Dávání je nejčastěji se opakujícím motivem této knihy - při bližším pohledu zjistíme, že dávání (věcí i modliteb a požehnání, nebo "jen" účastenství a úcty druhému při komunikaci) se zde vyskytuje asi čtyřicetkrát. Prvním, kdo zde dává je, jako vždy, Bůh (1,6): dal chléb svému lidu. Tento dar uvolnil celou sérii darů lidských. Bůh nám i dnes dává chléb - své Slovo. Chvála Bohu, Bible už není těžko dostupná kniha. Dal nám i Slovo, které se stalo tělem. Je tedy na nás, abychom navázali na toto Boží milosrdenství - dalším dáváním a přijímáním, třeba tak, jak to vidíme v knize Rút.
I Noemi jistě prožila Boží milosrdenství - mohla ho přát pak i svým snachám; v jejím domě bylo pravidlem a základem mezilidských vztahů (1,8). V čem toto milosrdenství spočívá a jak se projevuje? Kniha Rút říká, že dáváním, tj. přinášením čehokoliv vlastního v oběť druhému, a, ve vrcholných okamžicích knihy, i přijímáním oběti druhého. Jdu-li se někomu omluvit, je od něho aktem milosrdenství, když tuto moji oběť přijme.
Obě snachy daly Noemi svá rozhodnutí jít s ní k jejímu lidu (1, 10). K Božímu lidu se dnes obrací dost lidí. I oni procházejí sítem, které prosívalo Orfu i Rút: otázkou, zda jsou ochotni snášet s Božím lidem i zlé. Orfa byla ochotna jít s Božím lidem až do okamžiku protivenství, když byla postavena před výrok (jakkoli opodstatněný), že není čas Boží přízně, že je čas zkoušek (1,13). Její rozhodnutí se poté změnilo, navrátila se ke svému lidu i ke svým bohům. Oproti tomu rozhodnutí Rút bylo trvalé a definitivní, na život a na smrt; bylo úplnou obětí vůči Noemi i vůči Bohu (1,17-18). Od Noemi bylo dvojnásobným milosrdenstvím, že její oběť přijala (zrovna tak jako předtím Orfinu odmítla).
Boáz, který se objevuje v úvodu druhé kapitoly, byl mužem "mocným" či "udatným". Není náhodou, že stejně je v Bibli charakterizován i další muž, Cis, otec Saule. Proč se dva stejně udatní muži stali otci dvou tak rozdílných potomků? Jsem přesvědčena, že pro ženy, které se staly matkami jejich synů. O matce Saule se nemluví - o matce Obéda ano! Rút byla skutečně pozoruhodná žena. Není náhodou, že se dostala do Ježíšova rodokmenu, ač původem cizinka. Je napínavé sledovat, jak Bůh dal tuto manželskou dvojici dohromady. Jak jí připravil muže (Boáz neměl předsudky vůči cizinkám, pokud se připojily k Božímu lidu - i jeho matka byla původem cizinkou v Božím lidu, a nemohl ani opovrhovat ženami, které již nebyly pannami - jeho matkou byla, jak známo, nevěstka Raab (Rachab) a svého syna vychovala jistě v atmosféře milosrdenství, neboť sama na sobě toto milosrdenství zažila v hojnosti. Zůstala na živu i se svou rodinou a byla přijata do Božího lidu). Měřeno dnešními hledisky, bylo toto manželství neperspektivní (Rút zústala po desetiletém manželství bezdětná - není neplodná? A navíc natolik chudá, že se neostýchá uplatnit pro sebe právo chudých - sběr klasů po žních). Ale Bůh to viděl jinak.
Prvním krokem bylo, že Rút šla za tím, kdo jí přál (2,2). Hledala toho, kdo byl milosrdný a přející. Kdo by jí byl ochráncem (2, 9). Kdo by jí dal (jako Ježíš) napít vody. Kdo by chtěl a mohl zastupovat Boha v její ochraně a v péči o ní. Další věc: pokořila se před ním (2,10). Ukázala, že se považuje za méně důležitou než je on. Ponížila se - a byla povýšena. Dále: on vidí, že ona splnila Boží požadavky na úspěšné manželství: opustila otce i matku svou a navíc i zemi svého dětství – dospěle převzala zodpovědnost za svůj život (2,11). Je také plně vydaná Bohu; příslušnost k Božímu lidu byla pro ni důležitější než příslušnost ke své zemi. Byla pro to ochotna riskovat a vydat vše. Jednala pouze ve víře v Boží ochranu a dobrotu. Neměla žádné vnější záruky a neponechala si žádná zadní vrátka. Boáz se proto za ni modlí a žehná jí (2,12). A to bylo pro ni také to nejdůležitější, po tom nejvíce toužila, byl to ten největší dar, který jí Boáz mohl dát: zasáhlo to její srdce (2,13) - a ona se ráda pokořila nejen před ním, ale byla proto ochotná sloužit i jeho otrokyním. On ji pak ocenil i hmotně hojností jídla (v zastoupení Boha - všimněte si, že když dává Bůh, můžeme z toho dávat i dál).
Ve třetí kapitole nastává potíž: jak porozumět tomu, co se zde odehrálo. Byla to intrika nebo ne? Když Rút chtěla Boáze za zastánce, proč mu to neřekla rovnou, za bílého dne? Proč to dělala tak krkolomně? Měla na to přece od Boha dané právo, požádat ho, aby si ji vzal za ženu (5.Mojžíšova, 25. kapitola). Co vedlo Noemi k tomu, že jí poradila právě takhle? Bylo to její poselství Boázovi? Věděla, že on z toho pozná, že za tímto návrhem stojí ona? Je to jenom příklad, že se vyplatí poslechnout muže až za hrob - posloucháním jeho matky po jeho smrti? Jediné vysvětlení, které je v souladu s duchem celé knihy, je, že to Rút udělala z milosrdenství vůči Boázovi. On to ostatně taky tak pochopil. Kdyby za ním šla veřejně, postavila by ho před nutnost se rozhodnout. Kdyby ale odmítl, vystavila by ho tím veřejnému pranýřování a ostudě. Měla právo mu plivnout do tváře a tak ho ponížit přede všemi představenými města. Možná, že by ji přijal jen proto, aby se vyhnul ostudě, z nutnosti zachovat "glanc" a své dobré jméno. Ale to Noemi ani Rút nechtěly - to by nebyl ten nejlepší začátek manželství, kdyby se Boáz cítil nucen rozhodnout pod nátlakem. Tím, že věc provedla tak, jak provedla, darovala Boázovi (1) svobodu odmítnout ji v tichosti, aniž by kdo věděl, že takový požadavek vznesla, a (2) poznání, že je ochotna se mu plně vydat a že mu úplně důvěřuje. Dbala víc na jeho dobro než sama na sebe. Také on dbal na její čest a poslal ji z mlatu pryč dřív, než by ji kdo mohl poznat. Oba byli pevně ukotveni v Bohu, proto se Bůh oslavil i v takovéto choulostivé situaci. Boáz také poznal, že ona nehledá ani peněz (mládenců bohatých), ani žádostí těla (mládenců chudých) (3,10). Když zjistil, že má u nohou ženu, zeptal se stejně jako později při návratu Rút z noční výpravy i Noemi: "Kdo jsi ty?" Jako kdyby Noemi řekla: „Patříš ještě svému prvnímu muži (Machlonovi) nebo jsi již toho druhého (Boáze)?“. Ona odpověděla, že by ráda, aby si ji vzal za ženu. To vyžaduje pokoru. Když jí Boáz na to odpovídá: "Požehnaná jsi ty od Hospodina", znamená to, že to pochopil tak, že mu svou žádostí prokázala milosrdenství (v Bibli se tento výrok vyskytuje v souvislosti s prokázaným milosrdenstvím). Jistě pochopil jako milosrdenství to, že o něho projevila zájem, i to, jak citlivě to udělala, aby ho nepřivedla na pranýř mezi vlivnými muži města, ke kterým patřil (vidíme, že měl autoritu, ostatní ho poslouchali: 4,1-2.) Jeho autorita vyplynula ze způsobu jeho jednání. Jednal přímo a čestně i tehdy, když mu šlo o hodně - i když šlo o to, získat Rút, nebyl ani na okamžik ochoten dopustit se jakéhokoliv podvodu či lsti. Plně spoléhal na Hospodina, že to zařídí, pokud je to Jeho vůle. A Bůh to skutečně zařídil. Ten první zastánce byl jediným aktérem knihy Rút, který nechtěl nic dát - chtěl jenom kořistit. A přece to Hospodin tak úžasně zasadil do celého kontextu, že nakonec vlastně dal i on - možnost, aby se Boáz a Rút stali manželi.
Kniha vrcholí v místě, kdy Boáz dává vrcholnou oběť, vrcholný dar - oběť sebe sama (4,10). Zřekl se svého dědictví, aby si mohl Rút vzít - a právě proto mohl získat to maximální dědictví - Ježíše. I v poslední kapitole dává Bůh přímo - syna. Dítě víry, obětí a milosrdenství. Proto se mohlo tak slavně začlenit do historie Božího lidu. Nemyslíte, že když dal Bůh v jeho potomku svého syna i za nás, považuje to od nás za akt milosrdenství, pakliže jsme Jeho oběť přijali?
Ještě poznámku k prázdnotě a plnosti. Noemi se cítila prázdná, když přišla o své děti a manžela. Bez dětí (tělesných či duchovních) skutečně cítíme ve svých životech prázdnotu. Když Boáz dal Rút obilí, aby se nenavrátila ke své tchyni s prázdnou, bylo to zaslíbení toho, že hodlá naplnit i prázdnotu jejího života dítětem, byl to dvojnásobný dar - pro Rút i pro Noemi. Závdavek plnosti hmotné pro pozdější plnost duševní i duchovní. Vstup do manželství je oboustranná oběť i dar - oba manželé souhlasí s tím, že zmaří svá ega. Svoji „svobodu“, nezávislost, pohodlí a hledání pouze vlastních věcí. Pokud se jim toto podaří udržet a naplnit, zažijí v manželství úžasné požehnání. Bůh jistě ustanovil manželství i proto, aby lidem ukázal nutnost obětí, dávání i přijímání, tedy činění milosrdenství. Bez toho žádné manželství nemůže vzniknout a udržet se. Bůh nás to na manželství učí - chvála mu za to, jak dokonale to zařídil. Bez milosrdenství a obětí, dávání a přijímání, by se nemohlo narodit ani žádné dítě – jsou to podmínky existence lidstva.
Typologie jednotlivých postav - co nás kdo učí?
Elímelek – manžel Noemi. Elimelek znamená Můj Bůh kraluje. Ten, kdo mu dal jméno, nejpíš jeho otec, tím současně vyznával, že ten, kdo má právo vládnout, a také vládne, je Bůh. Polemizoval tím s okolními národy, které si volily krále? Již první verš celé knihy říká, že se příběh odehrává v době, kdy soudili soudcové – že tehdy v Božím lidu neexistoval žádný nositel světské moci. Byli to soudcové, kteří uplatňovali Boží pravidla a principy a dbali, aby se dodržovaly v celé společnosti. O to horší to byla prohra, když nositel takového jména odešel i se svou rodinou do moábské země, mezi odvěké nepřátele Izraelců, když v judském Betlému nastal hlad. Vybaví se nám tu Abram, který ze stejného důvodu odešel do Egypta. Člověka napadne: proč Elímelek Bohu nedůvěřoval, že ho jako král dokáže zaopatřit, i jeho rodinu? Protože oba synové, kteří se mu narodili, byli neduživí? Proč odešel do země, která uctívala jiné božstvo? Moábským bohem je Chemoš, což znamená „podmanitel, ten, který potlačuje, potírá, oslabuje, uhasíná, potírá, pokořuje“.. Ze země živého Boha, Boha plnosti života, odchází tam, kde vládne božstvo, které tento život potírá. Někdo by možná řekl: „Není divu, že tam zemřel, on i jeho synové“. Na druhou stranu však i v Moábu zastával Elímelek principy Božího zákona přikazující, aby si Izraelci nebrali ženy cizinky. Dokud žil, jeho synové zůstali svobodní..
Jeho žena Noemi – Rozkošná. Neříká se, jestli to byl její nápad, odejít do Moábu, nebo jestli se jenom v poslušnosti podřídila svému muži, ale z toho, že svým synům po smrti manžela dovolila vzít si za ženy Moábky, se dá usoudit, že názory a vedení svého muže respektovala, i když je sama nesdílela. Život považovala za přednější než některá ustanovení zákona. Není řečeno, jak byla stará, ale nedá se vyloučit, že ještě i po návratu do Betléma mohla mít děti. Věděla, že existuje zastánce, jehož by si na základě levirátního zákona mohla sama vzít – byl toto ten hlavní důvod, proč tak vehementně přesvědčovala své snachy, aby v Moábu zůstaly? A již tehdy, když přestala přesvědčovat Rút, se smířila s tím, že jí přenechá nárok na levirátní sňatek? Byla to přece ona, kdo podrobně instruoval Rút, co má dělat, z jednání Rút Boáz snadno vyčetl, že jde o poselství od Noemi; to ona postoupila své polnosti pro transakce spojené s levirátním sňatkem, i když nejspíš nebyla při klíčovém jednání v bráně (Boáz říkal, že pole kupuje „z ruky Noemi“). Celá věc musela být mezi Boázem a Noemi předem domluvená.
Machlón a Chiljón, synové Elímeleka a Noemi, manželé Orfy a Rút. Oba se oženili po smrti svého otce. Naprostou záhadou jsou jejich jména: Machlón, manžel Rút, znamená Nemocný a Chiljón, manžel Orfy, Chřadnoucí. Kdo jim taková jména dal? Vypadali neduživě hned po porodu, byl to tedy „popis“ jejich poporodního stavu? Jejich rodiče s nimi odešli do země, kde vládlo potírající božstvo. Doufali, že potře i jejich nemoce? My, kteří jsme příběh dočetli až do konce, už tušíme, že jejich nemoc byla proto, aby jméno Boží bylo na příběhu Rút vyvýšeno a oslaveno. Každopádně jak Orfa, tak Rút prokázaly svým mužům milosrdenství, jak jim Noemi dosvědčila. Zřejmě se k nim i s ohledem na jejich nemoce chovaly milosrdně, nevyčítaly jim, že s nimi nemohou mít děti – v době, kdy neplodnost byla pro ženu velikou potupou a hrozbou pro stáří. Žily s nimi obě dvě celých deset let v neplodném manželství.
Orfa znamená krk (OREF – že ukázala Noemi krk, když se od ní odvrátila domů), také prý gazela, srna či kolouch (ORPA). Rút se překládá jako přítelkyně. Je zajímavé, jak se o nich píše: „Jméno jedné (ACHAT – femininum od ECHAD) bylo Orfa, a druhé (ŠENA) Rút..“ jako kdyby se zde naznačovalo, že Orfa byla „jednička“, dominantní, vzorná osoba, která má všechno zmáklé, příkladná i v konání skutků milosrdenství. I to, že se pak navrátila do domu své matky, poukazuje na matriarchát, dominantní postavení žen. Oproti tomu, Rút byla „ta druhá“ – nesešlo jí na tom, jestli bude vynikat, klidně byla na druhém místě, ve stínu „jedničky“, ale možná právě to jí umožnilo, aby „zmařila sama sebe“. Na tomto místě je vhodné zmínit, že pokud se výčet synů řídil jejich stářím, byl Machlón uváděný jako první ten starší a Chiljón mladší. Logicky tedy předpokládáme, že se podle stejného principu bude dříve uvádět žena staršího syna než toho mladšího, a že tedy Orfa uváděná jako první byla ženou Machlóna a Rút uváděná jako druhá byla ženou Chiljóna. Jsme pak překvapeni, když se z úst Boáze při jednání v bráně dozvídáme, že Rút byla ženou Machlóna! Rút musela být skutečně pozoruhodná žena, když i v systému matriarchální společnosti, kde je běžné, že ženy dominují nad muži, byla klidně „tou druhou“ i za Orfou, i když jí náleželo přednější místo ženy staršího z bratrů. Odešel Elímelek do Moábu proto, aby právě tato žena mohla být přivedena do Božího lidu a začleněna do rodokmenu Ježíše?
Rút nenechala Noemi odejít samotnou s celou tíhou její hořkosti. Unést ještě bolest Noemi vedle svého vlastního žalu ze ztráty manžela určitě nebylo jednoduché. Vyžadovalo to silného ducha. Rút byla silná i fyzicky, vytrvalá a pracovitá – viz její výkony na poli při sbírání klasů: za den nasbírala přes 13 kg zrní v ječných kláskách a ještě to všechno tentýž den večer vymlátila a odnesla domů; a to, co jí pak Boáz naložil do plachetky, vážilo podle odborníků asi 27 kg. Nevíme, jak s tím šla daleko – kde s Noemi bydlely, ale určitě to bylo do kopce, protože předtím na mlat sestoupila.
Boáz – hbitost, čilost. Jaký to byl člověk, kromě toho, že víme, že byl GIBOR (plný síly) a CHAJÍL (statečný – toto slovo je použito také pro statečnou ženu z Přísloví 31. kapitoly), a samozřejmě bohabojný a milosrdný? Zřejmě už nebyl z nejmladších – proto ocenil, že Rút nehledá mládence, ale byl pohostinný a velice štědrý. Uvědomme si, že hlad trval v zemi judské přes deset let – ještě navíc k celé té době, co tam žil Elímelek. A když konečně po dlouhém období sucha a malé úrody přišla úroda hojná, všichni si jistě hlídali každé stéblo a zrno, aby nepřišlo nazmar. Z toho, že mládenec nad ženci samostatně rozhodl, že Rút může sbírat klasy, neodháněl ji a nebál se, že dostane od Boáze vyčiněno, lze usoudit, že Boáz ve své komunitě nastolil Boží zákony a pravidla pro zacházení s chudými a cizinci jako všeobecně platné a všichni jeho lidé je přijímali bez výhrad. Boáz ale navíc s až šokující pohostinností pozval Rút (a tím vlastně i Noemi) ke svému stolu. Dal víc, než mu ze zákona přikazovala pohostinnost vůči chudým cizincům. Své lidi vedl k úctě k Bohu a k žehnání. Pozdrav byl současně požehnáním. Žádné plané řeči. Řeč se nezačínala tématem počasí ani úrody. Žehnal životům a srdcím lidí. A oni mu odpláceli stejným. V jednání přímý. Když Rút odešla z humna, ještě za úsvitu odešel do města. Co tam dělal? Kam mohl jít jinam než do synagogy? Modlit se za jednání toho dne, zajistit čas a místo pro jednání v bráně, dojednat účast starších.. a to, že zrovna „náhodou“ šel kolem první zastánce, a to, jak se jednání vyvíjelo, už byla věc Boží.
Starší. Klíčové postavy, muži skutečné autority pramenící ze zodpovědnosti. Informovaní, jistě znalci zákona, schopní uplatňovat jeho životadárné principy v životě společnosti (jak jinak, než v lásce a skrze lásku?), ale s nevšedně nezákonickým přístupem. Život pro ně byl přednější než litera zákona. Věděli, že Boží milosrdenství je veliké. Vybírali z historie národa pozitivní postavy přinášející život, které Boázovi předkládali před oči (Ráchel, Lea, Támar). Žehnali. Promlouvali život. Byli mezi nimi jistě ti soudcové z prvního verše, kteří řídili chod a udávali charakter celé společnosti – vykonávali Boží soud a uplatňovali Jeho právo a spravedlnost. Zajišťovali, že společnost fungovala i bez krále. Bránili tím zavedení nerovnosti mezi lidi.
Sousedy (ŠCHENOT – slyšíte také v tomto slovu Boží přítomnost, šechinu?). Mají v příběhu unikátní postavení. Podržely psychicky Noemi, když se vrátila. Nic jí nevyčítaly. Ani to, že odešla, ani jí neříkaly: „Vidíš, neměli jste odcházet, jak jste tam dopadli“, ani jí nepřehazovaly, že přivedla s sebou cizinku, navíc z nepřátelského národa, což přece zákon zakazuje. Žádná není jmenovaná jménem, ale společně pojmenovaly dítě, které se narodilo z manželství Boáze s Rút. Žehnaly, neklevetily. Jejich žehnání přeznačilo a přemohlo žehrání Noemi. Byly to ženy modlitby a víry. Možná právě proto dostaly pravomoc pojmenovat praotce Davida. Proč to dítě nepojmenoval Boáz? Protože měl vzbudit potomka mrtvému, Machlonovi, tak to musel nechat na někom z jeho rodiny? Proč ne Rút? Byla cizinka.. Proč ne Noemi? Už pojmenovala své dva syny, a pochopila, že to nebyl nejšťastnější výběr? Byla příliš pesimistická na to, aby vybrala nosné a životaschopné jméno? Obéd znamená sloužící..
Ještě jedna myšlenka: Celý příběh se odehrál během sklizně ječmene (koncem března). Ječmen, s´orim, se vyskytuje jak v rodě ženském (kdy označuje celou rostlinu) i v rodě mužském (kdy označuje zrní). Ječmen se mlátí docela snadno, nejhorší je zbavit jej osin. Další sklizeň, která následovala, byla sklizeň pšenice. Pšenice, chitím, se musí hlavně pracně zbavovat plev. Jako kdyby se zde naznačovalo něco, co souvisí s jarním a podzimním deštěm, nebo prvním a druhým příchodem Ježíše.. nejprve se musí (často bolestivě) zformovat Boží lid, než může dojít k závěrečné sklizni, při níž se třídí a odděluje zrno od plev. Je ovšem třeba počkat, až je pšenka zcela zralá.
