KJ: Tento díl nazývám dílem chybějících veršů, protože když přistupujeme k hebrejskému Matoušovu evangeliu prostřednictvím George Howarda, ten tyto verše nemá. Prostě neexistují. Tak jsem si řekl: „Je to jednoduché, zavoláme Nehemiu Gordona z Hebrejské university, ten je najde. Určitě nám řekne, kde jsou“. Tak jsem ti zavolal a řekl: „Nehemio, ty máš manuskripty, máš ty dva verše? Co se s nimi přihodilo?“
NG: Tak jsem se podíval na všech 28 rukopisů, 20 z těch, které mám, mají zachovanou tuto část z kázání na hoře. Žádný z nich verš 6 ani verš 7 nemá. V tradici hebrejského Matouše Šem Tova prostě nejsou.
KJ: Co tedy budeme dělat, Nehemio? Můžeme mluvit o textové kritice? Když vidíš, že zde tyto dva verše nejsou, co bys normálně udělal?
NG: Nejdřív bych si položil otázku, jestli je v těch verších něco, co by vysvětlilo, co se s nimi stalo, jestli se ztratily. Jsou dvě možnosti, a my jsme při tom nebyli, tak nevíme. Buď v té hebrejské edici byly a ztratily se z ní, nebo byly přidány do řecké edice. To jsou ty dvě možnosti.
Máme přijatelné vysvětlení, proč mohla jedna z těch možností nastat? Je tu jedno docela dobré vysvětlení, proč se mohly ztratit z hebrejské verze, a o tom jsme mluvili v 15. dílu, když jsme probírali běžné chyby písařů, z nichž jednou je parablepsis a její poddruh, homeoarcton, což je podobný začátek – když máte za sebou řadu veršů začínajících AŠREI, AŠREI, AŠREI, AŠREI, a písař se při přepisování dívá sem a tam, začne další verš v řadě slovem AŠREI, ale přepíše verš jiný. Skočí dopředu. Pokud skočí dozadu, přepíše jeden verš dvakrát – o tom jsme přinesli doklad z jednoho manuskriptu Tanachu. Když skočí přes nějaký verš dopředu, ten verš se ztratí. To je vysvětlení jedné z těch dvou možností.
U té druhé možnosti vzniká otázka: Proč by byl nějaký verš přidán? A v tomto případě máme skutečně dobrý důvod, proč mohl být přidán. V minulém dílu jsme mluvili o kázání na hoře, které je v Matoušovi 5. kapitole, 6. a 7. verši. Je také v 6. kapitole Lukášova evangelia a je možné, že tyto verše pocházejí z Lukáše 6.
Ale já vím, že ty máš ještě jednu hypotézu, která je také docela pravděpodobná.
KJ: Přemýšleli jsme o tom, co jsem slýchal, a to, že kázání na hoře je paralelou k tomu, co se odehrálo na TÉ hoře: k deseti přikázáním, a proto je důležité, aby i těch blahoslavenství bylo deset. Je tedy možné, že někdo řekl: „Dvě nám chybějí, potřebujeme pomoc?“. Kdo ví?
NG: Ano, to je zajímavé. To by mohlo vysvětlovat, odkud se to vzalo, že tady máme tyto dva verše navíc. Oni ale nevynalézali kolo, protože v Lukášovi měli materiál, kterým tu mezeru mohli vyplnit. To je tedy také možnost. Nebo to Ješua řekl, v řecké verzi se to uchovalo, ale z hebrejské verze se to ztratilo.
KJ: Mohli jsme tím rychle projít a jen zmínit, že se tyto verše ztratily, že v hebrejské verzi neexistují. Myslel jsem, že vytáhneš králíka z klobouku a řekneš: „Já jsem ty verše našel“. To jsi neudělal, ale chystáme se na něco jiného. Mohu říct, co uděláme?
NG: Jistě.
KJ: Řekneme vám, jak asi mohly vypadat v hebrejštině. Máme tu možnost.
NG: A máme úžasný zdroj. Franz Delitzsch byl vekým učencem 19. století v oboru biblická hebrejština, v hebrejštině Tanachu, a rozhodl se, že přeloží do hebrejštiny Nový zákon ve stylu Tanachu. Měl k tomu své důvody. Upřímně se snažil obrátit Židy ke křesťanství a řekl si: „No, to zní jako středověká hebrejština, nebo jako moderní hebrejština. Židé budou mít pocit, že to není autentické, tak jim předložme něco, co je jako biblická hebrejština – hebrejština Tanachu, aby to vnímali lépe“. To byl Delitzschův přístup.
A my můžeme mít užitek z toho, co udělal, protože my nemáme tyto dva verše v hebrejské verzi Matouše Šem Tova, jež je podle některých překladem a podle jiných je blízko tomu, co Matouš napsal. Máme ale zpětný překlad Delitzschův z řečtiny do hebrejštiny. Přečtěme tedy tyto dva verše z Delitzsche:
AŠREI HAREEVIM VEHACMEIM LACDACHA, KI HEM JISBAU, „Šťastní ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, protože budou uspokojeni“.
AŠREI HARACHMANIM, KI HEM JERUCHAMU, „Šťastní ti, kdo jsou vlídní/milostiví, protože s nimi bude zacházeno vlídně/milosrdně“.
Co se můžeme dozvědět o tom, co zde bylo řečeno, na základě řečtiny?
Tady je kniha, kterou napsal můj vzdálený bratranec kolem roku 1880 jako první komentář Nového zákona od Žida, který nepřestoupil ke křesťanství, a který nebyl kritikou Nového zákona, ale položil si otázku, jak tomu mohli rozumět Židé před 2000 lety. Ne vždy s ním souhlasím, ale je průkopníkem v tom, že napsal první židovský komentář.
A máme i další knihu, Jewish Annotated New Testament, Židovský komentovaný Nový zákon, který sestavili moderní, většinou sekulární Židé, s akademickým přístupem k Novému zákonu. Kulminovalo tím asi 150 let židovského bádání nad Novým zákonem. Toto je ale ta nejranější fáze, z konce 19. století.
KJ: Chci z knihy tvého bratrance přečíst toto, a rád bych věděl, jak moc s tím souhlasíš či nesouhlasíš: „Jak budou rádi ti, kdo hladovějí a žízní po..“ a zde není to slovo anglicky, a dává ho do kurzívy: „CEDAKAH, neboť budou uspokojeni“. Proč toto slovo zdůraznil?
NG: Chystá se komentovat slovo CEDAKAH. Taková slova máme v každém jazyku. Panuje domněnka, že pokud mluvíš anglicky a pak říkáš totéž španělsky, že každé anglické slovo bude mít přímý ekvivalent ve španělštině. A že každé německé slovo bude mít jednoznačný překlad do srbštiny. A že když mluvíš rusky, každé slovo bude mít jednoznačný ekvivalent v čínštině. Tak to ale není.
Existuje k tomu slavný, i když tragický příklad. V roce 1945 poslaly USA ultimátum Japonsku, kde stálo něco jako: „Neodpovíte-li na toto varování kladně, zničíme vaši zemi“. A japonský ministr zahraničí odpověděl slovem, které chtěl, aby se přeložilo na způsob „no comment“, „bez komentáře“. Překladatelé to místo toho přeložili nějak takto: „To nestojí za komentář“. A USA řekly: „Tak svrhneme bombu na Hirošimu a Nagasaki“. O den později by třeba odpověděli: „Prodiskutovali jsme to ve vládě Japonského impéria a vzdáváme se“. Možná by to řekli, nevíme to jistě. Mnozí historikové to považují za chybu překladu. Přesně vzato nešlo o chybu. To japonské slovo se dalo přeložit různými způsoby, a překladatelé si vybrali ten, který Američané pochopili takto: „Aha, tak vy nás neberete vážně! Tak my se postaráme o to, abyste nás vážně vzali“. Zamýšlený obsah odpovědi by zněl asi takto: „Nevím, o čem mluvíte. Dejte mi čas to prozkoumat. Já jsem jen ministr zahraničí. Musím se zeptat předsedy vlády a císaře. Já za ně mluvit nemohu.“ Řekli by něco jiného? Já nevím, ale tento překlad vedl k tragédii.
Obzvláště to platí v biblické hebrejštině, zde to ale není ten případ. Máme slova v jednom jazyce, která nesou obsah různých významů a konotací, ale ten druhý jazyk nemá pro ten význam slovo.
Existuje další slavný příklad z hebrejské lingvistiky. Hebrejské slovo KADUR znamená míč. Znamená ale také pilulka a kulka. Traduje se, že si israelský voják se zbraní AK-47 všiml na autobusové zastávce turistky, která si držela hlavu, protože zřejmě trpěla migrénou, a řekl jí: „Potřebujete pro svou hlavu kulku“. Chtěl říct, že potřebuje acylpyrin, ale ona se vyděsila.
Slova mohou mít v jednom jazyce tři nebo čtyři významy a jeden se v druhém jazyku překrývá, ale ty ostatní se nepřekrývají. My se pokoušíme zjistit, které hebrejské slovo zde je a co znamená v angličtině.
Máme zde tedy slovo CEDAKAH a to se překládá velice těžko, protože může znamenat řadu věcí. Může to být spravedlnost ve významu „následuji Tóru“. Může ale znamenat také charitu. Dávám chudým, i tomu se říká CEDAKAH. Může to být také spravedlivé soudní rozhodnutí.
Pokud se zabýváme tímto hebrejským slovem, který význam zde má? Abychom jednali čestně, potřebujeme se podívat do řečtiny, přeložit ji zpátky do hebrejštiny s použitím Septuaginty, a pak se zeptat: „Co toto hebrejské slovo v Septuagintě znamená?“
KJ: Dovol mi něco přečíst. Je to z díla tvého bratrance Elijah Cvi Soloveitchika: „Neboť oni budou uspokojeni, budou rádi ti, kdo hladovějí a žízní po CEDAKAH, protože budou uspokojeni“. A v Talmudu, Bava Batra 10A, píše: „Pojďte a vizte, že cesty Boží nejsou jako cesty masa a krve. Toto jsou cesty masa a krve. Muž přinese králi veliký dar. Možná bude přijat, možná ne. Možná uvidí královu tvář, možná neuvidí. Avšak ten Svatý, budiž požehnaný, není jako tento. Dá-li muž minci chudému, je hoden přijmout Boží přítomnost, jak je psáno, Žalm 17,15: ´Já ve spravedlnosti uvidím tvoji tvář když se probudím. Budu uspokojen tvou podobou´. To je ten význam. Díky charitě, že jsem dal chudému, budu hoden spatřit tvoji tvář a budu uspokojen ve světě, který přijde, v probuzení, tedy, v nesmrtelnosti duše.“
Co si o tom myslíš?
NG: Tady je trochu problém se Žalmem 17,15. Zde se to trochu komplikuje. On vzal slovo CEDAKAH, jež od doby druhého chrámu až do pozdější doby židovského osvícení, Haskala, téměř výhradně znamenalo charitu. Když tedy slyší slovo CEDAKAH, nepřemýšlí v kontextu biblické hebrejštiny, o tom, co to slovo znamená v Tanachu, ale ptá se, co znamená v postbiblické hebrejštině. Znamená charitu, ve významu dávání chudým, kdy máte skoro v každém supermarketu v Israeli vedle kasy krabici se štěrbinou, do níž lidé házejí drobné, které dostanou zpátky. Dávají je do krabice CEDAKAH. To slovo znamená charitu, dávání chudým. Eijah Cvi to slovo zcela jistě takto interpretuje. Má pravdu nebo ne? O tom bychom se mohli bavit. On to ale napsal hebrejsky, a když jeho knihu překládali do angličtiny, nechali to v hebrejštině, protože kdyby to přeložili jako „spravedlnost“, nedávalo by to smysl. Kdyby to přeložili jako „charita“, lidé by nechápali, o čem se mluví. Tak to nechali v hebrejštině, takže každý, kdo umí hebrejsky, bude vědět, že CEDAKAH znamená charitu, i když v Tanachu to tak být vždy nemusí.
Je vůbec CEDAKAH to správné slovo? Udělal jsem toto: Jdu do řeckého Matouše 5,6 a mám tady slovo „dikaiosuné“, což se zde překládá jako „spravedlnost, právo“. Odtud tedy pochází slovo spravedlnost. Proto ho Delitzsch přeloží jako CEDAKAH. Já ale příliš nedbám na to, jak to překládá Delitzsch, protože to nemusí mít dobře. Dělal přesně to, co vám teď ukážu, i když já na to mám počítač. Pro něho to bylo daleko těžší.
Když na to slovo kliknu pravým tlačítkem, ukáže, že v NZ je 86 výskytů slova dikaiosuné, že je to podstatné jméno rodu ženského v jednotném čísle. Já ale teď nechci zkoumat, jak toto slovo používá NZ, ale chci vidět, jak ho používá Tanach. Přejdu tedy do Septuaginty a hledám v Septuagintě. Zjišťuji, že dikaiosuné se v Septuagintě v Tanachu vyskytuje 324krát. Pak se ptám, která slova z Tanachu překládá Septuaginta tímto slovem, dikaiosuné. Septuagintu totiž překládali velice mechanicky. K jednomu hebrejskému slovu přiřadili jeden řecký ekvivalent. Byl to natolik mechanický překlad, že přeložený text někdy v řečtině ani nedával smysl. Profesor Emanuel Tov to krásně ukázal ve své knize o tom, jak je Septuaginta přeložena. Některá místa musíte nejdřív přeložit zpátky do hebrejštiny, abyste zjistili, co měli na mysli, protože mechanický překlad někdy porušuje smysl. Vidím tedy, že Septuaginta slovem dikaiosuné překládá hebrejské slovo CEDAKAH. „Uvěřil v Jehovah a on mu to počítal ze CEDAKAH, spravedlnost.“ Spravedlnost tedy neznamená „charita“. V Gn 19,19 máme slovo CHESED, to je zase o něčem jiném. Do toho teď nepůjdeme. CHESED je slovo plné významů. Zde se překládá jako čistota rukou.
KJ: Jinými slovy, máte řadu různých hebrejských slov, která překládají tímto řeckým slovem.
NG: Ano, a to celou věc komplikuje. Tímto postupem se můžeme mnoho naučit, ale stále musíme zjišťovat: „Které je to slovo v řečtině, nebo, které je to hebrejské slovo, které je přeložené tím nebo oním řeckým slovem?“
Jde o to, které slovo použil Ješua, pokud mluvil hebrejsky. To je otázka. Řekl CEDAKAH, nebo CHESED? Nevíme, my jsme tam nebyli. Delitzsch řekne: „Podle kontextu to vypadá na CEDAKAH, je to častý případ, jak se toto slovo překládá do řečtiny“.
Podle mne je příliš velký skok, dostat se u slova CEDAKAH k významu „charita“. Musíme si položit otázku, co slovo CEDAKAH v hebrejštině znamená. Mohlo by znamenat charitu? Možná v Přísloví, ale není to zcela zřejmé. Není ale pochyb, že ve většině výskytů slovo CEDAKAH znamená „věrné následování Tóry“. Co je spravedlnost? Spravedlnost je následování Tóry.
Podívejme se na příklad: Žalm 119,40: „Zachraň mne svou spravedlností“. V Žalmu 119 je deset různých výrazů pro slovo Tóra: „svědectví, Tóra, spravedlnost, instrukce, vyučování..“ Ž 119,142: „tvoje spravedlnost, CEDAKAH, je věčná, tvé vyučování (Tóra) je pravda“.
Zde tedy máme myšlenku, že CEDAKAH může být Tóra. Může být také „charita“? Slovník biblické hebrejštiny takovou možnost neuvádí. V některých verších Přísloví se toto slovo snad dá číst jako „charita“, je ale také možné, že se sem projektuje pozdější význam, ale pochází to z pojetí CEDAKAH coby spravedlivého skutku. Například Is 64,5: „My všichni jsme se stali nečistotou, všechny naše ctnosti špinavým hadrem“. Jaké slovo je za „ctnostmi“? Je to množné číslo slova CEDAKAH – spravedlivý skutek. Není to charita vůči chudým, že? Jak se tedy dostali k „dávání chudým“? Slovo CEDAKAH často znamená „spravedlivé skutky“. Například Jer 33,15: „V těch dnech a v tom čase dám povstat skutečnému výhonku Davidova rodu“. To je Mesiáš. „On bude dělat to, co je správné a spravedlivé v zemi“. To slovo zde je CEDAKAH. On nedělá charitu vůči chudým, ale koná spravedlnost. Dělá spravedlivé skutky. Je zde ten posun od biblické hebrejštiny k postbiblické hebrejštině, kde CEDAKAH původně znamenala „spravedlnost“ a tedy i „spravedlivé skutky“. A pak tu máme myšlenku, že dávání chudým je spravedlivý skutek. Takovým způsobem CEDAKAH převzala význam „dávání chudým“. O dávání chudým se v Tanachu mluví, ale používá zcela jinou frazeologii. Slovo CEDAKAH se v této souvislosti v Tanachu nevyskytuje.
Takže můj bratranec to slovo používá v postbiblickém významu. Není vyloučené, že i Ješua toto slovo používal v postbiblickém významu, to nelze vyloučit. Je to možné.
KJ: Mohu jít rychle do sedmého verše? Chci přečíst text tvého bratrance: „Jak budou rádi ti soucitní, neboť jim bude prokázán soucit. Nalézáme to v Talmudu, Šabat 151B: „Každý, kdo má soucit se všemi tvory, získá soucit z nebes, a každý, kdo soucit se všemi tvory nemá, nebude mít soucit z nebes“.
Tvůj bratranec příliš nekomentuje. Jde hned do Talmudu a říká: tady se píše toto. Jiného moc neříká.
NG: Snaží se to zařadit do historických souvislostí. Říká to v úvodu. Ješua žil v době, kdy mnozí rabíni učili mnoho věcí. Křesťané často říkají, že Ježíš řekl něco nového, co ještě v historii lidstva nikdo neřekl. Přišel, aby ustanovil nové učení, novou teologii, nové myšlenky, které nikdo předtím neříkal. A můj bratranec, rabín Soloveitchik, říká: „Víte co? Podobně mluví mnoho lidí a pokud tomu chcete rozumět, rozumějte tomu v této souvislosti“. Myslím, že mnoho lidí, kteří náš program sledují, s ním budou souhlasit. Moje židovská babička vyrostla v židovské kultuře a byla aktivní v židovské komunitě. Jednou jsem ji slyšel zpívat píseň o rabínovi Akivovi, jak učil: „Miluj svého souseda jako sám sebe“. Řekl jsem: „Babi, odkud to pochází?“ Ona řekla: „Je to od rabína Akivy“. Já na to: „Řekl to už někdo předtím?“ Ona odpověděla: „O nikom nevím“. Přitom je to v 19. kapitole Leviticu. Mluvil jsem o tomtéž s křesťany, kteří se domnívali, že prvním, kdo kdy řekl: „Miluj svého souseda jako sám sebe“, byl Ješua. Přitom jak Ješua, tak rabi Akiva opakovali to, co je napsáno v 19. kapitole Leviticu: VEAHAVTA LEREICHA KAMOCHA.
KJ: „Miluj svého souseda jako sám sebe“. Je to hebrejský princip, že když se totéž slovo vyskytuje ve dvou různých pasážích, svážou se tím slovem dohromady. Máme tady dvě pasáže se slovem VEHAAVTA, „a budeš milovat“. Když přicházejí a ptají se ho, které přikázání je nejdůležitější, svazuje dohromady „Miluj svého souseda jako sám sebe“, a „Miluj Pána, svého Boha“. V hebrejštině je to totéž slovo: VEAHAVTA. Velké kázání.
NG: Je to velké kázání, ale je to také typický židovský způsob výkladu Bible, kdy se svazují dvě pasáže obsahující stejné slovo. Můj bratranec se Ješuovi snaží porozumět v židovském kontextu, konkrétně v rabínském kontextu, protože se domníval, že byl farizejem. Ať již věříte, že byl farizejem či ne, říkal podobné věci jako farizeové jeho doby. Dnes víme, jaké bylo učení farizeů a trochu i esejců, a zde jsou paralely i k učení esejců. Dával to do historického kontextu, a já věřím, že je to správný přístup. My jenom víme o historických souvislostech trochu víc, než věděl on, protože máme svitky od Mrtvého moře. Máme kritičtější postoj vůči rabínské literatuře než měl on. Pocházel z ultraortodoxního prostředí a nedíval se kriticky. Díval se na Talmud jako kdyby byl napsán na hoře Sinaj. Takže bych řekl, že je to napsané v jiné době jinými lidmi a můžeme se z toho naučit jiné věci.
Nemůžete ale číst Mt 5,6-7 aniž byste se podívali na Lukáše 6,21-25.
Následuje doplnění z neveřejného dílu Plus.
Ty dva chybějící verše můžeme buď „doplnit“ z Delitzschova překladu, nebo odhadnout, jak mohly v hebrejské verzi vypadat, pokud tam byly – tedy pokusit se o jejich rekonstrukci. Protože Delitzsch neměl všechny informace a zdroje, které dnes jsou k dispozici nám, bude asi i dnešní rekonstrukce jiná, než byl zpětný překlad Delitzsche, který je překládal z řečtiny s využitím svých znalostí hebrejštiny Tanachu a toho, jak Tanach (často mechanicky) překládala Septuaginta.
Máme-li tedy toto znění Mt 5,6: „Požehnaní/šťastní, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou uspokojeni/nasyceni“. A kázání na planině má Lukáš dva výroky, jak pozitivní, tak negativní jako opak toho pozitivního. Lk 6,21: „Požehnaní/šťastní jste, kteří teď hladovíte, protože budete nasyceni (doslova naplněni). Požehnaní/šťastní jste vy, kteří teď pláčete, protože se budete smát“. A Lk 6,25 to má opačně: „Běda vám, kteří jste teď naplněni, protože budete hladovět. Běda vám, kteří se teď smějete, protože pak budete truchlit a plakat“.
Když se podíváte na hebrejského Matouše i na Lukáše, přijímáte-li ho, tak nemůžete tvrdit, že toto Ješua neřekl. On to řekl, je to v Lk 6,21! V původním hebrejském Matoušovi to není buď proto, že se to při opisování ztratilo, nebo to Matouš prostě nezaznamenal. Matouš a Lukáš nejsou totožní, oni zaznamenávají různé věci z různé perspektivy. Případně to někdo na základě Lukáše do Matouše později doplnil. Je ale zajímavé, že Lukáš nezmiňuje spravedlnost, má jen ty protiklady: hlad – nasycení, pláč – smích. Matouš ale používá podobenství. Moje žena se mě zeptala, proč je v hebrejských textech tolik podobenství. Tak jsem začal přemýšlet, jestli v mé kultuře dáváme přednost říkat věci přímo, nebo je sdělovat v podobenstvích. Hodně jich je takových jako já, my s aspergerem dáváme přednost přímému sdělení, ale většina lidí asi dává přednost podobenstvím. Podívejme se na příklady z historie. Theodor Herzl, který je považován za zakladatele politického sionismu, napsal knihu AltNeuLand, jako utopický román. Vždy byli Židé, kteří se chtěli vrátit do Israele a také to po staletí dělali. Herzl ale přišel s jinou myšlenkou: „My nejen že se potřebujeme vrátit do Israele, ale potřebujeme také založit židovský stát“.
On o této myšlence přednášel, propagoval ji v různých jazycích, a to mělo ohlas, ale ten byl malý v porovnání s tím, když to napsal jako román, kde vás vtáhl do představy, jak by to ve skutečnosti vypadalo, kdybyste žili v autonomním židovském státě. Ten román, to bylo vlastně podobenství, protože fikce je vlastně podobenství. Vlastně tím namaloval obraz, místo aby řekl, jak to doslova myslí. Mělo to daleko větší dopad než cokoli jiného, co kdy napsal. Dokonce tak velký, že když ho přeložili do hebrejštiny, kde IR může znamenat město nebo stát, tak nové město, IR CHADAŠA, nepovažovali za dobrý překlad, tak to přeložili poeticky, pro „starý“ použili slovo TEL, TAV-LAMED, což je staré město v kopci, který vznikl zřícením toho původního, na jeho vrchu se potom postavilo město další, a vzniklému kopci se říká TEL. A je další výraz, AVIV, to je nový dozrávající ječmen. Tak přeložili název Herzelovy knihy TelAviv. A bylo to natolik zásadní, že když na israelském pobřeží zakládali první novodobé židovské město, nazvali ho Tel Aviv (=Staronový stát). Napsal román jako podobenství a to se stalo realitou. Jeho přednáškám nikdo nevěnoval moc velkou pozornost, ale to podobenství změnilo život. Proto Ješua používal podobenství, protože ta mění život.
Is 55,1-3 používá stejné obrazy: 1Hoj, všichni žízniví, pojďte k vodám, i ten, kdo nemá peníze. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte, kupujte bez peněz a bez úhrady víno a mléko. 2Proč vydáváte peníze za to, co není chléb, a svůj výdělek za to, co není k nasycení? Bedlivě mě poslouchejte a budete jíst dobré věci, vaše duše si bude libovat v tuku. 3Nakloňte ucho a pojďte ke mně, poslouchejte a vaše duše ožije. Uzavřu s vámi věčnou smlouvu — spolehlivá milosrdenství zaslíbená Davidovi.
Jsou to obrazy z dávného trhu, hebrejsky ŠUK, ŠIN-VAV-KUF, kde se prodavači překřikují, dělají šou, dokonce zpívají, aby přitáhli pozornost k tomu, co chtějí prodat. V Israeli je takový trh dosud. Na trhu se prodávala voda nebo mléko, které tam lidé hned pili. V tomto proroctví se mluví o Mesiáši z rodu Davidova,
Proto Matouš tento prorocký text o Mesiáši přibral do podobenství, kde místo „smlouva v Mesiáši“ napsal „spravedlnost“.
V Dt 8,3.16
3 Pokořil tě, nechal tě hladovět, a pak tě krmil manou, kterou jsi neznal a kterou neznali tvoji otcové, aby tě přivedl k poznání, že člověk nežije jenom chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z úst Jehovah. 16 který tě v pustině krmil manou, kterou neznali tvoji otcové, aby tě pokořil a vyzkoušel a nakonec ti prokázal dobro.
O jaký test šlo? Ex 16,4: Jehovah řekl Mojžíšovi: Hle, sešlu vám z nebe chléb a lid bude vycházet a sbírat pro svou každodenní potřebu, abych ho vyzkoušel, bude-li chodit podle mého zákona nebo ne.
22A šestého dne nasbírali dvojnásobné množství potravy, dva ómery na osobu. Všichni předáci pospolitosti přišli a oznámili to Mojžíšovi. 23Odpověděl jim: To je to, co promluvil Jehovah: Zítra bude odpočinutí — svatá sobota Jehovah. To, co máte napéct, napečte a to, co máte uvařit, uvařte a vše, co bude přebývat, si uložte a uchovejte do rána. 24Uložili to tedy do rána tak, jak Mojžíš přikázal, a nezasmrádlo to, ani v tom nebyly larvy. 25Mojžíš pak řekl: Snězte to dnes, protože dnes je sobota, den odpočinku Jehovah. Dnes na poli nic nenaleznete. 26Šest dní to budete sbírat, ale sedmý den je sobota, v ní nic nebude. 27Když sedmého dne přesto někteří z lidu vyšli sbírat, nic nenašli. 28Jehovah řekl Mojžíšovi: Jak dlouho budete odmítat zachovávat mé příkazy a zákony? 29Hleďte, vždyť Jehovah vám dal den odpočinku, sobotu, proto vám šestého dne dává pokrm na dva dny. Zůstaňte každý, kde jste, ať nikdo sedmého dne nevychází ze svého místa. 30Lid tedy sedmého dne odpočíval. 3
Mana byla dána, aby Jehovah zjistil, zda jsou lidé poslušní ve věci šabatu. Účelem daru many bylo zjistit, zda je lid ochotný Boha poslouchat, skrze šabat. Máme doslovný chléb, oni byli hladoví, byl to pokrm, podobenství, skrze něž se měl lid něčemu naučit, a to se zde otevřeně říká.
Hledání spravedlnosti je vlastně hledáním Boha – hledáním Jeho spravedlnosti.
Lidé si myslí, že jde o novozákonní koncept, ale je to v Tanachu.
Dt 4,29: Tam budete hledat Jehovah, svého Boha, a nalezneš ho, když ho budeš hledat celým svým srdcem a celou svou duší.
Jer 29,13: Když mě budete hledat, naleznete mě, pokud mě budete hledat celým svým srdcem.
Is 65,1-4: Dal jsem se poznat těm, kdo se na mne nevyptávali, dal jsem se nalézt těm, kdo mne nehledali. Řekl jsem: Zde jsem, zde jsem, národu, který nebyl nazván mým jménem. 2Celý den jsem vztahoval ruce k umíněnému lidu, který chodí nedobrou cestou za vlastními úmysly. 3Ten lid mě ustavičně do očí provokuje ke hněvu: Obětují v zahradách a pálí kadidlo na cihlách, 4pobývají v hrobech a nocují na skrytých místech, jedí vepřové maso a v jejich nádobách je vývar z nečistých věcí.
Stvořitel je připraven komunikovat i s lidmi, kteří neznají Jeho jméno, dělají věci zakázané Jeho zákonem, ale srdce mají na pravém místě.
V knize Kuzari, kterou napsal v 11. století rabín Jehuda HaLevi, je toto hluboké podobenství: Kuzari je tatarský král, král Chazarů, kterému se zdály sny a nakonec konvertoval k judaismu. V jednom snu se mu ukázal anděl, který mu řekl: „Tvůj způsob uvažování Stvořitele hluboce potěšuje. Netěší ho ale to, co děláš.“ Srdce máš na správném místě, ale to, co děláš a jak uctíváš Boha je špatné. Nerozuměl tomu, protože přinášel všechny předepsané oběti. Co tedy dělám, že je to pro Boha nepřijatelné? Možná je to moje náboženství, třeba mám špatné. Mluvil se zástupci různých náboženství, až nakonec přestoupil. Z tohoto podobenství si můžeme vzít to, že i když děláme věci špatně, ale srdce máme v pořádku, tak jsme pro Stvořitele přijatelní. Potvrzuje to Iz 64,1-4.
Tady je slovo pro opačnou situaci: 2Par 25,2 Činil to, co je správné v Hospodinových očích, ovšem ne celým srdcem.
Mt 5,7 Požehnaní milosrdní, protože uvidí milosrdenství.
Mluvili jsme o reciproční spravedlnosti. V hebrejštině se tomu říká: MIDAH KENEGED MIDAH, míra proti míře: Způsob, jakým zacházíš s druhými, určuje způsob, jakým Bůh bude zacházet s tebou. Tento princip se Ješua snažil vysvětlit v Lk 6,37-38: „Nesuďte a nebudete souzeni, neodsuzujte, a nebudete odsouzeni. Promíjejte a bude vám prominuto. Dávejte a bude vám dáno, míra dobrá, natlačená a setřesená a hojná vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou vám bude natřeseno.“ MIDAH není o obilí nebo jiné materii, ale o způsobu jednání.
Abdiah 1,15 Den Jehovah je blízko pro všechny národy. Jak jsi činil ty, tak bude učiněno tobě, to, co jsi vykonal, se vrátí na tvou hlavu.
Miluje svého souseda jako sám sebe, to je nejslavnější případ tohoto principu reciproční spravedlnosti. Jak chci, aby bylo zacházeno se mnou, tak bych měl zacházet s druhými.
Lv 19,17-18: Neměj ve svém srdci nenávist vůči svému bratrovi. Přísně pokárej svého druha, ať kvůli němu neneseš hřích. 18Nemsti se a nehněvej se na syny svého lidu, ale miluj svého bližního jako sám sebe. Já jsem Jehovah.
Na to by lidé třeba řekli: Ano, Židé se k sobě chovají hezky. Ale tento příkaz se týká i cizinců:
Lv 19,34: Příchozí, který s vámi pobývá jako cizinec, na tom bude jako domorodec mezi vámi. Miluj ho jako sebe, protože jste byli příchozími v egyptské zemi. Já Jehovah jsem váš Bůh.
Stejnou myšlenku reciproční spravedlnosti uvádí Jakub 2,12-13: Tak mluvte a tak jednejte jako ti, kteří mají být souzeni podle zákona svobody. 13Neboť soud bez milosrdenství je pro toho, kdo neprokázal milosrdenství; milosrdenství přemáhá soud.
Máme-li shrnout ty dva chybějící verše: Máme je v Lukášovi, opírají se o texty Tanachu. Jde o soubor myšlenek a konceptů, které se navzájem doplňují a souvisejí spolu. Není důvod popírat jejich platnost.
