiberias a v Mezopotámii, když rukopisy přepisovali, aby se výslovnost s jazykovou asimilací Židů v exilu nezapomněla a neztratila. Když písaři opatřovali samohláskami Boží jméno JHVH, tak jeho jednotlivá písmena (souhlásky) v duchu té autocenzury označili, jako kdyby tam bylo ve skutečnosti napsáno „ADONAJ“, případně „ELOHIM“. Písaři však nebyli obyčejnými řemeslníky množícími texty. Byli též znalci gramatiky a někdy i těsnopisu, a jak vyplývá ze svitků od Mrtvého moře, i kódování či šifrování textu.
Největší autoritou mezi všemi písaři je Aharon ben Moše ben Ašer (zkráceně Ben Ašer) z Tiberias u Galilejského jezera žijící v 10. stol. n.l. (zemřel roku 960 n.l.), který přepsal Starý zákon, Tanach. Jeho Aleppo kodex je považován za závaznou normu masoretské diakritiky, což je systém různě uspořádaných a umístěných znamének, čárek a teček, které pomáhají text nejen správně vyslovovat, ale i zpívat (nejen žalmy se v synagogách zpívaly). Ben Ašer je také autorem hebrejské gramatiky; napsal sbírku gramatických pravidel a masory, Sefer dikdukei ha-Te´amim (Gramatická analýza přízvuků). Aleppo kodex je proto i vzorovou učebnici hebrejské gramatiky včetně pravidel výslovnosti.
Následujících sedm rukopisů Starého zákona označených masoretskou diakritikou je považováno za spolehlivé texty: Aleppo a Leningradský kodex, Cairo kodex, kodexy Sassoon 507 a 1053, kodex 4445 z Britského muzea a Petrohradský kodex. Slouží k vzájemnému doplňování chybějících nebo porušených částí textu i k ověřování gramatických pravidel. A tedy jako spolehlivé vodítko i k tomu, jak Boží jméno správně vyslovovat, protože gramatická pravidla určují, co je a co není možné. Při respektování všech gramatických pravidel lze dojít jen k jediné možné výslovnosti Božího jména.
Znalci hebrejské gramatiky, kteří se necítili být vázáni zákazem vyslovovat místo JHVH „ADONAJ“, „ELOHIM“ nebo „HA ŠEM“ = „to jméno“, takzvaní „jahvisté“, vyslovovují Boží jméno „JAHVEH“ (v angličtině psáno YAHWEH). Další velkou skupinu tvoří „jehovisté“, kteří Boží jméno vyslovují „JEHOVA/JEHOVAH“. Stoupenci těchto táborů se navzájem přesvědčují, že mají pravdu právě oni. Situaci občas zpestřují ti, kteří bez základní znalosti hebrejštiny přinášejí své inovativní leč absurdní návrhy a prosazují úplně jinou výslovnost, například „JAHAVAH“ (v angličtině YAHAWAH).
Na výslovnosti jména JHVH (anglicky YHWH) se profiloval PhD. Nehemia Gordon. Prohlašoval, že se Boží jméno zpravidla vyslovuje JEHOVAH a jen někde JEHOVIH. Odvodil to z obráceného pořadí při čtení hebrejské věty HAJA, HOVE, JIHJE - „Ten, který je, který byl a který bude“. Kdyby tuto větu četl správně, dostal by „HAHOVE“.
Gordon také tvrdil, že výslovnost tohoto jména „Jehovah“ byla po tisíc let tajemstvím, a že se písaři, kteří věděli, jak se vyslovuje, ale kvůli cenzuře v něm neoznačovali prostřední ze samohlásek, občas „upsali“ a chybějící samohlásku „o“ (nazývanou cholem) doplnili správně. Své tvrzení postavil na dvou tisících manuskriptů, které ho údajně potvrzují. Jenže písař Ben Ašer měl ve zvyku vynechávat značku pro „o“ (=cholem) i ve slovu ADONAJ, proto ho vynechával i při vpisování samohlásek tohoto slova do tetragrammatonu, JHVH.
Nehemia Gordon svou verzi doprovodil příběhem, jak tento „objev“ uskutečnil právě v okamžicích zásahu letadel do dvou věží WTC v New Yorku. Vše publikoval na Nehemiaswall.org i knižně a svou až agresivní argumentací přesvědčil mnoho lidí, kteří důvěřovali jeho vzdělání a odborné erudici. Včetně autora tohoto článku předtím, než se seznámil s fundovanou s kritikou tvrzení Nehemii Gordona od Justina Van Rensburgera.
Není totiž pravda, že by byla výslovnost Božího jména tajemstvím, což dosvědčují nejen manuskripty z desátého století n.l., ale také první tisky Starého zákona z osmdesátých let 15. století. Nehemia Gordon navíc falešně argumentoval i v oblasti gramatických pojmů.
Rodina Van Rensburgerových se věnuje studiu, přepisům a překladům autentických hebrejských manuskriptů Nového zákona, které se vynořují z knihoven a muzeí po celém světě a jsou zpřístupňovány díky digitalizaci. Tyto texty Rensburgerovi porovnávají nejen s řeckými texty Nového zákona, ale i s hebrejskými texty Starého zákona (= Tanachu), se Septuagintou, aramejskou Pešitou i s latinskými texty Písma. Justin Van Rensburg odvedl veliký kus práce na zpřístupňování těchto textů zájemcům z řad široké veřejnosti. Nejenže čte a porovnává, posuzuje a přepisuje, ale i překládá do angličtiny autentické hebrejské rukopisy evangelií Marka, Matouše, Jana, Lukáše, knihu Zjevení, listy Jakuba a Judy a dělá rozbory z hlediska textové kritiky, vše s pozoruhodnou přesností a pečlivostí.
Výslovnosti Božího jména věnoval 15 dlouhých videí, ve kterých podrobně a na základě gramatických pravidel obsažených v manuskriptech rozebírá gramatické důvody, proč je možná pouze jedna jediná výslovnost Božího jména, a to „JAHVEH“. Zájemci o tuto argumentaci se mohou více dozvědět zde https://www.hebrewgospels.com/yhwh a také v dalším příspěvku na těchto stránkách.
Argumentace Justina Van Rensburga se opírá nejen o rukopisy opatřené masoretskou diakritikou, ale i o skutečnost, že zkráceniny Božího jména JAH, JAHU nebo JEHO, zpravidla na začátku nebo na konci vlastních jmen (jako ve jménu Chizkijah, nebo Jehonatan, či ve slovu halelujah), zakázány nebyly a nepodléhaly tedy cenzuře. Nenesou proto znaménka pro samohlásky zástupných slov (což je v manuskriptech běžné), ale svá vlastní.
Zde už ještě tolik, že Boží jméno bylo lidem sděleno u ohnivého keře, kde Mojžíš také dostal pověření vrátit se do Egypta a vyvést odtamtud utlačovaný lid, potomky Abrahama, Izáka a Jákoba. Aby mu věřili, odhalil mu Stvořitel své jméno: EHIJE AŠER EHIJE = Jsem který jsem. To když o sobě mluvil v první osobě: „JHJH = JÁ JSEM“. Když měl toto jméno Mojžíš sdělit lidu v Egyptě, měl jim říct „JHVH = ON JE“, ve třetí osobě.
Jeden americký pastor na sebe prozradil, že když byl malý, myslel si, že Ježíš je křestní jméno a Kristus příjmení; že se narodil manželům Kristovým.. Ježíš skutečně je křestní jméno, v hebrejštině JEŠUA znamená záchrana – proto anděl řekl jeho otčímovi Josefovi, že se nemá bát vzít si Ježíšovu matku Miriam (=Marii) za ženu, a dal mu instrukci: „Porodí syna a dáš mu jméno JEŠUA = Záchrana, protože zachrání svůj lid z jeho hříchů.“ (Matouš 1,21). Spojitost Ježíšova jména se záchranou se však v překladech zcela ztratila. Přepisem hebrejského jména JEŠUA do řečtiny vznikl IESOUS a z toho do latiny IESUS a také náš JEŽÍŠ. Ve Starém zákoně se slovo JEŠUA vyskytuje 78krát.
Ješua v různých jazycích Bible. Stevert. CC-BY-SA-PD-self
A „Kristus“ z řeckého slova CHRISTOS je titul, který znamená „Pomazaný“ ve smyslu „vybavený k určitému úkolu“. Je to totéž co Mesiáš, hebrejsky MAŠIJACH. Králové bývali „pomazáváni“ olejem, který jim byl vylit na hlavu, protože olej je symbolem Ducha svatého, který provázel vládce při jejich kralování na Ježíše v podobě holubice sestoupil při křtu = ponoření v Jordánu.
A proč se tím vším na echad.cz zabýváme? Těch důvodů je celá řada. Probereme zde ty hlavní.
Bůh Otec dal svému synu Ješuovi/Ježíši své jméno, jež dosvědčuje, že nemají začátek ani konec
- Zjevení 14,1: A uviděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na svých čelech napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce. (ČSP)
Čteme-li tento zápis v Českém studijním překladu, nevíme, zda jde o jedno jméno společné Otci i Synu, nebo jde o dvě různá jména – jedno Otcovo a druhé Synovo. Podívejme se tedy na různé řecké a hebrejské zdroje i na překlady. Začneme-li od konce, tedy od překladů do češtiny a do angličtiny, rychle zjistíme, že některé překládají „jméno jeho i jméno jeho otce“ (ČSP, Pavlík, Žilka, Petrů, B21, Jeruzalémská bible, Col, Sýkora, Škrabal, Roháček, Překlad krále Jakuba, Murdock, Izraelská autorizovaná verze, Thomsonův, Websterův, Idiomatický překlad či Moffattův překlad), zatímco jiné jen „jméno jeho otce“ (Kraličtí, Nová bible kralická, Nový kovenant). Vyplývá z toho, že zdrojové texty pro tyto dvě skupiny překladů byly odlišné.
Skutečně: krátkou verzi, „jméno jeho otce“, TO ONOMA TOU PATROS AUTOU, má Textus receptus či Béza, ale delší verzi se jménem syna, „jméno jeho i jméno jeho otce“, TO ONOMA AUTOU KAI TO ONOMA TOU PATROS AUTOU, má Moderní řecká bible, Tischendorfova 8. edice NZ, 3. edice UBS – NA27 či SBL.
Kratší verze je založená na řeckých byzantských textech, které zpracoval Erasmus jako Novum Instrumentum omne (1516). Dnes je znám jako Textus receptus, jehož předchůdce byl podkladem pro národní překlady v době reformace (Lutherův, Tyndaleův překlad); proto jej traduje i Překlad krále Jakuba a náš Kralický překlad.
Delší verze je založená na znění kodexů Vaticanus a Sinaiticus, jejichž řecké texty v roce 1881 připravili jako podklad pro překlady do národních jazyků Westcott s Hortem. Na tuto textovou tradici navázali Nestle s Alandem, jejichž zpracování má již 28 vydání. Jak jsme viděli, tato verze se stala podkladem pro většinu našich překladů Nového zákona.
Jak tento „oříšek“ alternativního čtení rozlousknout? Je jedna z těch verzí chybná, nebo nesou cennou informaci obě dvě? Podívejme se do autentického hebrejského textu Zjevení z manuskriptu Oo.1.16, který byl nalezen v indickém Cochinu, jehož text, jak napovídá jazykový rozbor Justina Van Rensburga, pochází možná až ze 3. století n.l. Ten také nese kratší verzi, HAŠEM ŠEL AVIV.
Lze z toho vyvodit, že ti stojící na hoře Sijón s tím Beránkem měli na svých čelech napsáno jedno jméno, JHVH, tedy jméno Otce, ale věřící z byzantské tradice věděli, že toto jméno JHVH je současně i jménem, které Otec dal Synu, takže JHVH je jménem, které Syn sdílí s Otcem - poukazuje na jejich věčnou existenci.
- Slavná Ježíšova "velekněžská modlitba" v 17. kapitole Janova evangelia obsahuje tuto prosbu: Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako jsme jedno my (verš 11). To je další svědectví Písma, že Otec dal své jméno Ježíši.
Ježíš dosvědčuje, že sdílí stejné jméno s Otcem i s Duchem svatým
- Jak vyplývá z výše uvedeného a též z Matouše 28,18-20, JHVH není jen jménem Otce a Syna bez počátku a konce, ale i Ducha svatého, jak slyšelo jedenáct učedníků: Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.“
Boží jméno je slavné a svaté, provází je síla a moc
Zachariáš 14,9: Jahveh bude králem nad celou zemí. V onen den bude Jahveh jediný (ECHAD) a jeho jméno bude jediné (ECHAD).
Téma ´Boží jméno´ je nevyčerpatelné. Žalm 72,17 říká: Jeho jméno bude trvat navěky; jeho jméno poroste, dokud bude slunce, budou si jím žehnat, všechny národy je budou blahoslavit. Žalm 111,9: jeho jméno je svaté a vzbuzuje bázeň. Přísloví 10,7: Památka spravedlivého je požehnaná, ale jméno ničemů zpráchniví. Př 18,10: Jméno JHVH je pevnou věží, spravedlivý do ní poběží a bude v bezpečí. Př 22,1: Lepší je vyvolit dobré jméno nežli velké bohatství, oblibu nežli stříbro a zlato.
JHVH si vyvolil jedno místo - Jeruzalém, aby tam Jeho jméno přebývalo, a zaslíbil svému lidu, že zajistí jeho návrat na toto místo: Když se však navrátíte ke mně, budete zachovávat mé příkazy a plnit je, i kdyby byli vaši zapuzení na konci nebes, shromáždím je odtamtud a přivedu je na místo, které jsem vyvolil, aby tam přebývalo mé jméno. (Nehemiáš 1,9)
Joel 3,5: Své svaté jméno dám poznat uprostřed svého lidu Izraele a nenechám už své svaté jméno znesvěcovat. I poznají národy, že já, Jahveh, jsem Svatý v Izraeli.
Ezechiel 39,7: Své svaté jméno dám poznat uprostřed svého lidu Izraele a nenechám už své svaté jméno znesvěcovat. I poznají národy, že já, Jahveh, jsem Svatý v Izraeli.
V Izajášovi 56,6-7 Stvořitel říká: Také cizince, kteří se připojují k JHVH, aby mu sloužili a aby milovali jméno JHVH, aby byli jeho služebníky, kteří všichni zachovávají sobotu před znesvěcením a drží se pevně mé smlouvy, ty přivedu na svou svatou horu a rozradostním je ve svém domě modlitby; jejich zápaly a jejich oběti budou vystupovat pro zalíbení nad mým oltářem. Vždyť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.
Sofonjáš 3,9: Tehdy změním národům rty v čisté, všichni budou vzývat jméno Jahveh a budou mu svorně sloužit.
Jeremiáš 10,6: Není nikdo jako ty, Jahveh. Jsi veliký a veliké a mocné je tvé jméno.
Izajáš 42,8 říká: Já jsem JHVH, to je mé jméno. A svou slávu jinému nedám, ani svou chválu modlám.
Jak Boží jméno JHVH psát - či překládat?
Tak už víme, že překlad podobných výroků jako je ten v Exodu 15,3 „Hospodin je válečník, Hospodin je jeho jméno“ je dost nešťastný. Při překládání je lépe jméno JHVH ponechat jako tetragrammaton nebo přepsat v jeho pravé výslovnosti Jahveh, ale je hodně nešťastné používat označení „Hospodin“. Nejen proto, že existoval pohanský bůh Odin, ale že v dnešní češtině si každý vybaví spíš příbuzné slovo „hospoda“ spojené s pivem a jinými alkoholickými nápoji (nic proti pivu), než již poněkud archaické slovo „hospodář“ spojené s péčí o statky mu svěřené. JHVH přece vše stvořil a svěřil lidem, ne naopak. I když nade vším vládne, a péče je součástí té vlády, je to pouze jeden aspekt Božího charakteru, podstaty či samotné existence, kterou jméno JHVH vyjadřuje.
Vnucuje se také otázka, zda označování Stvořitele titulem „Hospodin“ není braním Jeho jména nadarmo, připomínáním cizích bohů či dokonce znesvěcováním, před čímž varují tyto verše: Nebudeš brát jméno JHVH, svého Boha, nadarmo, protože JHVH nenechá bez trestu toho, kdo bere jeho jméno nadarmo (Exodus 20,7; Deuteronomium 5,11); Jméno cizích bohů nebudete připomínat, nebude slyšet ze tvých úst (Exodus 23,13); Neznesvěcujte mé svaté jméno, abych byl posvěcen mezi syny Izraele. Já jsem JHVH, který vás posvěcuji (Leviticus 22,32).
Na druhou stranu: Už víme, jaké jméno uslyšel Mojžíš, jaké při střetu s pohanskými proroky vzýval Eliáš na hoře Karmel (První královská 18,24-26) nebo jakým jménem si lidé žehnali.
Zdroje:
- https://www.hebrewgospels.com/revelation
- Justin J. Van Rensburg. 2024. The Hebrew Revelation, James and Jude. 360 stran. ISBN-10: 0648639703
- https://obohu.cz/bible
