KJ: Jsme v 15. dílu Perel z hebrejských evangelií, u Mt 5,4 – postupujeme po jednotlivých verších.
Když to čtu v angličtině, zdá se to tak jednoduché, a každý tomu může rozumět po svém. Když ale náhodou otevřu Howardovu hebrejskou verzi, vidím něco jiného. Proto bych chtěl začít s anglickým překladem a pak bych chtěl, abys nám řekl, co děláš ty. Nehemia nám dává velký dar. Čte z hebrejské verze Matoušova evangelia a pak to překládá do angličtiny. Nejprve přečtu Mt 5,4 v překladu NASB: „Požehnaní ti, kdo mají žal, protože oni budou utěšeni“. Čemu víc potřebuji rozumět? Vím, co znamená mít žal, a vím, co je útěcha. Tak jsme s tím hotovi, ne?
NG: Já nevím. Kvůli čemu mají žal, proč se trápí? Podívej, tady je paralela z kázání na planině v Lk 6,21. Říká se tady: „Požehnaní vy, kteří teď pláčete, protože se budete smát“. Považujete se to za paralelu. A teď, co z toho Ješua řekl, nebo snad řekl obojí? Možná, že při jedné příležitosti, na hoře, řekl: „Požehnaní jsou ti, kdo mají žal“. A na planině řekl: „Požehnaní ti, kteří teď pláčí, protože se budou smát“. Obojí tak možná bylo. Nebo možná řekl něco mezi tím a dva různí lidé to zaznamenali trochu jinak. Jsou různé způsoby, jak se na to dívat. Když ale přijdeme k hebrejštině, je to trošku komplikovanější.
Tato pasáž je obsažena ve 20 manuskriptech, které jsou mi známy, ale tento konkrétní verš je jen v devatenácti z nich, protože manuskript G tento verš vůbec nemá. Já jsem ty manuskripty rozdělil do dvou skupin, A a B, hlavně podle tohoto verše. Skupina A má verše 3, 2, 5, 4 a 8 v uvedeném pořadí. Skupina B má verše 2, 4 a 8, ale nemá verše 3 a 5. V manuskriptu G z této skupiny chybí i verš 4, je zde jen verš 2 a hned po něm verš 8. Proč tyto verše chybějí? Jsou zřejmě dvě možnosti. Jednou z nich je, že v těch hebrejských manuskriptech, ve kterých verše chybějí, jde o chybu písaře. Co to znamená, když řeknu „chyba písaře“? Písař kopíruje a dívá se sem a tam, má dva texty, zdrojový, z něhož opisuje, a druhý, který píše. A dívá se stále sem a tam, a pokaždé v paměti drží dvě nebo tři slova. Možná je říká nahlas. Tak řekněme, že kopíruje verš 1, podívá se do zdroje a vidí: VAJEHI ACHAREI ZEH, a píše VAJEHI ACHAREI ZEH, BAET HAHE, BAET HAHE. VAJAR HACHAVUROT.. a podívá se tam, kam opisuje, a píše: VAJAR HACHAVUROT. Ukládá si několik slov do paměti. Některé tradice uvádějí, že písaři říkali ta slova nahlas. Podle jiných tradic, například z řeckého světa, jeden písař diktoval nahlas a druhý psal. O tom v židovském světě doklad nemáme. Židovští písaři se dívali sem a tam. Tady se děje toto: když se dívá na zdroj, někdy se podívá na špatné místo. Jak se to stane? Řekněme, že některá slova jsou v řadě veršů stejná. A tady máme krásný příklad: Kolik tu máme veršů, které začínají slovem AŠREI? Tomu se říká homoeoarcton, protože homoeo znamená řecky „podobný“ a homoeoarcton je „podobný začátek“. Má tedy řadu veršů se společným počátkem; teď mluvím jen o hebrejštině. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, možná sedm veršů se stejným začátkem. V hebrejských manuskriptech skupiny B máme sedm veršů, které všechny začínají slovem AŠREI. V řečtině máme devět veršů se stejným počátkem. Je tedy možné, že jak se písař díval sem a tam, došel ke konci jednoho verše a podíval se na další verš, který začínal slovem AŠREI. A místo aby přepsal verš, který měl přepsat, přepsal až ten další. To je homoeoarcton, podobný počátek. Ten ale může způsobovat dva druhy chyb. Může způsobit i chybu zvanou haplografie. Zde máme dva prvky, dva verše, a oba začínají AŠREI. Například pro skupinu A mám verše 2, 3, 5, 4 a 8. Takže písař, který vytvořil skupinu B (to je jeden způsob, jak k tomu mohlo dojít), kopíroval verš 2, pak se podíval na verš začínající AŠREI, a místo aby přešel k verši 3 a 5, skočí k verši 4. Proč? Protože si pamatoval, že další slovo bylo AŠREI, podíval se na svůj zdroj a opsal slovo AŠREI. V důsledku haplografie se verše ztrácejí. Pak existuje ještě chyba zvaná dittografie, kdy kopíruji totéž dvakrát.
Chci vám něco ukázat. Neměl jsem to v plánu, ale když už tady učím textovou kritiku, ukážu vám příklad dittografie v Tanachu. V první Samuelově je série veršů, kde se slova opakují. Opakující se slova mohou způsobit buď chybu homoeoarcton, podobný začátek, nebo podobný konec, homoeoteleuton, kterým se zde ale nezabýváme. Tedy podobný začátek. Toto jsou základy, protože v Tanachu i v Novém zákoně je toho mnoho, co nedává smysl, pokud si tohoto problému nejsme vědomi. Někteří badatelé řeknou: „Některé manuskripty píší..“, a vy na to: „Nevím, proč se to tam tak píše“. Tak teď už budete vědět proč.
Začněme v 1Sam 16,8: „Pak Jesse zavolal Abinadaba, aby předstoupil před Samuele, a ten řekl: ´Jehovah nevybral ani tohoto´. Potom Jesse nechal předstoupit Šamaha, a on řekl: ´Jehovah nevybral ani tohoto´. Pak nechal Jesse předstoupit před Samuele svých sedm synů, ale Samuel řekl Jessemu: ´Jehovah tyto nevybral´.“
Na chvilku se tady zastavme. Měli jsme dva verše, 9 a 10, a oba začínají stejným slovem, VAJAAVER JIŠAJ, „A Jišaj, či Jesse, nechal projít“. Následující slovo začíná stejným písmenem, ŠAMA, VAJAAVER JIŠAJ ŠAMA, „a Jesse nechal projít“, či VAJAAVER JIŠAJ ŠIVAT, „a Jesse nechal projít sedm“. Máme zde tedy dva verše, které začínají dvěma stejnými slovy, a ve třetím slově je stejné písmeno. Je to tedy příležitost k chybě podobného začátku, homoeoarcton.
Kdybychom se podívali do všech manuskriptů Tanachu, byl bych šokován, kdybych nenašel manuskript s touto chybou.
Před rokem a půl jsem byl ve švýcarské Ženevě, kde jsem měl velice požehnanou příležitost zkoumat jeden ze šesti velkých manuskriptů Tanachu. Ten manuskript se nazývá Sassoon 1053. Hledal jsem v tomto manuskriptu tento verš, a co jsem našel? Našel jsem homoeoarcton, ale nikoli haplografii, kde jsou dva verše a jeden se ztratí, ale dittografii, kde jsou dva verše a jeden je opsán dvakrát. Je to na straně 259 v rukopisu Sassoon 1053. Vidíte, že se tady něco stalo. Co se přihodilo?
Písař nejprve napsal souhlásky a potom buď on nebo další písař napsal znaky pro samohlásky a akcenty. A tady je vidět, že ten, kdo toto vymazal, nenapsal ani samohlásky, ani akcenty. Sem ty samohlásky ani akcenty nebyly nikdy vepsány. Protože, co udělal? Nevymazal celé slovo, ale jen jeho spodní polovinu. Proč? Protože mezery mají v hebrejských manuskriptech význam. Je-li mezera o velikosti celé řádky, nebo poloviny řádky, nebo části řádky, znamená, že je zde konec jedné myšlenky a začíná další. Pokud tedy chtěli něco vymazat, vymazali jen spodní polovinu písmen, aby tím řekli: „Toto je vymazané“. Nedávali tam ani samohlásky, ani akcenty. Vymazaná spodní polovina vám říkala: „Tato slova nečtěte,“ a vlastně je ani číst nemůžete, jsou k přečtení jen těžko, „tato slova jsou vymazaná, ale není to zamýšlená mezera, je to mezera způsobená vymazáním“. Jak vím, že to bylo vymazané? Držel jsem to v rukou a na těchto třech řádcích dole jsem viděl vyškrábané části pergamenu. Co přesně se stalo?
Máme tu případ homoeoarctonu – podobného začátku. Je to jako v páté kapitole Matouše, kde máme řadu veršů, které v hebrejštině všechny začínají slovem AŠREI. Podobně je tomu i v řečtině. Zde je toto: VAJAAVER JIŠAJ, „a Jišaj nechal projít“. Vidím tady zbytek těch slov, jen jejich horní polovinu: VAJAAVER JIŠAJ. Tak ten verš přepsal, a když se dostal na jeho konec, přepsal ten verš podruhé. Tak vymazal první dvě slova druhého opisu, ale pak je zase doplnil. Vrátil se, protože si uvědomil: „Neměl jsem vymazat spodní polovinu těchto dvou slov, protože tato slova potřebujeme“. Tak spodní části těch slov, VAJAAVER JIŠAJ, dopsal znovu.
A tady v dalším sloupci nahoře vidíme úplný verš: VAJAAVER JIŠAJ ŠAMA, VAJOMER GAM BAZEH LO BACHAR JEHOVAH. A tady je něco úžasného. Která jsou tři poslední slova toho verše? LO, ne, BACHAR, on vybral, JEHOVAH. To dohromady znamená: „Jehovah nevybral“. A další verš začíná: VAJAAVER: VAJAAVER JIŠAJ ŠIVAT. Tedy, místo aby přešel na druhý verš, zkopíroval ten první dvakrát. To je dittografie, opak haplografie, od slova „polovina“, kde je polovina ztracená.
Tady je něco krásného. Která byla poslední slova verše, který ten písař opsal dvakrát? LO BACHAR JEHOVAH. Zde došlo i k druhé chybě nazývané homoeoteleuton, podobný konec, protože tento i následující verš končí stejně: LO BACHAR JEHOVAH. Takže je to příležitost k další chybě. Dívá se sem a tam, a vidí: „Právě jsem opsal LO BACHAR JEHOVAH. Tak teď musím přepsat to, co za těmito slovy následuje“, a to udělal.
Takže tento duplicitní verš je pak vymazán. A já vám mohu přesně říct, co vymazal, protože tentýž verš opsal dvakrát. VAJAVER JIŠAJ ŠAMA, VAJOMER GAM BAZEH, LO BACHAR JEHOVAH.
Takže ten písař vymazal slovo JEHOVAH. To je něco velice neobvyklého, má to veliký význam.
Léta jsem bádal nad jednou otázkou. Začalo to pozorováním, že Aleppo kodex, ten nejdůležitější manuskript Tanachu, píše toto jméno obvykle bez jedné samohlásky, stejně jako ani tady nejsou samohlásky všechny. Ale jednou za čas napíše písař jméno JEHOVAH se všemi samohláskami. Lidé mi říkali: „Nehemio, to není možné, ty nám tvrdíš, že písař udělal chybu“. A já říkal: „Ano, udělal tu správnou chybu“. A já jsem o té správné chybě udělal studii. A napsal jsem do ní, že mi bylo řečeno, že když písař udělá chybu v tom jménu v Aleppo kodexu, nevymaže nikdy ani samohlásku či akcent. To se zakládalo na databázi sestavené badateli v 70. a 80. letech 20. století, kteří Aleppo kodex zkoumali přímo. Přál jsem si, abych mohl tu databázi sám vidět. Nejenže jsem viděl tu databázi, ale mohl jsem vidět i samotný Aleppo kodex. Ne na 5 minut, ale po celých devět hodin jsem u něho mohl sedět a zkoumat ho. A během prvních 15 minut studia té databáze jsem zjistil, že to, co mi říkali, nebylo správně. Nejenže vymazali samohlásky a akcenty, ale nalezl jsem pět míst, kde vymazali samotná písmena. Proč je to tak veliká věc? Protože existuje rabínský zákon založený na Dt 12,3-4. Přečtěme Deuteronomium 12,3-4. Mluví o zničení pohanských návrší národů, jejichž zem přicházíte zdědit. Neplánoval jsem to, ale je to důležité a pomůže nám to s hebrejským Matoušem. Přečti ty dva verše a pak mi připomeň, abych řekl, proč je tento manuskript, Sassoon 1053, tak důležitý.
KJ: Čtu z NASB: „Strhnete jejich oltáře a rozbijete jejich posvátné sloupy a spálíte jejich ašery ohněm. A pokácíte vyřezané obrazy jejich bohů a vymýtíte jejich jméno z toho místa. Nebudete jednat podobně vůči Jehovah, vašemu Bohu.“
NG: Doslova se píše: „Nebudete to dělat Jehovah, vašemu Bohu“.
Jaký je kontext tohoto příkazu: „Zničte posvátná místa pohanů“? Znamená to neuctívat Boha stejným způsobem, jakým pohané uctívají své bohy. Uctívají bohy posvátnými sloupy. Uctívají je návršími. Uctívají je oltáři Bálovi. Neuctívejte Jehovah stejnými způsoby, jakými oni uctívají své bohy. Leviticus 17 říká: „Přineseš-li oběť, ale ne ke vchodu stanu setkávání, je to považováno za vraždu“. Je napsáno: „Krev bude přičtena tomu člověku“.
Tak přišli rabíni a udělali něco, co dělají často: Vyjmou to z kontextu a řeknou: „Co je nám přikázáno udělat? Vymazat jména pohanských bohů. Je proto zakázáno vymazat jméno Jehovah. Pokud toto jméno Jehovah omylem někam napíšete, je zakázáno ho vymazat“. Teď vám ukážu, co dělali, když udělali chybu ve svitcích Tóry. Tam dělali něco jiného. Máme tady krásný příklad další chyby typu homoeoarcton, nikoli homoarcton – homo znamená stejný, homoeo znamená podobný, počátek. Tady vidíme svitek Tóry ze 13. století, kde písař opisoval první řádek. Dostal se na konec řádku v Deuteronomiu, a opisoval slova: MEODCHA AD HAJOM. Pak přešel na další řádek a místo aby přepsal další slovo, HAZE, napsal JEHOVAH. My tam teď nemáme JEHOVAH, máme prázdné místo a kolem něho je obdélník napsaný inkoustem. Jeho oči přeskočily, této chybě se říká parablepsis. Přeskočil ze druhého na třetí řádek a napsal slovo JEHOVAH. Ihned si uvědomil, že je to chyba, tak kolem toho slova udělal obdélník. Pak přišel s břitvou a vyřízl ho. Takhle to dělali se svitky. U kodexů to dělat nemohli, protože tam psali na obě strany. Tam proto udělali kolem obdélník, ale jak v Aleppo kodexu, tak v Sassoon 1053 vymazali samotné jméno! Proti rabínskému zákazu! Podle rabínů je hříchem proti Tóře vymazat byť jediné písmeno Božího jména, ale písař Aleppo kodexu to udělal. V pěti případech. Je to extrémně důležité.
Bylo mi řečeno, že v Božím jménu písař nemohl vymazat omylem napsaný znak pro samohlásku, protože to se nesmělo. Řekl jsem: „Rád bych to ověřil“. A ověřil jsem to, a nebyla to pravda. Kdyby písař chtěl vymazat znak pro důraz či samohlásku, mohl to udělat. V Aleppo kodexu jsem našel místa, kde bylo původně napsáno JEHOVAH se všemi znaky pro samohlásky a písař vymazal holam. Takový případ jsem našel. Znám v Aleppo kodexu šest nebo osm míst, záleží jak je počítáte. Na jednom místě původně byly v tomto jménu všechny znaky pro samohlásky, ale písař vymazal holam. A nejen to. Na pěti místech vymazal i souhlásky. Je ale možné vidět tahy z prvního i druhého HEJ.
Vrátíme se k Sassoonu 1053, i tady byly bez ohledu na rabínský zákon vymazány spodní části písmen JUD-HEJ-VAV-HEJ. Tak stoprocentně víme, že písař nebyl rabínským Židem. Totéž platí alespoň o tom písaři Aleppo kodexu, který napsal souhlásky. O samohláskách můžeme diskutovat, ale o souhláskách to platí jistě. Napsal JUD-HEJ-VAV-HEJ, a pak vymazal jejich spodní část.
Proč je to tak důležité? Je to kodex Bible, který byl napsán krátce po Aleppo kodexu. Je uveden v seznamu knih nalezeném v káhirské Geníze. Geníza, to byl archiv manuskriptů z Káhiry a v tom seznamu byly všechny knihy, které v knihovně měli. A toto je kniha Židů, které nazývali „Židé z al-Šams“ což znamená z Levanty, tedy Israele. Tedy, Židé z Israele, jerusalémští Židé žijící v Káhiře, měli tento seznam knih své knihovny. Jedna z těch knih se nazývala „Bratr koruny“. A ten Bratr koruny je Sassoon 1053. A v něm je nejstarší zpráva o tom, že písařem, který napsal Aleppo kodex, je Ben Ašer. To je ten písař, který napsal ty souhlásky a vymazal spodní části JUD-HEJ-VAV-HEJ.
KJ: Dokážu se jen těžko udržet, abych nekřičel a netančil, protože to, co jsi teď ukázal, mění hru.
NG: Jedním z velkých argumentů bylo, že prostě není možné udělat chybu ve Jménu. Já jsem ty chyby našel. Nalezl jsem chyby, které pak byly opraveny. A našel jsem i chyby, které opraveny nebyly.
KJ: Vím, čím chceš skončit. Šli jsme hodně daleko. Chci ale říct, proč je to významné ohledně hebrejského Matouše. Ty zkoumáš svitky Tóry a šest velkých kodexů, zabýváš se velice důležitými věcmi, a stejně přistupuješ i k hebrejskému Matoušovi. Věnuješ čas, abys prozkoumal, co daný písař dělá. A v Matoušovi 5,4 to vidíme jasně.
NG: K tomu se dostaneme v dílu Plus. Teď musím vysvětlit ještě něco, co se týká těch dvou skupin rukopisů, A a B. Skupina B je ta, která nemá verše 3 a 5. To, co jsem teď ukazoval, bylo první částí k tomu, proč tam ty verše nejsou: Písař opisoval text, viděl AŠREI sedmkrát za sebou na začátku verše. V řecké verzi je těch veršů začínajících stejným slovem makarios devět, o dva více. Možná jich měla původně i hebrejská verze devět, včetně veršů 6 a 7, k čemuž se dostaneme později. A některé se ztratily vlivem chyby podobného počátku, homoeoarcton, nebo vlivem haplografie. To je ta první možnost, že je písař přeskočil. Začal opisovat verš tři, ale od druhého slova opsal verš 4. Pak to zopakoval, když opsal verš 8 místo verše 5. Ve skutečnosti přeskočil zpět, protože ve skupině manuskriptů B máme pořadí veršů 3, 5 a 4. První možností tedy je, že dva nebo čtyři verše se chybou při opisování ztratily.
Jaká je druhá možnost? Ta je samozřejmá – že skupina rukopisů B uchovává původní Matoušův text a ten prostě neměl ty čtyři verše, které má jen Matouš řecký. Že někdo přišel a řekl: „Tady chybějí verše. Musíme je sem z řečtiny doplnit“. Nebo z latiny, prostě z toho co používali, a přeložili je do hebrejštiny. Že je to příliš silné? Já se k této možnosti kloním, ale nevím. Jak bych mohl vědět, že?
Kloním se k této možnosti proto, že ve skupině manuskriptů B jsou verše 3 a 5, přičemž verš 5 předchází verš 4. V textové kritice máme nějaký názor. Při studiu manuskriptů pak často vidíme, že bylo něco napsáno nejdřív na okraj a později to další písař při přepisování vložil do těla textu. A protože nevěděl, kam to dát, vložil to na nesprávné místo. Představte si tedy tento scénář: Původní Matouš měl verše 2, 4 a 8, přičemž mezi verši 2 a 8 je jeden verš. Není tam verš 3, verš 5, verš 6 ani verš 7. Tak to možná původní Matouš měl. Nemluvím o tom, co Ješua na hoře řekl. Máme ještě řecké svědectví od Matouše a řecké svědectví v 6. kapitole Lukáše – dvě další svědectví.
Možná, že Matouš původně skočil od verše 2 k verši 4 a pak k verši 8, a že to tak původně napsal. A pak přijde další písař a říká: „Moment, já vím, že v kázání na hoře je toho víc“. Jde tedy, podívá se do řečtiny či latiny, a verše 3 a 5 připíše na okraj. A pak, ve třetí fázi, je při dalším opisování třetí verš vložen na své místo, ale písař nevěděl, kam dát verš 5, tak ho dal až za verš 4. To je druhý scénář a já nemám způsob, jak se dozvědět, který z nich se realizoval.
Ve verši 4 je ale něco velice překvapivého. Ten mají všechny manuskripty skupin A i B kromě manuskriptu G. To už ale musíme nechat do oddílu Plus. Musíme tomu věnovat čas.
KJ: Musím ti něco říct. V rámci přípravy na tento díl jsem zavolal slavnému rabínovi a zeptal se ho na dvě slova ze čtvrtého verše, aniž bych vysvětlil kontext. A on mi tím vysvětlením požehnal.
NG: Chci říct ještě něco. Na tom příkladu Sassoonu 1053 se ukazuje, že teorie textové kritiky jsou jenom teoriemi. Tady vidíme, co písař skutečně udělal! Máme to tady ve dvou odstínech hnědé, v černé a bílé. Můžeme vidět, co se skutečně stalo, je to jasné jako den. Stalo se totéž v Matoušovi? Nebo se tam stalo to druhé? Nevím, ale je to krásný příklad, který může osvětlit mnoho dalších věcí. Cítím se požehnán tím, že jsem to mohl vidět v hebrejském Matoušovi a propojit to s tím, co se stalo v Tanachu. Jsou to nádherné věci. A nemohu se dočkat, až budu moci sdílet ještě silnější příklad z Mt 5,4 v dílu 15 Plus.
Podívejme se tedy na to, co prozradil Nehemia v dílu PLUS.
V dochovaných hebrejských manuskriptech existují dvě různá čtení (=zápisy) tohoto verše:
Požehnaní ti, kteří očekávají, protože ti budou utěšeni.
Požehnaní ti, kteří truchlí, protože ti budou utěšeni.
Skupina A má sedm manuskriptů a skupina B má dvanáct manuskriptů s tímto veršem. Ve skupině B se píše: AŠREI HACHOKIM ŠEJENUCHAMU – požehnaní ti, kteří čekají, protože budou utěšeni; ve skupině A se píše: AŠREI HABOCHIM ŠEJENUCHAMU – požehnaní ti, kteří pláčí, protože budou utěšeni. Rozdíl mezi oběma skupinami je tvořen jediným písmenem, je zde zaměněno CHET a BET. Původní Matouš měl jedno z toho: buď „požehnaní, kteří čekají“, nebo „požehnaní, kteří pláčí“, a došlo k chybě písaře. Obě možnosti jsou pravděpodobné, tak nevíme, jaké to původní znění bylo. U Lukáše se píše, že ti, kteří pláčí, se budou smát. Je možné, že pokud znění s „kteří čekají“ bylo původní, písař ho mohl pozměnit podle Lukáše na „kteří pláčí“, protože si nedokázal představit, proč by měli být utěšeni ti, kteří čekají. Nebo bylo původní znění „kteří pláčí“ - to je též možné. Většina lidí považuje útěchu za osobní záležitost, například v žalu po ztrátě někoho blízkého nebo něčeho cenného. Pláč a truchlení či žal mají mnoho společného. V Gn 23,2 Abraham plakal a truchlil pro Sáru, když zemřela. Má to ale i globální rozměr. V textové kritice je princip, že přednost má obtížné čtení, protože příliš zřejmý význam je málo věrohodný: písař „opraví“ to, co mu nedává dost dobrý smysl, ale tím to ve skutečnosti poruší.
Podívejme se na verzi s „pláčem“ u manuskriptů skupiny A. Is 61,1-2 vs Lk 4,16-19 a s Mt 5,4-5. První verš a čtvrtinu druhého citoval Ješua ve svém prvním kázání v synagoze v Nazaretu. Tato pasáž v Is 61 končí veršem 9. Je možné, že citoval jen to, co se tehdy odehrálo bezprostředně a že to ostatní se teprve mělo odehrát v budoucnu. Každopádně se téma této kapitoly Isajahu do kázání na hoře promítá.
Proč lidé v Is 61 truchlí? Odpověď je ve verších 2 a 3. Lidé truchlí kvůli zničení Sijónu. Isajahu žil kolem 700 př.n.l., před babylonským vyhnanstvím. Lidé tehdy nechápali, proč by měli truchlit nad Sijonem, když nejsou ve vyhnanství: „To se stalo deseti kmenům, ale nám ne“. Někteří si možná říkali, že to, co se stalo deseti kmenům, se může stát i jim, a považovali toto proroctví za pravé – že mluví o truchlení nad zničením Jerusaléma. Je pravděpodobné, že o tom mluvil i Ješua v Mt 5,4 – o těch, kteří truchlí ze stejného důvodu, zničení Jerusaléma, že budou utěšeni. Je zde paralela s Is 61.
Pokud původní verze byla s „čekáním“, mohla být uzpůsobena podle řečtiny na verzi s „pláčem“. Nemusel to ani být záměr, ale jen chyba nazývaná „známý idiom“. Podle ustáleného významového spojení se nabízí, že utěšit potřebují ti, kteří truchlí, nikoli ti, kteří čekají.
Teď ta druhá verze, s „čekáním“. Písmo píše o lidech, kteří čekají na Jehovah. Je to pevný základ Tanachu, takže je možné, že písař, který text opisoval, opsal jemu známé slovo a tím vytvořil chybu. Příklady čekání na Jehovah: Is 8,17; Sof 3,8; Hab 2,3;
Is 30,18 ..JEHOVAH, AŠREI KAL CHOKEI LO – šťastní všichni čekající v něm – jde o zkrácené CHOKIM
Je tedy možné, že Ješua v Mt 5,4 říká totéž co Is 30,18.
Perlička na závěr: V jednom z rukopisů skupiny B je viditelná oprava, kdy písař opravil CHET na BET, čímž z „čekání“ udělal „truchlení“. Podporuje to Howardovo tvrzení, že se hebrejský text Matouše postupně připodobňoval textu řeckému.
