Spasení Abrahamova Boha vždycky bylo a vždy bude „ze Židů“, žádné teologické žonglování v minulosti, současnosti ani v budoucnosti na tom nemůže nic změnit.
Žid Ježíš tedy řekl té polovině své rodiny, která uvěřila Jeho poselství – nezapomínej, že to všichni byli Židé – aby šli do světa, ke všem národům, což znamená k pohanům, gojím, a dali jim vědět, že Král Židů je ve skutečnosti králem všech: „Nežidé, vítejte do mé židovské rodiny!“ Je fascinující, že Jeho královský titul, který jsme právě použili, byl zapsán, pokud ne přímo ražen, sotva bezúhonným pohanem zvaným Pilát pontský (Jan 19, 19-22).
Druhá část Abrahamovy rodiny, která nedokázala uznat tohoto svérázného galilejského tesaře za svého Mesiáše, však byla rozprášena do všech koutů země. Mojžíš je varoval, co se může stát:
„Sám zpustoším zemi tak, že nad ní strnou i vaši nepřátelé, kteří se v ní usadí. Vás pak rozptýlím mezi pronárody, vpadnu vám s taseným mečem do zad, takže se vaše země stane pustinou a vaše města se promění v trosky.“ (Leviticus, 26, 32-33)
Licoměrný křesťan může teď pohotově usoudit, že ono rozptýlení v roce 70 n.l., když Titus zbořil chrám, i to ještě tragičtější v roce 132 n.l., když císař Hadrián srovnal Jeruzalém se zemí podruhé a změnil jméno Judey na takzvanou Palestinu, bylo důsledkem Božího trestu, když Židé „odmítli Ježíše“. To je velice pravděpodobný předpoklad, jenže takhle přesně to v celé Svaté knize Boží nenajdeme. A i kdyby tomu tak bylo, Všemocný nedal ani mně ani kterémukoli dalšímu pohanu právo tuto věc posuzovat.
Navíc je Tóra plná varování Izraele před neposlušností, která je penalizována vyhnáním ze země, přičemž za hlavní přestoupení se označuje modlářství (Lev. 26, 14-46; Deut. 28, 15-68 a mnohá další místa). Na seznamu hříchů, jejichž důsledkem je ztráta dědictví, ale nenajdeme ani jedinou zmínku týkající se odmítnutí Mesiáše. Hledající židovská duše dnes připouští, že Židé byli vyhnáni ze své domoviny v důsledku své žárlivosti, bratrovražedné rivality a vnitřních bojů. Postačí, když řekneme, že záznamy o tom mluví jako o hříchu, a že je Bůh rozeslal do všech koutů země až do Jeho času opětovného shromažďování. Ten den, jak se zdá, právě přišel.
*****
Dříve než se my pohané opovážíme otevřít ústa, a už vůbec nemluvím o našich sadách s duchovním „nádobíčkem“, potřebujeme pochopit, kdo jsou Židé v Abrahamovi a jak bychom se měli nyní vztahovat k naší vzdálené rodině, s ohledem na náš stav adopce z milosti do jejich dědictví skrze jejich bratra a našeho Pána a Mesiáše.
Teprve potom budeme schopni milovat bez nároku. Teprve potom budeme odrážet skutečnou duchovnost, abychom přinesli teplo čestného vztahu s často uráženým a někdy odcizeným členem rodiny. Teprve tehdy vyvoláme tu opravdovou žárlivost (Řím. 11, 11.14), která rodinu svede dohromady k lásce Otce a vzájemnému odpuštění pro všechny děti – adoptované či vlastní.
„Konvertovaný Žid“ byl ale dlouho endemickou vášní křesťanů všeho druhu a přesvědčení. Hlavní význam slova „konverze, konvertovat“ je v řečtině i hebrejštině stejný – „obrátit se“ či „odvrátit se“ a všeobecně se používá v kontextu odmítnutí hříchu a pokleslého způsobu života. Nepoužívá se ve smyslu odmítnutí jedné subkultury druhou, ani pro přestoupení z jednoho domu modlitby do druhého. Hřích je hřích, kultura je kultura, a rodinný model je rodinný model. I podvědomé přistupování k našim židovským bratrům coby naprostým pohanům je obrovská necitlivost. Blíže se na to podíváme v jedné z pozdějších kapitol.
*****
Podle toho, do jaké míry je jeho pohled na svět židovský, může Žid najít jen velice málo přitažlivého na vašich církevních dlažbách. Mohl by ale najít velký zisk jako Žid ve své vlastní synagoze, když očekává na setkání se svým Mesiášem.
Jak se dá po pečlivém zkoumání zjistit, termín Saulova „konverze“ či „obrácení“ se nachází pouze v záhlaví jednoho z oddílů naší Bible, nikdy v samotném textu. Názvy kapitol a oddílů jsou samozřejmě doplněny překladateli Bible jako jsem například já, jako pomoc čtenáři uchopit danou pasáž, ale žádný z těch nadpisů nemá úroveň uznávaného biblického kánonu. Kromě toho, apoštol Pavel, dříve Saul, skutečně konvertoval od hříchu, ale zcela jistě nekonvertoval od svého židovství. Často byl vykazován „bez poděkování“ z málo flexibilních synagog, jejichž vedoucí dávali přednost zavedeným pořádkům před zjevením. Přesto Žid Pavel vždy synagogu preferoval jako dům modlitby. Byla navíc jednoznačným místem uctívání i pro samotného našeho Pána.
Ale nyní, o téměř 2000 let později, se zdá, že není nejmenší naděje, že by tragicky rozbitá rodina mohla být uzdravena. Ve většině židovsko-křesťanských vztahů zůstalo jen málo lásky, ani nemluvě o všech beznadějně narušených vláknech dlouho narušovaného provazu vzájemné důvěry a porozumění. Židovsko-křesťanská tradice morálky bezpochyby představuje společný koncept, který nelze odstranit. Ale praktická realita vzájemného dotýkání se duší přes propast roztržky je pouhým snem.
Dobrá zpráva je, že je to sen Boží, nikoliv lidský. Byl to Všemocný, kdo pojal ten plán, nikoli Abraham. A bude to Bůh Abrahamův, kdo bude jednat se všemi rozdíly ve světě!
V druhé polovině 19. století se Židé téměř nepozorovaně, v malých skupinkách, začali vracet do své původní domoviny. 29. srpna 1897 pak Dr. Theodore Hertzl zahájil první světový sionistický kongres ve švýcarské Bazileji. Do svého diáře si zapsal:
„Kdybych měl shrnout Kongres jedním slovem, řekl bych toto: V Bazileji jsem založil židovský stát. Kdybych to řekl dnes, setkal bych se s všeobecným posměchem. Možná už za pět let, ale zcela jistě za padesát, to každý uvidí.“ (Israel God´s Key to World Redemption. Josephson, Bible Light Publications, 1974, p. 309)
Hertzl měl v obou ohledech pravdu. V té době se i mnozí jeho přátelé o jeho absurdních aspiracích na židovský stát domnívali, že jsou trochu bláznivé. Ale přesně o 50 let později, 29. listopadu 1947, hlasovaly Spojené národy ve vzácném okamžiku sympatie pohanů s ubohými zbytky evropského židovstva, které uniklo hrůzám Hitlerovy genocidy, aby věnovaly Židům nepatrný kousek toho, co bylo kdysi jejich nezapomenutelnou domovinou. Konečně 14. května 1948 povstal ministerský předseda David Ben Gurion, aby vyhlásil, že Izrael je znovu národem mezi národy světa. Vyhnaná polovina Abrahamovy rodiny se konečně vrátila domů.
Do své domoviny se dosud vrátilo téměř 5 milionů Židů. V roce 1967, přesně 70 let poté, co Hertzl dostal svou těžko uskutečnitelnou vizi, se navrátil zpět do rukou Bohem ustanovených dědiců díky zázraku šestidenní války i celý Jeruzalém, staré město Davidovo. To, co se nikdy nemohlo stát, se stalo. Šestnáct Božích biblických proroků předpovídalo obnovu Jeruzaléma, a věrní tento sen nenechali nikdy vyblednout. Bůh nikdy nezapomněl na svůj slib původní polovině Abrahamovy rodiny, která se po 2000 let modlila při sederové večeři: „Příští rok v Jeruzalémě.“
*****
Máme skutečně dobrou zprávu. Nebyli to žádní démoni, ani andělé, ani žádný chytrý president, kdo slíbil Abrahamovi rodinu „tak početnou jako hvězdy na obloze a jako písek na mořském pobřeží“ (Gen 22, 17). Ten, kdo má oči otevřené, uvidí, že to nemožné, co v této generaci tiše zapadá na své místo, je řízeno tím Jediným, který je schopen to učinit. Jeho sliby se naplní!
A tak se může stát, že se naše rozbitá rodina uzdraví i navzdory nám samotným.
