Jednoho dne se modlila jedna sestra, která se narodila koncem války v koncentráku a jen zázrakem uprostřed tyfové epidemie přežila, protože den předtím došel plyn do plynových komor a bylo slyšet střelbu osvoboditelů. Říkala Bohu: „Měla bych se modlit, ale už po pěti minutách mi docházejí slova. A to bych tě měla chválit po celou věčnost – jak to mohu dělat?“
Boží hlas jí v duchu řekl: „Až se dostaneš do nebe, ukážu ti o sobě něco, co jsi nevěděla, a za co mě budeš moct chválit, a potom zase něco dalšího, za co mě budeš chválit, a nikdy mi ty nové věci nedojdou, a bude to tak pokračovat po celou věčnost.“
