KJ: Vítejte v druhé sérii Perel z hebrejských evangelií. Jsme u blahoslavenství v hebrejském Matoušovi a doufáme, že je v této sérii probereme.
NG: Moc bych chtěl, abychom v této sérii prošli kázání na hoře. Blahoslavenství jsou v prvních dvanácti verších páté kapitoly Matouše a slovo požehnaní pochází z latiny. Je to série výroků o těch, kteří jsou požehnaní.
Snažíme se podívat na Ješuova slova a zprávy o Ješuovi v hebrejské verzi Matoušova evangelia, kterou porovnáváme s řeckou verzí. Na začátku chci říci, pokud jste nikdy neposlouchali Perly z hebrejských evangelií a neslyšeli mě učit: Neříkám, že by se měl řecký text vyhodit. Řečtina je primárním textem, který nám říká, co v Matoušově evangeliu je, co se se odehrálo před 2000 lety. Hebrejský text, který se nám díky Židům dochoval přes středověk, byl zaznamenán kolem roku 1380 rabínem, který se jmenoval Šem Tov Ibn Šaprut. Pro nás je dalším svědectvím toho, co se odehrálo.
KJ: A je to mocný svědek.
NG: Také si to myslím. Někteří říkají: „To je jen přeložené z řečtiny“, nebo: „Bylo to přeložené z latiny“. Napsal jsem o tom knihu, The Hebrew Yeshua Versus the Greek Jesus (Hebrejský Ješua versus řecký Ježíš). Společně jsme napsali knihu A Prayer to Our Father (Modlitba k našemu Otci). Ještě před námi dokládal George Howard, že tento text je založený na starém hebrejském textu. To neznamená, že každé slovo a písmeno napsal Matouš v prvním století. Bylo to po staletí přepisováno stejně jako řečtina, a je to jen další svědek, další svědectví toho, co se odehrálo v prvním století.
Předkládá text z hebrejské perspektivy, a můžete zde vidět i to, co v řečtině vždy nevidíte. Spíš bych měl říci: „Já to mohu vidět, když to čtu hebrejsky“. Občas čtu něco z Delitzschova překladu; Delitzsch byl křesťanským učencem 19. století, který přeložil Nový zákon z řečtiny do hebrejštiny. To nám sám sdělil. A když čtu v hebrejštině to, co přeložil, někdy vidím to, co bych neviděl, kdybych četl řecký text nebo anglický překlad. Vyučoval jsem na 17. kapitolu Jana, kde se opakovaně používá stejné hebrejské slovo, NATAN. Je to stejné slovo jako v jméně Netanjahu, které znamená „Jehovah dal“.
Když to ale čtu, uvědomuji si: „Počkat, tady je další hebrejské slovo, a vidím: JAHAV, JAHAV, JAHAV, JAHAVTANI. To může být slovní hříčka s Jehovah. A i když Delitzsch to slovo nepoužil, tak při čtení Delitzschova překladu vidím to, co bych při čtení anglického překladu neviděl. Můj mozek tak prostě funguje. Jaké je pro to další hebrejské slovo? Wow, to je slovo, které zní jako JEHOVAH. A pak tu máme AHAVAH, „láska“.
Co se týče hebrejského Matouše, myslím, že existuje dobrý důvod k tvrzení, že se zakládá na textu z prvního století. Po staletí byl kopírován a dnes máme 28 manuskriptů hebrejského Matouše Šem Tova. Oddíl, kterým se dnes zabýváme, Mt 5,1-12, je dochován ve 20 rukopisech. Je tedy osm manuskriptů, ve kterých se tento text neuchoval. Dva z nich obsahují jen část první kapitoly, říkáme jim epitomy či zkrácené texty. Ale nad těmi dvaceti rukopisy jsem strávil celé dny a výsledek té práce zde ukážeme za pět minut.
KJ: Nemůžeme dovolit, aby ten čas, který jsi tomuto oddílu věnoval, byl využit jen pro pět minut. To, co přinášíš, zásadním způsobem mění způsob, jakým děláme Perly z hebrejských evangelií. Zeptal jsem se své ženy: „Andeo, rozumíš významu toho, co Nehemia dělá, že se můžeme dívat na texty, které přináší?“ Ona řekla: „Možná že nechápu všechno, ale rozumím tomu, že děláte přesně to, co říkáte - že vaším posláním je inspirovat lidi k budování biblického základu jejich víry.“ Jinými slovy, skrze toho druhého svědka, kterého přinášíme na stůl, pomáháme lidem lépe porozumět těm původním slovům, která Ješua řekl. Jak jsi zmínil, neznamená to, že každé písmeno v hebrejském Matoušovi je přesné. S jistotou víme, že Ješua řečtinou k Židům nemluvil. Tyto hebrejské zdroje jsou fenomenální. Řekl jsi, že jich je dvacet. Jsou roztroušené po celém světě. A ty jsi jel na každé to místo a viděl jsi je na vlastní oči.
NG: Viděl jsem všech dvacet. Ironií je, že na vzdálených místech jako je Vatikán, jsem je viděl a držel v rukou, zatímco manuskript, který je v New Yorku, jsem neviděl, protože knihovna, která má rukopisy, byla několik let zavřená a teď během covidu je zcela nepřístupná. Některé ty manuskripty jsem držel v rukou a fotografoval je svým iPhonem. Ten udělal lepší fotky než ty, které jsme měli dosud. Ty byly černobílé, z mikrofilmů. Jednu tu fotografii chci ukázat, z Mt 5,4 – je tam něco, co je pro mne asi nejzajímavější, možná kromě Mt 3,10, ale to je jiný příběh. Je to záležitost textové kritiky a já tomu říkám kouřící pistole. Jsem nedočkavý, až se k tomu dostaneme, ale ještě předtím musíme probrat něco ze základů.
KJ: Musíme postavit nějaké základy. Přeji si, aby se k nám přidali lidi pro tu práci, kterou jsi udělal. Ty tyto zdroje přinášíš a také přepisuješ. Doufám, že o tom řekneš víc. Když se na tvoji práci dívám, říkám si: „Cože? Kolik času zabrala jenom příprava tohoto dílu?“ Říkáš dvanáct hodin?
NG: Ano. Minimálně.
KJ: Necháváme lidi, aby se k nám přidali a studovali s námi. Mnozí Blahoslavenství z 5. kapitoly Matouše znají, ale uděláme si na to čas. Teď tedy začneme. Skočíme do prvního verše 5. kapitoly Matouše a třeba se dostaneme i k verši druhému.
NG: Chci říci, že tady čtu ze složeného textu. To, co je v jednom manuskriptu, ve druhém být nemusí. Složený text můžete vytvořit různě. Je to na posouzení toho kterého badatele. Totéž je v řečtině. Udělal jsem studii o Janovi 6,4 a mluvili jsme o tomto verši ve Skutcích, protože když v některých anglických překladech je a v jiných není, významně se tím věci mění. Toto bylo založené pouze na řeckých textech.
Začněme tedy Mt 5,1 v hebrejské verzi: VAJEHI ACHAREI ZEH, BAEIT HAHI, VAJAR HACHAVUROT, VAJAAL HAHAR, VAJEŠEV VAJAKRIVU LO TALMIDAV. „A v tom času se stalo, a viděl zástupy“, nebo „množství“, „a vystoupil na horu a posadil se a jeho studenti k němu přistoupili“, nebo „představili mu jeho studenty“ - dá se to přeložit oběma způsoby. VAJIFTACH PI VAJADABER ALEIHEM LEEMOR, „a otevřel svá ústa a mluvil k nim, říkaje“.
KJ: Než půjdeme dál, Nehemio, proč viděl davy, co se dělo? Stal se hodně populárním. Já tomu říkám „probuzení na hoře“. Všechny tyto zájemce získal díky tomu, co udělal v prvních čtyřech kapitolách, takže teď tu už máme hodně těch, kteří mají zájem. Tak si pojal nápad: „Udělejme si mítink na hoře“.
NG: Ty víš, že pravděpodobně již od druhého století lidé sestavovali synoptická evangelia. Jeden příběh vyprávějí čtyři různá evangelia různými způsoby a lidé vzali různé oddíly a snažili se jejich srovnáváním najít hlubší smysl. Tím bychom se mohli zabývat hodně dlouho, ale chci lidi odkázat na knihu Kurta Alanda, Synopsis of the Four Gospels (Synopsie čtyř evangelií). Jsou v ní sloupce, někde dva, někde tři. Například na straně 49 jsou tři sloupce – pro Matouše, Marka a Lukáše. U Jana v této části nebylo nic. A je tam příběh v podání Matouše, s odpovídajícími slovy u Marka a u Lukáše. Někdy je tam věta či výraz, a někdy to, co má Matouš, nemá paralelu u Marka a Lukáše, a naopak. Je to velice zajímavý, fascinující materiál. K něčemu z toho se dostaneme za chvíli. Přečtu zde teď alespoň paralelu z Lukáše: „A sestoupil s nimi a stál na rovině s velkým zástupem svých učedníků a s velkým množstvím lidu z celého Judska a Jerusaléma, z pobřeží Týru a Sidónu, kteří k němu přicházeli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. A ti, kteří byli trápeni nečistými duchy, byli vyléčeni, a všechny ty zástupy se snažily se ho dotknout, pro moc, která z něho vycházela a všechny uzdravovala. A pozdvihl oči ke svým učedníkům a řekl:..“
Tento oddíl v Lukášovi někteří označují jako Kázání na planině. Máme tedy Kázání na hoře a Kázání na planině. Když jsme pracovali na knize A prayer to Our Father (Modlitba k našemu Otci), hledali jsme místo, kde se odehrálo kázání na hoře, kde je jak planina tak hora, kde by někdo mohl mluvit s hory a současně být na planině. Dostaneme se k tomu možná jindy.
KJ: Dovol mi říct toto. To, co děláme, je výsledkem procesu trvajícího desítky let, od doby, kdy jsi mě přizval ke studiu. Řekl jsem ti: „Nehemio, já jsem už v Israeli byl, já vím, kde se odehrálo Kázání na hoře“. A ty na to: „Tak které místo to je?“ A já: „Co tím myslíš, které? Je jenom jedno místo, to je ta tradiční Hora blahoslavenství. Hodláš narušovat moji tradici? :)“.
A ty jsi mne přizval k hledání, kde by potenciálně mohlo to místo být. Bylo to šest nebo sedm míst?
NG: Já si jich pamatuji pět, ale lidé si o tom mohou přečíst v té knize. Jsme v situaci, kdy toho ta kniha ví víc než my, protože když jsme ji asi před 13 lety psali, byli jsme velice informovaní a nabití vědomostmi.
KJ: Takže toto studium je výsledkem dlouhého procesu. I tvoje studium manuskriptů trvá už desítky let. K tomuto se dostáváme v době koronavirové pandemie, protože jsme zavřeni doma. Máme příležitost to dělat. Nemůžeme do letadel, do autobusů ani vlaků. Tu práci, kterou jsi udělal už dřív, můžeme teď přinést ven. Práci, kterou jsme dělali v Israeli. Okolnosti nás přivedly k tomu, že teď můžeme jít i u Kázání na hoře do větší hloubky.
NG: Přečtu Lukáše 6,20: „Požehnaní jste vy chudí, neboť vaše je království Boží“. Pak jsou další „Požehnaní“ ve verších 21, 22, a „Radujte se..“ ve verši 23, což je příbuzné. Máme tedy určitý vztah mezi Kázáním na hoře a Kázáním na planině, a je tu několik možností. Jedna možnost je, že jsou to dvě zcela odlišné události. Ješua kázal buď rok nebo tři a půl roku, podle toho, které chronologie se držíte. Mohly to být dvě zcela nesouvisející události. To je možnost číslo jedna. Možností číslo dvě je, že jde o stejnou událost, a že Kázání na hoře i na planině mluví o stejné události. O tom jsme psali v knize A Prayer to Our Father.
Kvůli té souvztažnosti textu s Mt 5 se musíme trochu zmínit i o Lk 6. A úvod je v Mk 3. Podívejte se do Alandovy knihy. Dělám co mohu, abych se zdržel komentování, abychom mohli mluvit o tom nádherném slovu, AŠREI, „je požehnaný“ či „jsou požehnaní“, řecky beati.
Teď tedy Mt 5,3 hebrejsky: AŠREI ŠIFLEI RUACH ŠELAHEM MALCHUT ŠAMAJIM. „Požehnaní ti nízko v duchu, neboť jejich je království nebeské. AŠREI HAHOCHIM ŠEJINUCHAMU, „Požehnaní ti, kdo čekají, protože budou utěšeni“, AŠREI HAANAVIM ŠEHEM JERŠU AREC, „Požehnaní pokorní, neboť oni zdědí zemi“, AŠREI ZAKEI LEV, VEHEMA JIRU ELOHIM, „Požehnaní ti čistí v srdci, neboť oni uvidí Boha“, AŠREI RODFEI ŠALOM, ŠEBENEI ELOHIM JIKAREIHU, „Požehnaní ti, kteří stíhají pokoj/mír, neboť budou nazváni ´Synové Boží´“, AŠREI HANIRDAFIM LECEDEK ŠELAHEM MALCHUT ŠAMAJIM, „Požehnaní ti, kdo jsou stíháni/pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské“, AŠREICHEM KAAŠER JIRDFU VEJIGADFU ERCHEM, VEJOMRU ALEICHEM KOL RA BAADI VEJICHAZEVU, „Požehnaní jste když vás stíhají a napadají a mluví vám všechno zlé o mně“, nebo „říkají o vás všechno špatné kvůli mně“ - dá se to přeložit oběma způsoby - „a lžou“.
SISU VESIMCHU RAV MEOD. SISU VESIMCHU ŠES CHARCHEM RAV MEOD BAŠAMAJIM ŠE KEN RADFU HANEVIIM, „Radujte se a buďte šťastní, neboť vaše odměna je velice veliká v nebi, neboť tak stíhali/pronásledovali proroky“. Je tady toho tolik!
KJ: Nehemia by hned chtěl jít do prvního verše, ale Howardovo hebrejské evangelium Matouše má něco zajímavého a já se na to musím zeptat. V páté kapitole je třetí verš s prvním blahoslavenstvím v závorce. Co se tady stalo? Můžeš prosím posluchačům vysvětlit, proč je tento verš v závorce?
NG: Když se podíváte na Howardovo hebrejské Matoušovo evangelium, druhé vydání z roku 1995, na straně 16 uvidíte třetí verš v závorkách. I když nečtete hebrejsky, vidíte tam malou trojku a slova AŠREI ŠIFLEI RUACH ŠELAHEM MALCHUT ŠAMAJIM jsou v závorkách. Dole je to, čemu se říká kritický aparát. Vidíme tam „5:3“ a „whole verse“ - celý verš, jsou tam hranaté závorky. Říká, že to, co následuje, vysvětluje to, co je v závorkách, což může být slovo či verš. Takže, celý verš je vynechán v manuskriptech B, D, C, E, F, a G a je pouze v manuskriptu A, který je v Lidenu.
Howard měl devět manuskriptů, které obsahují tento oddíl, já jich mám teď dvacet. Howard tedy tento verš prezentuje jako vyskytující se pouze v jednom manuskriptu, já jsem ho našel v sedmi manuskriptech. Uvidíme něco fascinujícího. Něco si nechám ke čtvrtému verši, ale něco ukážu už tady.
Podle Mt 5,1-12 mohu dnes rozdělit těch dvacet ze všech 28 dochovaných manuskriptů do dvou skupin, A a B. Můžeme jim říkat skupina, která obsahuje verš tři, a skupina, která třetí verš neobsahuje.
To by se dalo považovat za náhodu. Jenže, skupina, v níž chybí verš tři, postrádá také verš pět; všechny manuskripty do jednoho. To už náhoda není. Tyto manuskripty jsou opsané z jednoho společného zdroje, a ty, které tyto verše nepostrádají, jsou opsané z jiného zdroje.
Máme tedy 13 rukopisů, kde chybějí verše 3 a 5, a 7 rukopisů, kde tyto verše jsou. Není ale správné říci, že se budeme řídit většinou. To není badatelský přístup. Je to komplikovanější. S jistotou můžeme říct, že existují skupiny A a B, a že všechny manuskripty ze skupiny A pocházejí z jednoho manuskriptu, a že všechny rukopisy ze skupiny B pocházejí z jiného manuskriptu. A ty dva zdrojové pocházejí z jiného zdroje. Zde se ale různí.
Přistupuje k tomu další věc: Manuskripty s verši 3 a 5 mají také slovo ve verši 12, které není ve skupině, ve které verše 3 a 5 chybějí. A ve verši 4 je ještě něco zajímavějšího. Jde o nález, o jakém sní každý textový badatel. To, co hledáme, jsou společné charakteristiky, společné chyby v manuskriptech. To se týká studia hebrejských textů Tanachu stejně jako řeckých textů Nového zákona. Díváme-li se na manuskripty Josepha či Platona, které někdo opisoval a další člověk opisoval z opisu, ty chyby ukazují, kde se to větví – alespoň to je ta teorie.
Ti, kteří opisovali, neměli zdrojové manuskripty před sebou, ale museli se dívat z jednoho do druhého. K tomu měli ještě další manuskripty v hlavách. Jak může mít písař další manuskript v hlavě? Protože strávil celý život v klášteře, přednášel modlitby a ty obsahují verše z Nového zákona, z něhož také každý den četli. Totéž platí o Židech. Židovský písař, který kopíruje například knihu Paralipomenon, má v hlavě verše z knih Královských a někdy udělá při kopírování chybu. Snaze porozumět vztahům mezi manuskripty se říká „textová kritika“, a je to komplikované tam, kde se projevují vlivy jiných manuskriptů než zdrojového a cílového.
Existuje velice důležité tvrzení George Howarda, který prvně publikoval hebrejského Matouše Šem Tova v roce 1987 a potom v druhé edici i v roce 1995, že je zde patrný proces opravování hebrejského Matouše směrem k řečtině. Jinými slovy, původně se hebrejský text od textu řeckého lišil, a někdo řekl: „Počkat, tento verš v řecké verzi je. Proč třetí verš v hebrejské verzi chybí?“
Pak ten třetí verš do hebrejské verze vložil, protože věděl, že tam patří, protože četl řeckou nebo jinou hebrejskou verzi. Z dalších století máme další hebrejské verze, které byly přeložené z katalánštiny a dalších jazyků.
Jsou tu tedy dvě možnosti. Původní verze Šem Tova z roku 1380 verše 3 a 5 buď měla nebo neměla. Pokud je neměla, potom těch 13 manuskriptů, které je nemají, nesou chybu. Je tady ta chyba, že někdo ty verše zapomněl opsat, což je chyba, která se dá snadno vysvětlit. V zásadní knize o textové kritice od Emanuela Tova, Introduction to Textual Criticism, se tomu říká homoeoarcton, podobný počátek, z řeckého slova pro podobný, homoeo, a pro počátek, arcton. Máte tedy dva verše, které oba začínají slovem AŠREI, což je hebrejsky „Budiž požehnaný“ - v hebrejštině je to jedno slovo. A písař se dívá sem a tam, od zdroje k tomu, co píše, a ve zdrojovém manuskriptu vidí: AŠREI ŠIFLEI RUACH ŠELAHEM MALCHUT ŠAMAJIM, tak tato slova napíše. Podívá se zpátky, dívá se na další verš, vidí AŠREI, a řekne si: „To už jsem přece opsal“, a jde na následující verš. Děje se to stále. Mezi těmi 13 manuskripty, které mají verše 3 a 5, je manuskript G, který Howard znal. Tomu chybí i verš 4. Ten se možná ztratil tou častou chybou písařů zvanou homoeoarcton. Vidíme ji v manuskriptech Tóry, v Tanachu, prakticky v každém manuskriptu, který byl kdy kopírován. Máme příklady homoeoarcton stejně jako jeho bratra, kterým je podobný konec, homoeoteleuton.
Teď ta druhá možnost, kterou považuje za pravděpodobnou Howard, a i já s k ní přikláním, ale ať čtenář rozhodne sám – že tyto verše, 3 a 5, původně v Matoušově hebrejském originálu nebyly, ale přišel písař a řekl: „Moment, my víme, že v Novém zákoně to je, my jsme ho četli. Musíme ty chybějící verše doplnit“. A to je proces připodobňování textu řečtině.
Co tento předpoklad podporuje? Je to důkaz, o jakém jako textový kritik můžete jen snít. V tak dobrý příklad ani nedoufáte. Je to příklad přímo učebnicový. Ty manuskripty, které mají verš 5, ho mají PŘED veršem 4! Je to důležité, protože to, co se nejspíš přihodilo, bylo, že písař, který si všiml, že verš chybí, ho napsal na okraj. Další písař pak přišel a řekl: „Moment, tento verš chybí. A proč je na okraji? Musím ho dát do těla textu“. A protože není obeznámený s řeckou verzí, neví, kam ho má umístit, tak ho dá na špatné místo. V textové kritice je to učebnicový příklad takových chyb při opisování textu: Je-li verš špatně umístěn, je to nejspíš proto, že byl na okraji. Co já ale nemám, to je manuskript, kde je na okraji verš 5. Jen spekuluji a to je také vše, co mohu. Mám před sebou důkaz, pokouším se ho vysvětlit, a myslím, že to vysvětlení je dobré. Je zde silná možnost, že verše 3 a 5 byly přidány ve středověku písařem, který text opisoval, a že původní hebrejský Matouš Šem Tova měl pouze verše 1, 2, 4, 8-12. Že to byla jen krátká pasáž hodně podobná kázání na planině u Lukáše. Verše 6 a 7 zde totiž také nejsou. Ty nejsou v žádném ze dvaceti manuskriptů Šem Tova, které mám.
Vysvětloval jsem to své ženě a ona se zeptala: „Ty tedy říkáš, že Ježíš verše 6 a 7 neřekl?“ Já na to: „Ne, to neříkám.“ V řeckém Matoušovi máme svědectví, že to řekl. Já to nepopírám, jenom říkám, že hebrejská verze Matouše to neuchovala; uchovala jednodušší verzi. A odkud ty dva verše, 6 a 7, pocházejí? „Pocházejí z řečtiny, o tom není pochyb.“ Je tu někdo, kdo to slyšel? Je to mimo rámec toho, o čem mohu hovořit. Stává se to věcí víry, to už není záležitost textové kritiky. To, co mohu říct, je, že verše 6 a 7 se nevyskytují hebrejském Matoušovi Šem Tova. O tom budeme hovořit ve verších 6 a 7, pokud se dostaneme tak daleko. Budeme mluvit o hebrejském pozadí a o kontextu těchto veršů. Je to důležité a současně fascinující. Teď se k tomu ale nedostaneme. Chci ještě probrat zástupy, které si Ješuovo kázání přišly poslechnout. Když ti lidé slyšeli AŠREI, AŠREI, AŠREI, a v řečtině jich je deset, někteří řekli: „Je to opak deseti přikázání, a stejně jako Jehovah volal s hory desatero, hebrejsky „Deset slov“, tak teď Ježíš volá těch deset blahoslavenství, AŠREI, protože je to už nová dispenzace. Jsou lidé, kteří to říkají?
KJ: Samozřejmě.
NG: Někdy také říkají: „Celé Kázání na hoře je protiklad těch deseti přikázání. Je to nová dispenzace, v podstatě náhrada Desatera. Někteří křesťané to říkají. V Galilei existuje nádherná budova, Galilejský dům, patří katolické instituci a hádám, že na ni museli vynaložit desítky milionů dolarů. Je tam nádherná mramorová skulptura s Desaterem v hebrejštině na jedné straně a s Kázáním na hoře na straně druhé. Taková křesťanská místa jsme navštívili a oni tam vysvětlují, že Kázání na hoře nahradilo Desatero. Je to nový zákon.
Domnívám se, že jde o záležitost víry, já s tím nikterak nebudu polemizovat. Já myslím, že se tím Tóra neruší. Ješua to říká a my se k tomu dostaneme později. Je to o teologii. Tady je ale to, co říct můžeme. Každý, kdo přišel, aby slyšel Ješuu kázat, měl v hlavě celý soubor myšlenek. Dobře znali tato AŠREI, a pokud věříte tomu, k čemu se dostaneme v budoucnu, co Ješua říká v Mt 5,17, tak nenahrazuje ta AŠREI, která jsou v Tanachu. Já myslím, že je opakuje. Myslím tedy, že je důležité, abychom se podívali na ta AŠREI, požehnání či blahoslavenství v Tanachu, to chci udělat v oddílu Plus.
Tady chci ale ještě vysvětlit to slovo, AŠREI, co znamená z hlediska lingvistiky. Překládá se jako „Budiž požehnán“, má ale daleko širší konotace. Chci to ukázat na několika pasážích.
Přísloví 31,28 je jedna z mých oblíbených pasáží Tanachu. Já to říkám o každé, ale tato je skutečně jedna z mých velice oblíbených. Celá léta jsem se modlil, aby mi dal Jehovah ženu jako z Přísloví 31. Hebrejsky to začíná EŠET CHAJIL MI JIMCA, „Kdo najde chrabrou ženu?“ A když jsem svoji chrabrou ženu našel, oznamoval jsem celému světu: „Nalezl jsem svoji EŠET CHAJIL“, a lidé si mysleli, že je to její jméno. Říkali: „To je divné příjmení. Jmenuje se Chajil? Ale fajn“.
Proč je to důležité. Popisuje tuto statečnou ženu, ideál ženy v Tanachu. Přečtěme si to, je to nádherné. Budu číst z překladu JPS a asi něco opravím. „Jak vzácné je nalézt schopnou ženu“, doslova: „Kdo může najít statečnou ženu?“ Je to žena moci. Vyžaduje to sílu, být zbožnou, oddanou ženou. „Její cena daleko převyšuje rubíny. Její muž do ní vkládá naději a nepostrádá ničeho dobrého. Je vůči němu dobrá, nikdy špatná, po všechny dny svého života. Vyhledává vlnu a len a pokládá na ně ruce s chutí. Je jako kupecká flotila přivážející svou potravu z daleka. Vstává ještě za noci a zajišťuje zásobování pro svoji domácnost, denní odměnu pro své služky. Zkoumá reality a získává je. Svou vlastní prací vysazuje vinici. Opasuje se silou a své úkoly vykonává rázně. Vidí, jak její podnikání vzkvétá. Její lampa v noci nehasne. Ruku vztahuje k přeslici a její prsty pracují s vřetenem.“ Je to nádherná pasáž. Měli bychom udělat program jenom o ní. Přeskočím, je tu tolik nádherných věcí. Je to ve skutečnosti báseň či píseň, v pořadí abecedy. Každý verš začíná dalším písmenem, takže 30. verš začíná písmenem ŠIN, ŠEKER HACHEIN VEHEVEL HAJOFI“ „Milost je zrádná, krása iluzorní“, IŠA JIRAT JEHOVAH, HE TIT HALAL. „Žena, která se bojí Jehovah, ta bude chválena“.
Co to má společného s blahoslavenstvími? Především, šťastná žena, šťastný život. Protože AŠREI doslova znamená „šťastný“. To je ten význam. V Př 31,28 se píše: KAMU BANEHA VJAŠRUHA, BAALA VAJEHALELAH, „Její synové povstávají a prohlašují ji za šťastnou. Její manžel povstává a chválí ji“. To slovo, VAJEHALELAH, se objevuje ve slovu HALELUJAH. Co slovo HALEL doslova znamená? Chvála. A to je perla tohoto dílu. Doslovný význam je „chvála“. V každém jazyku je běžné, že se začíná konkrétním a pak to přesáhne do abstraktního. U slova HALEL tu máme vzácný fenomén. Lingvisté tvrdí, že u většiny slov neexistuje spojení mezi slovem a objektem, který to slovo označuje.
Například slovo KELEV, které znamená „pes“. Lingvisté většinového proudu tvrdí, že toto slovo nemá se psem nic společného. Prostě jsme to slovo přiřadili, vlastně můžeme říct, že ho přiřadil Jehovah, protože hebrejština byla původní řečí, kterou se mluvilo před zmatením jazyků, a bylo jí promluveno stvoření. Ale „haf, haf“, to už se psem něco společného má. Pokud nějaký zvuk má co dělat s označením nějaké věci, říká se tomu onomatopoeia, což je v podstatě zvuk, který „ta věc“ vytváří. A HALEL je v podstatě onomatopoeia.
KJ: To jsem nevěděl.
NG: Když jdete na židovskou svatbu či jiné oslavy, zvláště na Středním východě, uvidíte a hlavně uslyšíte ženy vytvářející zvuk, který je v biblické hebrejštině označován HALEL. Ten zvuk vytvářejí svým jazykem. Já nejsem žena narozená na Středním východě, ale zní to jako le le le le le le le. Angličtina má pro to termín, ululation, a moderní hebrejština HILULIM. Když někoho chválíme, řekneme: „Ten je úžasný!“ Ale na Středním východě a v Israeli řeknete: LE LE LE LE LE LE LE.
Někdo ale řekne: „To ne, to pochází z arabské kultury“. Mohu vám ale ukázat nádhernou pasáž v knize nazvané Genesis Rabba. Je to midraš napsaný kolem roku 500 obsahující materiál z dřívější doby. Podle něho je hezká slovní hříčka mezi jménem Leah a ululací. Píše se tam, že po celý den před nocí, kdy si Jákob myslel, že se žení s Ráchel, ale bral si místo ní Leu, křičely ženy HELEAH, HELEAH, LE, LE, LE, LE, LE, LE, aby tak varovaly Jákoba, že to není Ráchel, že je to Lea. Proto se podle Genesis Rabba během svatebních obřadů volá LE, LE, LE, LE, LE, LE, LE.
Já ani na chvilku nevěřím, že se takto ženy pokoušely sdělit Jákobovi, že je to Lea. Svědčí to ale o tom, že již v letech 450-500 n.l. vytvářeli Židé takové zvuky na oslavu při svatbách. A co to má co dělat s AŠREI? Protože AŠREI prohlašuje někoho za šťastného. My říkáme: „požehnaný“ nebo „blahoslavený“, ale ve skutečnosti to znamená „šťastný“. Na mnoha místech máme slovo AŠREI jako paralelu k HALEL. Když tedy chcete říct, že je někdo šťastný, řeknete: LE, LE, LE, LE, LE, LE, LE, je šťastný, HALELUJAH! LE, LE, LE, LE, LE, LE, HALELUJAH. To je doslovný význam.
Chci ještě jednou objasnit, že to, co teď děláme, je konstelace myšlenek a idejí. Nebudeme otvírat pouze Tanach, podíváme se i na něco z Ben Siracha. Máme něco ze Svitků od Mrtvého moře. Je to soubor idejí svědčících o tom, že když lidé přišli, aby slyšeli, jak Ješua promlouvá AŠREI, tak si neřekli: „Teď dochází k výměně za všechna AŠREI, která jsme dosud měli“. On je objasňoval. To, co učil, bylo přirozeným rozšířením těch AŠREI z dřívějška.
V oddílu PLUS se Nehemia zabýval výskyty slova AŠER v Tanachu a jeho významy. Každý je může projít sám, zde jen malá ukázka.
První výskyt je v Gn 30,13 kde Lea při narození syna říká: „Budou mě nazývat šťatnou“, proto ho nazvala AŠER.
Is 56,1-2: Tak říká Jehovah: „Střežte soud a dělejte spravedlnost, vždyť (je) blízko JEŠUATI moje záchrana, k příchodu a moje spravedlnost k ukázání se. AŠREI ANOŠ šťastný smrtelník, který to dělá, a syn člověka držící pevně v ní, střežící den odpočinku před znesvěcením a střežící svoji ruku, aby nečinila zlo.
Ž 32,1-2: AŠREI NESUI PŠA šťastný ten, jehož přestoupení je zvednuto a neseno, jehož hřích je přikryt. AŠREI ADAM LO JACHŠOV JEHOVAH LO AVON VEEN BERUCHO REMIJAH, šťastný člověk, jemuž Jehovah nepočítá vinu a v jehož duchu není zrada.
Následující verše uvádějí, jak je to s odpuštěním:
Ex 34,6-7: A přechází Jehovah na jeho tvářích (=před ním) a (on) volá: „Jehovah, Jehovah, EL RACHUM VE CHANUN Bůh slitovný a milostivý, ERECH AFAJIM VERAV CHESED VEEMET pomalý v hněvu a hojný ve vlídnosti a pravdě, NOCER CHESED LAALAFIM chovající vlídnost k tisícům, NOSE AVON VAFEŠA VCHATAA nesoucí vinu, přestoupení a hřích..“
Doslovný význam slova NOSE je „zvednout a nést (na ramenou)“.
