Bible není jako ostatní knihy. Nebyla napsána jedním autorem v jedné době a v jednom místě, ale představuje rozmanitou sbírku knih od různých autorů, časových období, kultur, jazyků a teologických důrazů, které jsou shromážděny do jednoho, sjednoceného svazku.
Tak jedinečná kniha vyvolává řadu výjimečných otázek: Proč bychom si měli myslet, že právě tyto knihy jsou ty pravé? Proč právě těchto 66 knih a ne jiné? Jak se v tom věřící mohou orientovat? Musí jen slepě věřit? Zde se dostáváme k jednomu z nejzásadnějších aspektů studia kánonu, který je však často přehlížen: Máme dostatečné podklady pro to, abychom věděli jistě, které knihy do kánonu patří a které ne?
To, že jde o „přehlíženou“ otázku říkám právě proto, že většina studií o kánonu se zabývá spíše jinými otázkami než důvody k jejich výběru. Takové studie se většinou zabývají historickými aspekty kánonu: kdy byly knihy přijaty, jak dlouho kanonický proces trval a kdy byl dokončen. Všechno toto je důležité.
Pouhé katalogizování toho, kdy a jak kánon vznikl, ale neodpovídá na otázku, zda v něm máme ty správné knihy. Pokud bychom neměli spolehlivý základ a jistotu, že máme ve svých Biblích ty správné knihy, pak by mohla být naše důvěra v autoritu Bible rychle otřesena.
Zamysleme se tedy nad třemi vzájemně se doplňujícími charakteristikami, které mají všechny kanonické knihy společné - charakteristikami, které nám říkají, že tyto knihy jsou dány Bohem.
Božské charakteristiky
Chceme-li zjistit, zda knihu napsal konkrétní lidský autor, mohli bychom vzít to, co o tomto autorovi víme - styl, sklony, osobní vlastnosti, a hledat to v textu. Hledali bychom „znaky“ daného autora.
Totéž platí pro Boha jako autora. Křesťanští teologové od počátku tvrdili, že charakteristické Boží vlastnosti nebo „znaky“, latinsky indicia, by měly být patrné v každé knize, která od Boha pochází. Příkladem takových charakteristik Božího slova by mohla být krása a dokonalost (Ž 19,8; 119,103), moc a účinnost (Ž 119,50; Žd 4,12-13) a jednota a harmonie (Nm 23,19; Tt 1,2: Žd 6,18).
John Murray napsal, že je-li Písmo božské svým původem, charakterem a autoritou, nese znaky či důkazy této božskosti. Jinými slovy, díky těmto božským charakteristikám poznávají věřící v Písmu hlas svého Pána. Jak prohlásil sám Ježíš: „Mé ovce slyší můj hlas a já je znám a ony mě následují.“ (Jan 10,27).
Zde by někdo mohl namítnout, že je to příliš subjektivní. „Já tyto božské charakteristiky nevidím“, mohl by říci. „A pokud tyto charakteristiky skutečně existují, proč tolik lidí Bibli odmítá?“ „Neshodli se snad první křesťané na tom, které knihy tyto charakteristiky nesou?“
Ne každý však může tyto duchovní kvality spolehlivě rozpoznat kvůli působení hříchu (Ř 3,10-18). Teologové proto tvrdili, že člověk musí mít pomoc od Ducha svatého, testimonium spiritus sancti internum, aby správně viděl Boží slovo takové, jaké je.
Tedy - a to je důležité, božské charakteristiky Písma nejsou subjektivním výtvorem naší mysli. Tyto charakteristiky Písmo skutečně, objektivně obsahuje. Člověk jen potřebuje mít otevřené oči, aby je viděl.
Lze obrazně říci, že nevěřící člověk je duchovně hluchý. Myslí si, že slyší, zda je něco „v tónu“, nebo „mimo tón“. A když naslouchá Božímu slovu, rozhodně ho odmítne jako „mimo tón“. Když to však udělá, předpokládá, že problém je v Písmu, nikoli v jeho sluchu.
Písmo samo říká: „Duševní člověk nepřijímá věci Božího ducha, neboť jsou mu bláznovstvím a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně.“ (1 K 2,14; ČSP).
Přijetí ve společenství
I když věřící může zjistit, zda je kniha od Boha, jen z jejích božských charakteristik, není to jediný způsob, jak poznat, zda kniha do kánonu patří či nepatří. Svědectví Ducha svatého nepůsobí jen na individuální úrovni, ale především na úrovni společenství. Jelikož Boží duch působí v Božím lidu, můžeme nahlížet na konsenzus Božího lidu (v současnosti i v minulosti) jako na spolehlivé vodítko, které knihy jsou od Boha. Můžeme se podívat, jak na tyto knihy v průběhu věků reagovala církev jako celek.
Jak řekl Herman Ridderbos: „Kristus zakládá a buduje svou církev tím, že ji vede, aby přijala právě tento kánon a s pomocí a se svědectvím Ducha svatého jej uznala za svůj.“ (Redemptive History and the New Testament Scriptures. Phillipsburg, NJ: P&R, 1988, 37)
K tomu několik poznámek.
Za prvé, tvrzení, že konsenzus církve je spolehlivým vodítkem pro to, které knihy jsou kanonické, neznamená, že je církev neomylná. Říkáme jen, že církev spolehlivě odpovídá na božské charakteristik těchto knih jen s pomocí Ducha svatého. Mohli bychom též říci, že božské charakteristik kanonických knih byly natolik přesvědčivé, že se svým způsobem církvi samy vnutily.
Za druhé, to, že v církvi působí Duch svatý, neznamená, že církevní shoda ohledně těchto knih je okamžitá nebo absolutní. Někdy máme příliš nadsazená očekávání týkající se toho, jak Bůh ve světě působí, jako kdyby měl Duch svatý vypůsobit okamžitou shodu ve věci všech knih během 72 hodin od jejich napsání. Dějiny však obvykle neběží tak hladce. Stejně jako u každého učení, i zde dochází k neshodám. Nějakou dobu trvá, než se vše vyřeší. Nakonec však církev shody dosáhla. V prvním století panovala široká shoda ohledně starozákonních knih a ve čtvrtém století panovala široká shoda ohledně novozákonních knih.
Třetím společným znakem všech kanonických knih je to, že jejich autory jsou pověření Boží zástupci. Knihu od Boha nemůže napsat jen tak někdo. Aby se mohl stát člověk Božím mluvčím, musí být zmocněn Božím duchem. Obecně se má za to, že Starý zákon napsali „proroci“ a Nový zákon „apoštolové“.
S těmito dvěma typy Božích zástupců - proroků a apoštolů, se setkáváme v řadě raně křesťanských textů. Apoštol Petr své posluchače vyzývá, aby naslouchali právě těmto dvěma zdrojům: „Pamatujte na slova svatých proroků a na přikázání Pána a Zachránce předaná vám skrze apoštoly“ (2 Pt 3,2).
Máme dobré historické důkazy (které zde nemůžeme probrat), že knihy v naší Bibli lze vztáhnout buď přímo k apoštolům a prorokům, nebo alespoň k historické situaci, kdy daná kniha mohla učení apoštola/proroka rozumně zachovat. Například Pentateuch (prvních pět knih Bible) přijímáme jako od Boha, protože věříme, že autorem byl Mojžíš. Podobně přijímáme knihy jako Římanům a Galatským, protože se domníváme, že autorem byl apoštol Pavel. A dokonce přijímáme i knihy anonymních autorů, jako je epištola Židům, protože máme dobré důvody se domnívat, že autor získal své informace přímo od apoštolů (Žd 2,3-4; 13,23).
Závěr
Existuje více způsobů, jak poznat, že kniha pochází od Boha. Někteří lidé to mohou poznat tak, že v knize rozeznají božské vlastnosti. Jiní to mohou poznat díky shodě v Božím lidu v průběhu věků. A další to mohou poznat na základě identity samotných lidských autorů.
Je také třeba poznamenat, že tyto tři vlastnosti se vzájemně doplňují a posilují. Pokud má kniha jeden atribut, pak bude mít všechny tři. Například, pokud knihu sepsal Bohem inspirovaný prorok, pak jistě ponese božské „znaky“ a bude také (v pravý čas) mocí Ducha svatého rozpoznána a Božím lidem přijata.
Máme-li tedy někdy pochybnosti o jednom z těchto atributů (řekněme o autorství knihy), máme k dispozici další dva atributy, které nám poskytují jistotu.
Pravostí knih zastoupených v našem biblickém kánonu si můžeme být značně jistí. Jako křesťané neděláme slepý krok víry, když tvrdíme, že máme v Bibli ty správné knihy. Bůh nám nedal jen jeden způsob, jak poznat, že tyto knihy pocházejí od něj, ale hned několik způsobů.
O autorovi:
Michael J. Kruger (PhD, University of Edinburgh) je prezidentem a profesorem Nového zákona a raného křesťanství na Reformovaném teologickém semináři Samuela C. Pattersona v Charlotte v Severní Karolíně. Je autorem řady knih, včetně Canon Revisited, The Question of Canon a nejnověji Surviving Religion 101: Letters to a Christian Student on Keeping the Faith in College.
Zdroj: https://textandcanon.org/how-can-christians-know-we-have-the-right-books-in-the-bible/
Editovaný strojový překlad DeepL
