Je udivující, že mnozí jinak uvědomělí lidé si neuvědomují, že právě probíhající palestinsko-izraelská konfrontace nepochází ze současnosti - že nepřišla v roce 1964 s příchodem teroristického státníka Jásira Arafata a OOP (Samuel Katz, Battleground: Fact and Fantasy in Palestine. New York, Bantam, 1973, s. 138-141). Arabsko-izraelský konflikt nezačal ani v roce 1948 izraelským vyhlášením nezávislosti a „opeřením“ jeho státnosti vystavené nebezpečí zloby a jedu sedmi arabských armád, které ve jménu Alláha přísahaly, že ji nikdy nepřipustí (History from 1880. Israel Pocket Library from Encyclopedia Judica. Keter Publishing House Ltd., Jerusalem, 1971, s. 91,124-125. O válce za nezávislost zevrubně pojednává kniha L. Collinse a D. Lapiérra, Ó, Jeruzaléme! vydané v Nakladatelství Lidových novin, 1997). A zřejmě jen málo mých čtenářů vládne tak širokým přehledem, že si vybaví arabské masakry Židů v Hebronu v letech 1929 a 1936 (Encyclopedia Judica, Sv. 8, Keter Publishing House Ltd., Jerusalem, 1971, s. 235), při nichž se židovská krev rozlévala po ulicích města, jehož zakladatelem byl zhruba před 4000 lety Abraham.
Co se tedy změnilo? Jak už dobře víme, antisemitismus nevynalezl ani předseda Arafat, ani palestinci. Ani ustavičná protiizraelská propaganda v široké škále od jemných narážek přes pomluvy po palbu antagonistického tisku, nevyvstala v naší době. Musíme však uznat, že elektronický čmuchal je stále účinnější. Jaký ale byl dávný faraónův problém s jeho zdrojem pracovních sil tvořeným otroky z hebrejské chátry? A jaký virus hlodal v egu starouše Hamana, nebo Nabuchodonosora, či Řeků nebo Římanů, nebo Adolfa Hitlera? Nepřipadá vám divné, že proti tak nepatrné částečce světové populace je namířeno tolik nenávisti?
Existují jen dvě odpovědi. Ta první – že ti Židé musí být skutečně ohavná chamraď – přesně taková, jak nám ji líčili ti hodní hoši z předchozího odstavce. Tato odpověď skrývá ale určité problémy. Jak je možné, že tato "hanebná rasa" vyprodukovala celých deset procent světových nositelů Nobelovy ceny za vědu a lékařství, když představuje méně než půl procenta celosvětové populace! „To je nepochybně ďáblův trik – víte přece, jak jsou ti Židé chytří!“, řeknou zahořklí bigotní lidé. Zkusme to tedy ještě s jednou otázkou, abychom se bezezbytku vypořádali s tou první parádní odpovědí: Jak je tedy možné, že tito lidé tak výrazně vystupují ve tvé Bibli, a jak to, že Bůh dokonce jednoho z nich vybral, aby se stal tvým Mesiášem?
Druhou možnou odpovědí je, že tu běží o něco jiného. Mám začít něčím konkrétním? Svět nezačal žárlit dřív, dokud Všemocný nepoložil svou ruku kolem Abrahamových ramen. Teď mě čeká těžký úkol najít na světě společnost, v níž plane žárlivost.
Ať už se to tedy ostatní společnosti líbí či ne, zdá se, že židovský národ je otiskem Všemocného Boha na lidské rase, aby se uskutečnil Jeho plán od počátečního záměru až do vyvrcholení času. Oni nejsou Jeho nepovedení, hodňoučcí svatí; představují Jím vybraný průřez lidstvem – naprogramovaný k tomu, aby vykonal dílo věčného významu. Antisemitu to možná překvapí, ale stereotyp není příliš inteligentním přínosem k jakékoli kulturní pestrosti na zeměkouli. A stejně jako každý dobrý ochraňující rodič, i Bůh říká: „Nedotýkej se mých dětí! Pokud zlobí, postarám se o to já sám! Dotkneš se mých dětí a budeš mít problém se mnou!“ V Písmu vždy platilo, že Bůh sice používal nepřátele Izraele ke káznění svého lidu, ale vždy tvrdě potrestal ty, kteří si dovolili dotknout „zřítelnice Jeho oka“ (Deut 32,10; Jer 12,14-17; Obad 1,10; Zach 2,8-9).
*****
Teologům můžeme snadno prominout jejich závěr, že přestože nás Písmo asi osmsetkrát „mučí“ ohledně dědictví, kterým je Jeruzalém, a Izajáš a jeho kolegové proroci útěšně promlouvali o slavné obnově Jeruzaléma, že zřejmě mluvili o nějakém jiném místě! Zduchovnili to tedy tak, že tento nový Jeruzalém, k němuž všichni aspirujeme, musí být zcela jistě umístěn v nějaké jiné říši - řekněme přinejmenším na odvrácené straně Jupitera! Dalo by se jim prominout, pokud by se prokázalo, že písek, skály, hvězdy a obloha jsou legitimními náhradami Písma. Já osobně dávám přednost Božímu Slovu.
