Pilát dal velekněžím a farizeům souhlas, aby zajistili hlídání hrobu s Ježíšovým ukřižovaným tělem, ale na Boží moc jejich strážci neměli. Zapečetěný hrob byl otevřený a tělo zmizelo.
Velekněží a starší se uradili a vytvořili falešnou zprávu o tom, že Ježíšovi učedníci jeho tělo ukradli, aby mohli šířit zvěst o tom, že byl vzkříšen z mrtvých. Víc si o tom můžete přečíst zde. Rozruch kolem Ježíšova zmizelého těla tím ale neskončil.
Jak to můžeme tvrdit? Máme o tom svědectví typu „když kameny promluví“. Našel se totiž kámen s nápisem v řečtině, v písmu, které se používalo na přelomu letopočtu. Jde o výnos římského císaře, který badatelé přisuzují císaři Claudiovi.
Když císařští zastupitelé vládnoucí v římských provinciích měli nějaké dotazy nebo řešili problémy, obraceli se s nimi na císaře a ten jim v odpovědi poslal své rozhodnutí v dané věci, které někdy mívalo i platnost zákona, byť třeba jen s místní působností. Pak bylo nutno vytesat příslušnou část textu do kamene a ten vystavit na veřejném místě alespoň po 30 dní, aby si ho každý mohl přečíst.
Nápis císaře Claudia pocházející z Nazareta. F.Cumont CC-BY-SA-PD-Mark
Nápis byl vytesán na mramorové desce asi 60 x 40 cm, která se z izraelského města Nazaret dostala v roce 1878 do soukromé sbírky Wilhelma Fröhnera. Tu v roce 1925 získala Pařížská národní knihovna. V ní nápis našel a přečetl Michail Rostovcev a řekl o něm svému příteli M.F. Cumontovi, který zveřejnil překlad nápisu i svůj komentář v Revue Historique v roce 1930. Vyvolalo to vlnu odborných článků zabývajících se jeho datováním, původem a interpretací.
Různí autoři prováděli jazykové rozbory, rozbory písma, srovnávali tento nápis s jinými edikty v latině i řečtině, ale převážně řešili jen dílčí aspekty. Proto byla komplexní, kritická interpretace tohoto nápisu, kterou provedl Clyde E. Billington (v českém překladu zde), vyhodnocena jako nejlepší z deseti archeologických objevů týkajících se historických dokladů o Ježíši.
Diatagma Kaisaros. Přepis textu z Nazaretského nápisu. Cumont 1930.
Zde je ten nápis:
1. CÍSAŘŮV VÝNOS (DIATAGMA KAISAROS)
2. Je to mé rozhodnutí [týkající se] hrobů a náhrobků - kdokoli by je zřídil,
3. pro dodržování náboženských předpisů, pro rodiče nebo děti nebo příslušníky
4. domácnosti - aby zůstaly navždy neporušené. Pokud někdo legálně
5. obviní jinou osobu, že poničila nebo jakýmkoli způsobem vytáhla
6. ty, kteří byli pohřbeni, nebo se zlým úmyslem přemístila ty, kteří
7. byli pohřbeni, na jiná místa, čímž se na nich dopustila zločinu, nebo by
8. přemístila hrobové pečetní (=uzavírající vchody) kameny, proti takové osobě nařizuji, aby
9. byl vytvořen soudní tribunál, stejně jako (se to děje) u (zločinů proti) bohů(m) (= císařům prohlášeným za božstva; tj. svatokrádež)
10. při náboženských povinnostech lidí, tím spíše bude povinné zacházet
11. se ctí s těmi, kdo byli pohřbeni. Rozhodně nesmíte
12. nikomu dovolit, aby přesouval [ty, kdo byli pohřbeni]. Pokud však
13. [to někdo udělá], přeji si, aby [narušitel] byl potrestán trestem smrti
14. jako [jsou trestáni rozsudkem smrti] rozbíječi hrobů.
Tady jen to podstatné pro vysvětlení tohoto výnosu pro ty, kteří nechtějí číst Billingtonův článek celý:
Nápis obsahuje řadu slov, která se vyskytují i v jiných výnosech Claudia, který řecky mluvil plynně, psal historická a jazyková pojednání a zajímal se i o soudní záležitosti. Použité výrazy svědčí o jeho autorství i u tohoto výnosu. Nacházejí se zde ale i některá slova, která se v jeho ostatních dochovaných výnosech nevyskytují. Jsou to slova týkající se násilného vniknutí do hrobu, krádeží mrtvých těl a jejich přesouvání jinam, tedy specifického důvodu, proč byl tento ojedinělý výnos vydán:
taphous – hrob, tumbous – hrobka, ametakinetous – neporušený, katalelukota – zničený, kekedeumenous – pohřbený, ekserriphota – vytažený, dolo ponero - jednání ve zlém úmyslu, katoxus lithous - pečetní kámen uzavírající vchod do hrobu, kriterion - tribunál, metakinesai – posouvat, kephales katakriton - rozsudek smrti, a tumburuxias - rozbíječ hrobů.
Billington rozeznal v textu tohoto nápisu šest prvků, které ukazují na jeho židovský kontext:
- nejde o vykopání pohřbených těl nebo uren, ale o jejich vytažení z hrobu;
- není zde ani zmínka o popelu nebo urnách; Římané, Řekové i ostatní národy mrtvá těla většinou spalovali a urny s jejich popelem ukládali do země; mauzolea byla jen pro pár vybraných jedinců, nikoli pro celé rodiny;
- není zde ani slovo o rakvích či truhlách na těla, v nichž byli pohřbívání Římané;
- nápis předpokládá existenci rodinných hrobů, které Římané ani další národy v Římské říši neměli; mluví se o hrobech, které byly určeny pro celá mrtvá těla, nikoli pro urny s popelem z těl. Židé ale těla svých zemřelých nespalovali; asi rok je nechávali ležet na kamenné lavici v hrobě, než měkké části zetlely, načež kosti ukládali buď do společného depozitáře pod lavicí nebo do ossuárií, čímž se lišili ode všech ostatních národů; více zde. Vyhýbali se také kontaktu s čímkoli, co souviselo se smrtí; stykem s mrtvými se totiž podle Mojžíšova zákona rituálně znečistili;
- nápis se nezmiňuje o hřbitovech, které pro své pohřby používali Římané i Řekové;
- kámen uzavírající vchod do hrobu se v Římské říši také u žádného jiného než židovského národa nepoužíval. Pohřbívání do hrobů v jeskyních nebo vytesaných do skal, s otvorem zakrytým velkým kamenem praktikovali Židé v časovém údobí jen asi 200 let před zničením Jeruzaléma v roce 70 n.l.; poté začali používat hřbitovy.
Zákony proti vykradačům hrobů s trestem smrti pro toho, kdo by vyloupil cennosti, jimiž byli mrtví vybavováni na posmrtný život, jsou známé už z Egypta. Ty zákony ale nepočítaly s tím, že by někdo přemísťoval těla. Všichni měli zájem jen o cennosti zemřelých, nikoli o jejich těla.
Závěrečné rozhodnutí o trestu smrti pro toho, kdo by těla vytahoval či přesouval, nemá v celém římském právu obdobu. Podle nařízení císaře Justiniána De sepulchro violato (O porušování hrobů) spadalo porušování hrobů pod občanské právo a civilní žaloby se řešily odškodným. K takovým případům docházelo, protože se z hrobů vytesaných do skal těžil vápenec na kámen pro výrobu předmětů (kamenné nádoby, ossuária), vápna nebo jako stavební materiál.
Ve vztahu k mrtvým Justinián skutečně trest smrti nařídil, ale jen pro případy okrádání mrtvých těl s použitím násilí a zbraní. O ničem takovém se ale Nazaretský nápis nezmiňuje. V pohanském řecko-římském prostředí, kde se všeobecně věřilo, že duchové nedbale pochovaných mrtvých lidí pronásledují lidi živé, neměli ani pohané důvod s mrtvými těly hýbat.
V posledním řádku nápisu je použit tvar onomati řeckého slova onoma = jméno. To je ekvivalent římského slova titulus, což je rozsudek nebo důvod trestu. Nad Ježíšovou hlavou na kříži byla tabulka oznamující jeho titulus - Ježíš Nazaretský, král Židů. Protože toto slovo, titulus, bylo termínem římského práva, které Řekové nepoužívali, nevěděli, jakým slovem ho přeložit. V synoptických evangeliích najdeme slovo aitia nebo opisy pomocí slova „psát“ a v evangeliu Jana je toto římské slovo přepsané do řeckého tvaru titlos.
Billington zasadil jazykové hodnocení nápisu i do historického kontextu. Dokládá, že Herodes Agrippa I., který byl Židem, vyrůstal v Římě v blízkosti císařské rodiny a přátelil se s řadou jejích členů, císaři Claudiovi pomohl na trůn a ten se mu odvděčil pověřením k vládě nad poměrně velkým územím patřícím k Římské říši. Herodes Agrippa I. pak pomohl Claudiovi utišit nepokoje Židů pobouřených Caligulovým nařízením vztyčit v jeruzalémském chrámu jeho sochu a získal řadu výhod pro Židy. Stejně jako Claudius však neměl v lásce nazorejce, jak zpočátku nazývali mesiánské Židy a hrstku věřících z pohanů.
Opakovaný zákaz přesouvat těla (řádky 5+6 a 11+12) ukazuje podle Billingtona na hlavní důvod, proč byl tento edikt vydán: byl císařovou odpovědí na zmizení Ježíšova těla z hrobu, protože tu není ani zmínka o vykrádání hrobů, o vykopávání hrobů či exhumaci těl, ale jen o přesouvání a vytahování těl z hrobů.
Giovannini si všiml, že text na začátku nápisu mluví o minulosti a jeho opakování o přítomnosti či budoucnosti, aby místní vládce oprávnil k hrdelnímu trestu pro toho, kdo by šířil zprávu o Ježíšově zmrtvýchvstání. Herodes Agrippa právě tohoto výnosu zřejmě využil k tomu, aby nechal zabít mečem Janova bratra Jakuba. Když ale zatkl Petra, anděl mu jeho vražedné plány překazil, když vyvedl nejen Petra z vězení, ale i řadu dalších z jejich představ (12. kapitola Skutků).
Kontext dobových reálií i historie tedy nejlépe odpovídají výkladu, že tento výnos reagoval na zmizení Ježíšova těla z hrobu při jeho vzkříšení, jak ho zaznamenali všichni evangelisté, a že byl císařským výnosem nejen proti apoštolům, kteří podle tvrzení Židů Ježíšovo tělo z hrobu ukradli, aby mohli hlásat Ježíšovo zmrtvýchvstání, ale i proti šíření zprávy o tom, že byl Ježíš vzkříšen.
Závěr, který Billington učinil, zní: „Kontext nápisu jasně dokládá, že byl napsán pro Židy a ne pro pohany, a že ho téměř jistě vydal Claudius v reakci na příběh vzkříšení Ježíše Nazaretského, krále Židů.“
Jedno však Billington nekomentoval: Nazaretský nápis (řádky 6,7,11,12) mluví o tělech v množném čísle, nikoli o jednom těle.
Proč by měl komentovat právě toto? Ten hrob Josefa z Arimatie, do něhož položili Ježíšovo tělo, a který již po třech dnech od ukřižování zůstal prázdný, totiž nebyl ve své prázdnotě osamocen. Neboť Matouš zachytil tuto pozoruhodnou událost, která poukazuje na to, že důvodů k vydání tohoto císařského výnosu mohlo být víc. Leckoho to zřejmě důkladně vyděsilo:
Ježíš znovu vykřikl silným hlasem a vypustil ducha. A hle, opona svatyně se roztrhla ve dví odshora až dolů a země se zatřásla a skály se roztrhly a hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; když vyšli z hrobů po jeho vzkříšení, vstoupili do svatého města a ukázali se mnohým. (Mt 27,52-53)
Zdroje:
- Billington C.E. 2005. The Nazareth Inscription: Proof of the Resurrection of Christ? Artifax.
- https://biblearchaeology.org/research/new-testament-era/2857-the-nazareth-inscription-proof-of-the-resurrection-of-christ
- Cumont F. 1930. Un rescrit impérial sur la violation de sépulture. Revue Historique, 163(2): 241-266.
- Giovannini A. 1999. L’inscription de Nazareth: nouvelle interprétation. Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik, 124: 107–132.
- Josephus Flavius: O starobylosti Židů; Můj život. Baset, 192 stran. ISBN: 9788086410838
- Suetonius G.T. 2016. Životopisy dvanácti císařů. Garamond, 456 stran. ISBN: 978-80-7407-338-0
- https://www.youtube.com/watch?v=Jt1ASX1Vi7w
