V 37. kapitole proroka Ezechiele - na samém konci té úchvatné scény v Údolí suchých kostí, které šustily, chrastily a povstávaly k životu jako vzkříšený "všechen dům izraelský" - představuje prorok Pánovo poselství, když předpovídá, že ze dvou dřev se stane navěky jedno.
Bůh Ezechiela instruoval, aby vzal dvě dřeva a na jedno z nich napsal: "Judovo a synů izraelských, jeho spojenců" a na druhé: "Josefovo - dřevo Efrajimovo a celého domu izraelského, jeho spojenců" (Ez 37,16, z Tanachu; nový JPS překlad podle tradičního hebrejského textu)
*****
Zjistit, co znamená "Judovo a synů izraelských, jeho spojenců" (Ez 37,16), nečiní žádný problém. Židé, které známe dnes, pocházejí převážně z kmene Juda, který byl však doprovázen početným kontingentem Benjamínovců, kteří také byli součástí jižního království. Nesmíme přehlížet ani Lévíty, kteří sloužili jako kněží ve všech dvanácti kmenech, a kteří byli významně zastoupeni také mezi Judovými potomky. Konečně, existuje možnost, že mezi roztroušenými zbytky světového židovstva mohou být potomci všech deseti jinak "ztracených" kmenů, jejichž hlavní exil se datuje do doby asyrské invaze v roce 722 před Kristem. (2. Pa 30 uvádí, že zástupci všech deseti izraelských kmenů se účastnili hodu beránka o pesachu na pozvání krále Chizkijáše na počátku jeho vlády. Historici se různí v názoru, zda se toto odehrálo před exilem deseti kmenů do Asýrie v roce 722 př.n.l. či po něm. Pokud to bylo po exilu, pak není pochyb, že dnešní židovstvo tvoří zástupci všech kmenů.)
Určit co znamená "Judovo a synů izraelských, jeho spojenců", je jasné. Ale "Josefovo - dřevo Efrajimovo a celého domu izraelského, jeho spojenců" dá daleko větší práci. Nevzdávejme to. Josef byl samozřejmě oblíbeným synem patriarchy Jákoba a pravnukem Abrahama, zakladatele rodiny. V důsledku špatně skrývaného upřednostňování svým otcem byl Josef brutálně prodán svými žárlivými bratry do krutého egyptského otroctví. Ale po 13 letech živoření v egyptských žalářích ho jeho naprosto zázračný raketový start vynesl coby faraónova prvního zástupce před zraky celého světa. Když byl na konci tohoto období znovu svou rodinou objeven, opět se stal hlavním oblíbencem svého stárnoucího otce a pro hanebné pochybení svých provinivších se starších bratrů se stal dědicem práv a požehnání židovských prvorozených - dvojího požehnání. Vysoce vyvýšený Josef byl proto místo tradiční dvanáctinou dědictví poctěn ještě navíc jedním dílem nad to, co dostalo jeho 11 bratří. Podle časem prověřené židovské tradice se Josef stal nepřímým příjemcem, takže jeho dva synové, Efrajim a Manases, dostali každý jeden celý díl dědictví stejně jako jejich 11 strýců (Gn 37-49).
V dalších generacích bylo tedy Josefovo žezlo představováno v domě jeho otce Jákoba (jehož Bůh pár let předtím přejmenoval na Izraele) oběma jeho syny, Efrajimem i Manasesem, jako rodinnými patriarchy. Navíc Efrajim, který stejně jako jeho otec nebyl nejstarším synem, přijal navzdory tradici své právo prvorozenství z rozhodnutí děda Jákoba (Gn 48:17-22). Po Šalamounově smrti byl Izrael rozdělen na jižní království představované kmeny Juda a Benjamín, jež vešlo ve známost jako Judské království, zatímco zbývajících deset kmenů vytvořilo severní království známé jako Izraelské království. A nebylo chybou historie ani náhodou, že synonymum tohoto severního království bylo Efrajim - mladší syn milovaného Josefa.
Proto tedy náš text z Ezechiele 37 mluví o dřevu "Judovu a synů izraelských, jeho spojenců", a o dřevu "Efrajimovu, náležejícímu Josefovi a celému domu izraelskému, jeho spojencům".
*****
existuje ještě jiný druh informace, pomocí níž k nám Všemocný dle svého zvyku promlouvá? Samozřejmě! Jsou zde dvě významná proroctví z patriarchálních požehnání, jež vyslovil na sklonku svých dnů Izrael. To první se týkalo jeho vnuka Efrajima:
Jeho (Manasesův) mladší bratr (Efrajim) jej však přeroste a jeho potomstvo se stane skupinou národů. (Gn 48,19b) (kral.: ..a símě jeho bude u veliké množství národů.)
Druhé je obsaženo v závěrečném Izraelově požehnání jeho dvanácti synům. Těsně před svou smrtí jim řekl: "Sejděte se, oznámím vám, co vás v budoucnu potká." (Gn 49,1). Když došlo na Josefa, jeho milovaného, jeho chloubu a radost, prorokoval toto:
Ratolest rostoucí Josef, plodná vinná ratolest rostoucí podle studnice; ratolesti vycházely nad zeď. (Gn 49,22)
První text říká přesně to, co říká. Ten druhý vyžaduje poněkud větší vhled a zkoumání. Ale bedlivě zkoumat chceme a hodnotit musíme! Vinná ratolest pnoucí se přes zeď silně evokuje přesahování, šíření a přerůstání původních hranic. Je to tentýž scénář, podle něhož byl Josef vyvržen jako otrok do Egypta, daleko od svých původních kořenů. Daleko od těchto kořenů rostl a prosperoval, než nakonec zase přišel ke svým.
Ale Izraelovo závěrečné patriarchální požehnání Josefovi bylo proroctvím, nikoli historií! Říkal o svém milovaném synovi, že se bude jeho historie v dalších generacích opakovat?
Kdyby byl toto jediný text, jakákoli takováto interpretace by byla velice vratká, zvláště, uvážíme-li, že podle principu "dvou či tří" Písmo vyžaduje a zdůrazňuje přesnost. Ty dva prorocké výroky dohromady ale zcela jistě napovídají, že Efrajim nakonec dosáhne nadnárodních a nadgeografických rozměrů.
A konečně je zde ještě jeden unikátní verš z proroctví Zachariáše, který realisticky přináší pár souvislostí, jež provokují k zamyšlení:
Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: "Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh." (Zach 8,23)
Jak jsme již zaznamenali, kromě hrstky těch, kteří zůstali a bojovali o přežití, bylo v roce 722 př.n.l. deset kmenů rozprášeno do Asýrie a dalších zemí. Jelikož máme jen málo historických dokladů či vůbec žádné, abychom je mohli sledovat, vytratily se z evidence.
Zpět ale k našemu hlavnímu textu z Ezechiele, v němž Pán rozhodně předpovídá, že nakonec Efrajima sjednotí - jeho ustanovení pro oněch deset kmenů, které se zdánlivě v historii vypařily - aby vytvořily s Judou jedno dřevo, které se už nikdy podruhé nerozlomí. Má tedy Všemohoucí schované ještě nějaké zásadní genetické překvapení, které nás čeká?
Nebo se snad dá čekat, že to Nejvyšší odloží do složky s označením "příliš obtížné", takže se to nikdy neuskuteční, podobně jako když někteří říkali, že je nemožné, aby se Židé navrátili do své zaslíbené země? (Je ironií, že někteří z těch samých nevěřících Tomášů teď opačným koutkem úst říkají, že ta země Židům stejně nepatří!)
Je však ještě jedna možnost. Možná má On ještě další skrytý způsob, jak toto proroctví před našima očima naplnit - něco, co nás skutečně ohromí.
Jsme my, adoptovaní pohané, ve svých očích na tak vysoké duchovní úrovni, jsme tak pevní ve svých doktrínách, tak samolibí ve svém stavu, že jsme se vědomě vzdálili tak neskonale daleko z přítomnosti bázeň budícího Boha, který je pedantem na přesnost? Mohu vás ujistit, že když přijde na Jeho zaslíbení - a to obnáší i Jeho proroctví - nic nepadne na zem!
Již v sedmé kapitole jsme podrobně mluvili o tom, že ve většině křesťanských církví dodnes přetrvává otřesné množství ignorance a antisemitismu. Téměř v každé denominaci je však také malé leč jisté procento věřících z pohanů, kteří své židovské bratry milují, respektují a dokonce k nim pociťují nevysvětlitelný vnitřní vztah. Tento jev daleko více převažuje v třetím světě než na "osvíceném" Západě.
Vědomí, že Bible patří k Židům, a že Židé náležejí k Bibli, je v silně křesťanských zemích kolem pacifických ostrovů, kde jsme strávili většinu svého života a služby, téměř univerzální. Čirá bázeň před Židy a úcta k nim existují paradoxně dokonce i v těch kongregacích třetího světa, jež vyrostly z velice antisemitského církevního prostředí v zemích, odkud vyšly. Já znám nejlépe situaci na tichomořských ostrovech. Platí to ale také v Africe. Platí to i v Brazílii. Platí to pro křesťany v Asii. S výjimkou sekt, které jsou samy pro sebe, to platí pro křesťany téměř v každé větší zemi třetího světa. Snad tomu tak bylo vždy, pohlížíme-li zpět až k počátku na první pohany, kteří ohromeně vzhlíželi k židovskému Mesiáši.
Takže, se dvěma prorockými dřevy v jedné a s čistým zrcadlem v druhé ruce, podívejme se na tento další model, který nám chce Všemocný ukázat.
Deset kmenů se bohužel "ztratilo". Pocházely z rodiny Abrahamovy; byly součástí rodiny Boží, ale pro modlářství byly bez milosti vyhnány. Jsou pryč! Ale přesto - jsou zde ti nejrůznější křesťané z každého národa, kteří se náhle chopili pláště Žida Ježíše, čímž se nevědomky rozhodli zaplnit místo uprázdněné po oněch deseti "ztracených kmenech", aby v globálním měřítku neupadly v zapomnění. Každý národ na povrchu země tedy může Tomu, který sedí na Trůnu, představovat syny, kteří se do Abrahamovy rodiny narodili skrze krev Ješuy. On je dokonce může rozdělit do deseti typových skupin, aby nahradili padlé z deseti kmenů. Abychom to shrnuli, víme, že Zachariáš své proroctví ukončil takto:
Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: "Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh." (Zach 8,23)
A svrchovaný Pán slíbil, že obě dřeva spojí:
...vezmu dřevo Josefovo, které je v ruce Efrajimově a izraelských kmenů, jeho spojenců, přidám k němu dřevo Judovo a učiním je dřevem jedním a budou v mé ruce jedno. (Ez 37,19)
A nejvyšší Pán pokračuje, aby své podobenství posledních dnů dokončil:
Učiním z nich jediný národ v zemi, na izraelských horách, a jediný král bude králem všech. Nebudou to už dva národy a nebudou už rozděleni na dvě království. Nebudou se už poskvrňovat svými hnusnými a ohyzdnými modlami ani žádnými svými nevěrnostmi. Zachráním je ze všech míst, kde sídlili a ve kterých hřešili, očistím je a budou mým lidem a já jim budu Bohem. David můj služebník bude nad nimi králem a jediným pastýřem všech, budou se řídit mými řády, budou zachovávat má nařízení a jednat podle nich. Budou sídlit v zemi, kterou jsem dal Jákobovi, svému služebníku, v níž sídlili vaši otcové. Budou v ní sídlit oni i jejich synové a synové jejich synů navěky a David, můj služebník, bude jejich knížetem navěky. Uzavřu s nimi smlouvu pokoje; bude to věčná smlouva s nimi, dám jim ji a rozmnožím je a v jejich středu zřídím svou svatyni navěky. Můj příbytek bude nad nimi a já jim budu Bohem a oni budou mým lidem. I poznají pronárody, že já Hospodin jsem ten, kdo posvěcuje Izraele, až má svatyně bude navěky v jejich středu. (Ez 37, 22-28)
Pokud by ta dvě dřeva z 37. kapitoly Ezechiele byla izolovaná, mohla by vypůsobit zajímavé dohady o případné vzájemné účasti židů a pohanů, které by neměly žádnou váhu. Vezmou-li se ale dohromady se všemi dalšími modely, pak opakování typů postupně zesiluje. Ale nevyvratitelná přesnost svrchovaného záměru Nejvyššího se rozšiřuje na novou platformu. Není to ani poslední z nekonečných modelů vztahu mezi židy a pohany, jimiž Bůh Bible své Písmo prošpikoval. Přibudou ještě další..
