V 37. kapitole proroka Ezechiele - na samém konci té úchvatné scény v Údolí suchých kostí, které šustily, chrastily a povstávaly k životu jako vzkříšený "všechen dům izraelský" - představuje prorok Pánovo poselství, když předpovídá, že ze dvou dřev se stane navěky jedno.

Bůh Ezechiela instruoval, aby vzal dvě dřeva a na jedno z nich napsal: "Judovo a synů izraelských, jeho spojenců" a na druhé: "Josefovo - dřevo Efrajimovo a celého domu izraelského, jeho spojenců" (Ez 37,16, z Tanachu; nový JPS překlad podle tradičního hebrejského textu)

*****

Zjistit, co znamená "Judovo a synů izraelských, jeho spojenců" (Ez 37,16), nečiní žádný problém. Židé, které známe dnes, pocházejí převážně z kmene Juda, který byl však doprovázen početným kontingentem Benjamínovců, kteří také byli součástí jižního království. Nesmíme přehlížet ani Lévíty, kteří sloužili jako kněží ve všech dvanácti kmenech, a kteří byli významně zastoupeni také mezi Judovými potomky. Konečně, existuje možnost, že mezi roztroušenými zbytky světového židovstva mohou být potomci všech deseti jinak "ztracených" kmenů, jejichž hlavní exil se datuje do doby asyrské invaze v roce 722 před Kristem. (2. Pa 30 uvádí, že zástupci všech deseti izraelských kmenů se účastnili hodu beránka o pesachu na pozvání krále Chizkijáše na počátku jeho vlády. Historici se různí v názoru, zda se toto odehrálo před exilem deseti kmenů do Asýrie v roce 722 př.n.l. či po něm. Pokud to bylo po exilu, pak není pochyb, že dnešní židovstvo tvoří zástupci všech kmenů.)

Určit co znamená "Judovo a synů izraelských, jeho spojenců", je jasné. Ale "Josefovo - dřevo Efrajimovo a celého domu izraelského, jeho spojenců" dá daleko větší práci. Nevzdávejme to. Josef byl samozřejmě oblíbeným synem patriarchy Jákoba a pravnukem Abrahama, zakladatele rodiny. V důsledku špatně skrývaného upřednostňování svým otcem byl Josef brutálně prodán svými žárlivými bratry do krutého egyptského otroctví. Ale po 13 letech živoření v egyptských žalářích ho jeho naprosto zázračný raketový start vynesl coby faraónova prvního zástupce před zraky celého světa. Když byl na konci tohoto období znovu svou rodinou objeven, opět se stal hlavním oblíbencem svého stárnoucího otce a pro hanebné pochybení svých provinivších se starších bratrů se stal dědicem práv a požehnání židovských prvorozených - dvojího požehnání. Vysoce vyvýšený Josef byl proto místo tradiční dvanáctinou dědictví poctěn ještě navíc jedním dílem nad to, co dostalo jeho 11 bratří. Podle časem prověřené židovské tradice se Josef stal nepřímým příjemcem, takže jeho dva synové, Efrajim a Manases, dostali každý jeden celý díl dědictví stejně jako jejich 11 strýců (Gn 37-49).

V dalších generacích bylo tedy Josefovo žezlo představováno v domě jeho otce Jákoba (jehož Bůh pár let předtím přejmenoval na Izraele) oběma jeho syny, Efrajimem i Manasesem, jako rodinnými patriarchy. Navíc Efrajim, který stejně jako jeho otec nebyl nejstarším synem, přijal navzdory tradici své právo prvorozenství z rozhodnutí děda Jákoba (Gn 48:17-22). Po Šalamounově smrti byl Izrael rozdělen na jižní království představované kmeny Juda a Benjamín, jež vešlo ve známost jako Judské království, zatímco zbývajících deset kmenů vytvořilo severní království známé jako Izraelské království. A nebylo chybou historie ani náhodou, že synonymum tohoto severního království bylo Efrajim - mladší syn milovaného Josefa.

Proto tedy náš text z Ezechiele 37 mluví o dřevu "Judovu a synů izraelských, jeho spojenců", a o dřevu "Efrajimovu, náležejícímu Josefovi a celému domu izraelskému, jeho spojencům".

*****

existuje ještě jiný druh informace, pomocí níž k nám Všemocný dle svého zvyku promlouvá? Samozřejmě! Jsou zde dvě významná proroctví z patriarchálních požehnání, jež vyslovil na sklonku svých dnů Izrael. To první se týkalo jeho vnuka Efrajima:

Jeho (Manasesův) mladší bratr (Efrajim) jej však přeroste a jeho potomstvo se stane skupinou národů. (Gn 48,19b) (kral.: ..a símě jeho bude u veliké množství národů.)

Druhé je obsaženo v závěrečném Izraelově požehnání jeho dvanácti synům. Těsně před svou smrtí jim řekl: "Sejděte se, oznámím vám, co vás v budoucnu potká." (Gn 49,1). Když došlo na Josefa, jeho milovaného, jeho chloubu a radost, prorokoval toto:

Ratolest rostoucí Josef, plodná vinná ratolest rostoucí podle studnice; ratolesti vycházely nad zeď. (Gn 49,22)

První text říká přesně to, co říká. Ten druhý vyžaduje poněkud větší vhled a zkoumání. Ale bedlivě zkoumat chceme a hodnotit musíme! Vinná ratolest pnoucí se přes zeď silně evokuje přesahování, šíření a přerůstání původních hranic. Je to tentýž scénář, podle něhož byl Josef vyvržen jako otrok do Egypta, daleko od svých původních kořenů. Daleko od těchto kořenů rostl a prosperoval, než nakonec zase přišel ke svým.

Ale Izraelovo závěrečné patriarchální požehnání Josefovi bylo proroctvím, nikoli historií! Říkal o svém milovaném synovi, že se bude jeho historie v dalších generacích opakovat?

Kdyby byl toto jediný text, jakákoli takováto interpretace by byla velice vratká, zvláště, uvážíme-li, že podle principu "dvou či tří" Písmo vyžaduje a zdůrazňuje přesnost. Ty dva prorocké výroky dohromady ale zcela jistě napovídají, že Efrajim nakonec dosáhne nadnárodních a nadgeografických rozměrů.

A konečně je zde ještě jeden unikátní verš z proroctví Zachariáše, který realisticky přináší pár souvislostí, jež provokují k zamyšlení:

Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: "Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh." (Zach 8,23)

Jak jsme již zaznamenali, kromě hrstky těch, kteří zůstali a bojovali o přežití, bylo v roce 722 př.n.l. deset kmenů rozprášeno do Asýrie a dalších zemí. Jelikož máme jen málo historických dokladů či vůbec žádné, abychom je mohli sledovat, vytratily se z evidence.

Zpět ale k našemu hlavnímu textu z Ezechiele, v němž Pán rozhodně předpovídá, že nakonec Efrajima sjednotí - jeho ustanovení pro oněch deset kmenů, které se zdánlivě v historii vypařily - aby vytvořily s Judou jedno dřevo, které se už nikdy podruhé nerozlomí. Má tedy Všemohoucí schované ještě nějaké zásadní genetické překvapení, které nás čeká?

Nebo se snad dá čekat, že to Nejvyšší odloží do složky s označením "příliš obtížné", takže se to nikdy neuskuteční, podobně jako když někteří říkali, že je nemožné, aby se Židé navrátili do své zaslíbené země? (Je ironií, že někteří z těch samých nevěřících Tomášů teď opačným koutkem úst říkají, že ta země Židům stejně nepatří!)

Je však ještě jedna možnost. Možná má On ještě další skrytý způsob, jak toto proroctví před našima očima naplnit - něco, co nás skutečně ohromí.

Jsme my, adoptovaní pohané, ve svých očích na tak vysoké duchovní úrovni, jsme tak pevní ve svých doktrínách, tak samolibí ve svém stavu, že jsme se vědomě vzdálili tak neskonale daleko z přítomnosti bázeň budícího Boha, který je pedantem na přesnost? Mohu vás ujistit, že když přijde na Jeho zaslíbení - a to obnáší i Jeho proroctví - nic nepadne na zem!

Již v sedmé kapitole jsme podrobně mluvili o tom, že ve většině křesťanských církví dodnes přetrvává otřesné množství ignorance a antisemitismu. Téměř v každé denominaci je však také malé leč jisté procento věřících z pohanů, kteří své židovské bratry milují, respektují a dokonce k nim pociťují nevysvětlitelný vnitřní vztah. Tento jev daleko více převažuje v třetím světě než na "osvíceném" Západě.

Vědomí, že Bible patří k Židům, a že Židé náležejí k Bibli, je v silně křesťanských zemích kolem pacifických ostrovů, kde jsme strávili většinu svého života a služby, téměř univerzální. Čirá bázeň před Židy a úcta k nim existují paradoxně dokonce i v těch kongregacích třetího světa, jež vyrostly z velice antisemitského církevního prostředí v zemích, odkud vyšly. Já znám nejlépe situaci na tichomořských ostrovech. Platí to ale také v Africe. Platí to i v Brazílii. Platí to pro křesťany v Asii. S výjimkou sekt, které jsou samy pro sebe, to platí pro křesťany téměř v každé větší zemi třetího světa. Snad tomu tak bylo vždy, pohlížíme-li zpět až k počátku na první pohany, kteří ohromeně vzhlíželi k židovskému Mesiáši.

Takže, se dvěma prorockými dřevy v jedné a s čistým zrcadlem v druhé ruce, podívejme se na tento další model, který nám chce Všemocný ukázat.

Deset kmenů se bohužel "ztratilo". Pocházely z rodiny Abrahamovy; byly součástí rodiny Boží, ale pro modlářství byly bez milosti vyhnány. Jsou pryč! Ale přesto - jsou zde ti nejrůznější křesťané z každého národa, kteří se náhle chopili pláště Žida Ježíše, čímž se nevědomky rozhodli zaplnit místo uprázdněné  po oněch deseti "ztracených kmenech", aby v globálním měřítku neupadly v zapomnění. Každý národ na povrchu země tedy může Tomu, který sedí na Trůnu, představovat syny, kteří se do Abrahamovy rodiny narodili skrze krev Ješuy. On je dokonce může rozdělit do deseti typových skupin, aby nahradili padlé z deseti kmenů. Abychom to shrnuli, víme, že Zachariáš své proroctví ukončil takto:

Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: "Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh." (Zach 8,23)

A svrchovaný Pán slíbil, že obě dřeva spojí:

...vezmu dřevo Josefovo, které je v ruce Efrajimově a izraelských kmenů, jeho spojenců, přidám k němu dřevo Judovo a učiním je dřevem jedním a budou v mé ruce jedno. (Ez 37,19)

A nejvyšší Pán pokračuje, aby své podobenství posledních dnů dokončil:

Učiním z nich jediný národ v zemi, na izraelských horách, a jediný král bude králem všech. Nebudou to už dva národy a nebudou už rozděleni na dvě království. Nebudou se už poskvrňovat svými hnusnými a ohyzdnými modlami ani žádnými svými nevěrnostmi. Zachráním je ze všech míst, kde sídlili a ve kterých hřešili, očistím je a budou mým lidem a já jim budu Bohem. David můj služebník bude nad nimi králem a jediným pastýřem všech, budou se řídit mými řády, budou zachovávat má nařízení a jednat podle nich. Budou sídlit v zemi, kterou jsem dal Jákobovi, svému služebníku, v níž sídlili vaši otcové. Budou v ní sídlit oni i jejich synové a synové jejich synů navěky a David, můj služebník, bude jejich knížetem navěky. Uzavřu s nimi smlouvu pokoje; bude to věčná smlouva s nimi, dám jim ji a rozmnožím je a v jejich středu zřídím svou svatyni navěky. Můj příbytek bude nad nimi a já jim budu Bohem a oni budou mým lidem. I poznají pronárody, že já Hospodin jsem ten, kdo posvěcuje Izraele, až má svatyně bude navěky v jejich středu. (Ez 37, 22-28)

Pokud by ta dvě dřeva z 37. kapitoly Ezechiele byla izolovaná, mohla by vypůsobit zajímavé dohady o případné vzájemné účasti židů a pohanů, které by neměly žádnou váhu. Vezmou-li se ale dohromady se všemi dalšími modely, pak opakování typů postupně zesiluje. Ale nevyvratitelná přesnost svrchovaného záměru Nejvyššího se rozšiřuje na novou platformu. Není to ani poslední z nekonečných modelů vztahu mezi židy a pohany, jimiž Bůh Bible své Písmo prošpikoval. Přibudou ještě další..

Je udivující, že mnozí jinak uvědomělí lidé si neuvědomují, že právě probíhající palestinsko-izraelská konfrontace nepochází ze současnosti - že nepřišla v roce 1964 s příchodem teroristického státníka Jásira Arafata a OOP (Samuel Katz, Battleground: Fact and Fantasy in Palestine. New York, Bantam, 1973, s. 138-141). Arabsko-izraelský konflikt nezačal ani v roce 1948 izraelským vyhlášením nezávislosti a „opeřením“ jeho státnosti vystavené nebezpečí zloby a jedu sedmi arabských armád, které ve jménu Alláha přísahaly, že ji nikdy nepřipustí (History from 1880. Israel Pocket Library from Encyclopedia Judica. Keter Publishing House Ltd., Jerusalem, 1971, s. 91,124-125. O válce za nezávislost zevrubně pojednává kniha L. Collinse a D. Lapiérra, Ó, Jeruzaléme! vydané v Nakladatelství Lidových novin, 1997). A zřejmě jen málo mých čtenářů vládne tak širokým přehledem, že si vybaví arabské masakry Židů v Hebronu v letech 1929 a 1936 (Encyclopedia Judica, Sv. 8, Keter Publishing House Ltd., Jerusalem, 1971, s. 235), při nichž se židovská krev rozlévala po ulicích města, jehož zakladatelem byl zhruba před 4000 lety Abraham.

Co se tedy změnilo? Jak už dobře víme, antisemitismus nevynalezl ani předseda Arafat, ani palestinci. Ani ustavičná protiizraelská propaganda v široké škále od jemných narážek přes pomluvy po palbu antagonistického tisku, nevyvstala v naší době. Musíme však uznat, že elektronický čmuchal je stále účinnější. Jaký ale byl dávný faraónův problém s jeho zdrojem pracovních sil tvořeným otroky z hebrejské chátry? A jaký virus hlodal v egu starouše Hamana, nebo Nabuchodonosora, či Řeků nebo Římanů, nebo Adolfa Hitlera? Nepřipadá vám divné, že proti tak nepatrné částečce světové populace je namířeno tolik nenávisti?

Existují jen dvě odpovědi. Ta první – že ti Židé musí být skutečně ohavná chamraď – přesně taková, jak nám ji líčili ti hodní hoši z předchozího odstavce. Tato odpověď skrývá ale určité problémy. Jak je možné, že tato "hanebná rasa" vyprodukovala celých deset procent světových nositelů Nobelovy ceny za vědu a lékařství, když představuje méně než půl procenta celosvětové populace! „To je nepochybně ďáblův trik – víte přece, jak jsou ti Židé chytří!“, řeknou zahořklí bigotní lidé. Zkusme to tedy ještě s jednou otázkou, abychom se bezezbytku vypořádali s tou první parádní odpovědí: Jak je tedy možné, že tito lidé tak výrazně vystupují ve tvé Bibli, a jak to, že Bůh dokonce jednoho z nich vybral, aby se stal tvým Mesiášem?

Druhou možnou odpovědí je, že tu běží o něco jiného. Mám začít něčím konkrétním? Svět nezačal žárlit dřív, dokud Všemocný nepoložil svou ruku kolem Abrahamových ramen. Teď mě čeká těžký úkol najít na světě společnost, v níž plane žárlivost.

Ať už se to tedy ostatní společnosti líbí či ne, zdá se, že židovský národ je otiskem Všemocného Boha na lidské rase, aby se uskutečnil Jeho plán od počátečního záměru až do vyvrcholení času. Oni nejsou Jeho nepovedení, hodňoučcí svatí; představují Jím vybraný průřez lidstvem – naprogramovaný k tomu, aby vykonal dílo věčného významu. Antisemitu to možná překvapí, ale stereotyp není příliš inteligentním přínosem k jakékoli kulturní pestrosti na zeměkouli. A stejně jako každý dobrý ochraňující rodič, i Bůh říká: „Nedotýkej se mých dětí! Pokud zlobí, postarám se o to já sám! Dotkneš se mých dětí a budeš mít problém se mnou!“ V Písmu vždy platilo, že Bůh sice používal nepřátele Izraele ke káznění svého lidu, ale vždy tvrdě potrestal ty, kteří si dovolili dotknout „zřítelnice Jeho oka“ (Deut 32,10; Jer 12,14-17; Obad 1,10; Zach 2,8-9).

*****

Teologům můžeme snadno prominout jejich závěr, že přestože nás Písmo asi osmsetkrát „mučí“ ohledně dědictví, kterým je Jeruzalém, a Izajáš a jeho kolegové proroci útěšně promlouvali o slavné obnově Jeruzaléma, že zřejmě mluvili o nějakém jiném místě! Zduchovnili to tedy tak, že tento nový Jeruzalém, k němuž všichni aspirujeme, musí být zcela jistě umístěn v nějaké jiné říši - řekněme přinejmenším na odvrácené straně Jupitera! Dalo by se jim prominout, pokud by se prokázalo, že písek, skály, hvězdy a obloha jsou legitimními náhradami Písma. Já osobně dávám přednost Božímu Slovu.

Jedním z méně lákavých aspektů Abrahamova původního domovského města Ur, pozdějšího Babylóna, bylo množství pohanských božstev. Když tedy Pán veškterého stvoření povolal Abrahama, aby se vystěhoval, protože chtěl stvořit jedinečnou rodinu, nešlo jen o nemovitý majetek, který chtěl Bůh vyměnit. "Zbav se všech těch model, Abrahame, protože Já jsem Jediný a na tomto základě - a pouze na něm - můžeme spolupracovat." Babylónští bohové z kovu se tedy dostali ven, El Šadaj dovnitř, a Bůh právě tehdy a tam začal budovat vztah víry se zakladatelem Jeho nové rodiny. A od té doby už napořád, bylo-li něco pro poslušného, praktikujícího Žida prokleté, pak to bylo modlářství:

     "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný" (Deuteronomium 6,4).

Abychom shrnuli to, co jsme detailně probírali v úvodních kapitolách - Abraham byl povolán, aby vybudoval velice zvláštní rodinu zaslíbení. Poté, asi o 600 let později, byl vybrán a vybaven Mojžíš, aby tu rodinu učil správnému životu. A po dalších asi 2000 letech Bůh Otec, Bůh Abrahamův, naplnil slib, který své rodině dal s určitým záměrem. Naplnil vybrané lidské tělo samotným svým Ruah ha Kodeš, aby naplnil svou smlouvu s Abrahamem trvale platnou obětí lidské krve, vědomě odevzdané Jeho vlastním Božím Duchem. Nová smlouva ani náhodou nebyla návratem k polyteismu a příchodem "nového boha" na scénu. To Jeden Jediný Bůh všeho vesmíru rozhodl již na počátku věků nahradit dočasné zvířecí oběti trvalou obětí podle svého věčného návrhu. Sám se svým Duchem zcela ztotožnil se svým trpícím služebníkem z prachu země, jehož jsme poznali jako Syna člověka.

Bez ohledu na celkové učení Písma od Genesis po Zjevení přišlo moje „osvícené“ západní dědictví s konceptem, že Židé Boha natolik zklamali, když nepřijali Jeho Syna, že se rozhodl začít znovu s novou skupinou zvanou Církev. A mnozí se domnívají, že Církev je oním tajemstvím, o kterém Pavel mluví. Avšak jediná záhada, kterou já vidím, je, proč je dnešní církev tak rozdrobená a proč jsme nebyli schopni vypůsobit žárlivost svých židovských bratří, jak nás nabádá apoštol Pavel (Řím 11,11.13-14). Zdá se, že to jediné, co se nám podařilo, je, že jsme je rozhněvali!

Tvrzení, že apoštol Pavel popisuje Církev jako tajemství, je samo o sobě jen poloviční pravdou – přesněji, něčím ještě méně než polovinou. To není to, co Pavel říkal, ani to, co Ježíš učil, je to zcela mimo poselství kteréhokoli z proroků, a neexistuje důkaz, ať již ve Starém či Novém zákoně, že by tomu tak mohlo být.

Tento antisemitský kiks okradl Církev o mnoho z jejího uvědomění si nekonečné hloubky svého dědictví, které sahá skrze Mesiáše Ježíše 4000 let nazpět k bohatství našich kořenů v Abrahamovi. Za Abrahamem je pak věčný Bůh Abrahamův. Je o něco větší než pěkný cihlový kostel s krásnou věží směřující do nebe. Také bychom mohli zažívat kosmický rozsah samotného Boha Nebes, i ten druh přátelství, které s Ním sdílel Abraham. Toto kacířské odmítnutí našich kořenů vposledku zapříčinilo nevyslovitelnou bolest srdce a devastaci – nemluvě o duchovním zablokování – naší druhé poloviny Abrahamovy rodiny, Židů.

*****

Začneme třetí kapitolou Efezským, která apoštol Pavel říká:

Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám: dal mi ve zjevení poznat tajemství, které jsem vám právě krátce vypsal. Z toho můžete vyčíst, že jsem porozuměl Kristovu tajemství, které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům… (Efezským 3,2-5)

Před lety jsem ještě jako mladý věřící zkoumal tyto verše spolu s dalšími deseti výskyty výrazu tajemství a byl jsem zapálen mladickou zvědavostí typu Alfreda Hitchcocka s biblickou nálepkou. Vždy jsem ale byl trochu rozčarován. Rozuměl jsem tomu velice jasně. Bůh přece zachraňuje židy, a zachraňuje i pohany. Jaké je v tom tedy tajemství?

tajemství…že pohané jsou spolu s Izraelem dědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia. (Efezským 3,6)

Tento verš toho obsahuje tolik, že byl zametán pod koberec dovedně vyřezávaným pohanským koštětem s nápisem „MADE IN KONSTANTINOPOL“. Především, „dědicové spolu s Izraelem“ nemluví o ničem jiném než o společném vlastnictví, a „podíl na zaslíbeních“ znamená podíl na zaslíbeních! Člověk by si myslel, že to nevyžaduje moc vzdělání, aby se věci dostaly na své místo.

*****

Podívejme se konečně podrobněji na to symbolické tělo. Všimli jsme si již jednoho odkazu ve druhé kapitole a dalšího ve třetí kapitole Efezským. Jasnost materiálu diskutovaného v těchto dvou textech by měla dostatečně naplnit princip potřeby našich „dvou či tří svědků“. Sledujme ale ještě obsah oné vyhlášené kapitoly o jednotě, Efezským 4, zdůrazňující platnost kréda „jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech“ (Ef 4, 5-6). V tomto velice dobře známém textu nalézáme ve čtvrtém verši ještě jeden odkaz k učení o jednom Těle z kapitol 2. a 3.; ve dvanáctém verši je ještě další odkaz týkající se Těla a konečně v 16. verši máme ještě jeden. Budeme-li pokračovat, v celém Novém zákoně najdeme alespoň sedm dalších příbuzných textů, z nichž všechny se dají použít v naší shora uvedené diskusi. (Řím 12,5; 1. Kor 10,17; 12,13.27; Ef 1, 22-23; Kol. 1, 18; 3,15.)

Kolik jsme už slyšeli kázání na 4. kapitolu Efezským ve snaze přimět bratry v křesťanské aréně složit meče a kopí a pokusit se o lepší vztah jeden k druhému? Věz ale, příteli, že není zapotřebí žádného nebeského osvícení, abychom pochopili, že apoštol Pavel nenapsal 4. kapitolu Efezským kvůli baptistům, letničním, katolíkům, luteránům, metodistům a presbyteránům. (Lituji, pokud jsem zapomněl na tvou konkrétní skupinu, ale dohoním to následující větou.) Byla napsána pod pomazáním Duchem svatým, nikoli aby ti, kteří by tomu měli lépe rozumět, byli schopni lépe bojovat, ale pro daleko širší nebeský tábor – pro věrné židy a věřící křesťany předzvěděné od počátku času k tomu, aby byli božskou silou přivedeni do jednoho společného Těla!

Snad nejvýmluvnějším textem, který bychom  mohli použít jako svorník k naší sondě do Pavlova tajemství, je tento:

Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. (Efezským 2, 11-13)

Nikdo, kdo by se čestně probíral tímto textem, jej nemůže překroutit. Kdysi jste byli na mrazu, ale nyní, skrze Mesiáše Ježíše, jste byli začleněni do národa jako občané. Církev v žádném případě nenahradila rodinu zaslíbenou Abrahamovi; naopak, vstoupili jsme do ní. Pavel říká: „mám tajemství“ – je to pro vás pohany záhada – bylo zasunuté po celá staletí. Skrze víru v našeho židovského Mesiáše máte nyní vy, kdysi modlářští a polyteističtí pohané, právo občanství v Izraeli – s plnou účastí, všemi právy na zaslíbení, s celým přijetím do rodiny Abrahamovy.