NG: Hebrejský Matouš píše: AŠREI RODFEI ŠALOM, ŠEBNEI ELOHIM NIKAREIHU. Požehnaní jsou ti, kdo stíhají pokoj/mír, protože ti budou nazýváni BNEI ELOHIM, synové Boží.
Některé překlady uvádějí: „budou nazýváni dětmi Božími“. Nepovažuji za velký rozdíl v překladech mezi „syny“ a „dětmi“. Řečtina ale píše: „vytvářet pokoj/mír“ a hebrejština: „stíhat pokoj/mír“. Delitzsch, o němž víme, že překládal Nový zákon z řečtiny do hebrejštiny, překládá AŠREI RODFEI ŠALOM, téměř doslova totéž: „požehnaní ti, kdo stíhají pokoj/mír, KI BNEI ELOHIM JIKAREI LACHEM, neboť k nim bude voláno: „synové Elohim“. Je zde jen rozdíl mezi rodem trpným a činným, ale v podstatě je to téměř identické.
Pokud Matouš věrně předává to, co Ješua řekl, pak tento obrat pochází z Žalmu 34,15, kde se píše: BAKEŠ ŠALOM VEROFEHU, „hledejte pokoj/mír a stíhejte ho“. Delitzsch to má zcela jistě ze Žalmu 34,15. Jinak řečeno, viděl řecký výraz “Ereino poio” - ti kteří vytvářejí pokoj/mír, a řekl si: „v hebrejštině je to ´stíhat pokoj/mír´“. Jinými slovy, přeložil výraz z řečtiny hebrejským idiomem. Nacházíme ho v Žalmu 34,15 - BAKEŠ ŠALOM VEROFEHU, „hledejte pokoj/mír a stíhejte ho“. Nemá to přesně podle řečtiny. Musíme se tedy ptát, jak se k tomuto výrazu dostal, když se k němu nedostal na základě řečtiny. Řekl si: „Jak se hebrejsky řekne ´vytvářet pokoj/mír´?“
Je rozdíl mezi ´stíhat´ a ´vytvářet´ pokoj/mír?
KJ: Já myslím, že ano. Když mám být upřímný, necítím se vždy jako ten, kdo vytváří klid a mír. Stíhat, to je něco, k čemu směřuji, ale neznamená to nutně, že jsem toho už dosáhl. Ten, kdo vytváří klid a mír, to jsi z nás dvou jenom ty. Tak to cítím já.
NG: Ano, dá se to takto vysvětlit: Já se snažím, ani když ta druhá strana nespolupracuje. V řečtině to ale zní tak, že zásluhu máš jen tehdy, když ten klid a mír skutečně vytvoříš. Jak ale teď můžeme nemluvit o mírovém procesu v Israeli?
KJ: Co pro tebe znamená být tím, kdo vytváří mír, oproti tomu, kdo ho stíhá? Někteří říkají, že by měl Israel tvořit mír, že? Možná je to ale něco jiného než stíhání míru. Co si o tom myslíš ty?
NG: Žil jsem ve velice tragickém historickém období Israele. Více než sto let, dávno před vznikem státu Israel, jsme žili v situaci, kdy nás muslimští arabové v Israeli chtěli zabít. A najednou jsme byli v mírovém procesu v Oslo a část populace v Israeli se dostala do euforie, řekl bych iluze, že konečně vytvoříme mír a bude konec válkám. Pevně tomu věřili. Mnozí jim ale říkali: „Blázníte, to se nikdy nestane, poslouchejte co říkají. Neříkají anglicky a hebrejsky totéž, co říkají arabsky. Poslouchejte jejich projevy v arabštině. Oni nechtějí mír, je to jen strategie, jak toho využít, aby získali víc země a aby nás mohli napadnou v srdci Israele“.
Mír chtěli všichni. Každý Žid v Israeli. I já jsem chtěl mír. Netanjahu řekl před několika desetiletími slavnou větu: „Pokud dnes složí zbraně Arabové, bude konec násilí. Pokud dnes složí zbraně Židé, už nebude Israel.“ Je to bolestná realita, že jsme po desetiletí stíhali mír, a i když jsou na arabské straně ti, kteří mír chtějí, jejich vedení mír nechce. Chtějí ustavičný válečný stav, aby mohli Israel zničit. Yossi Beilin, vynikající profesor z Israelské university, přišel s doktrínou mírového procesu. Řekl něco jako toto: „Dosáhli jsme míru s Egyptem. Víme, že Arabové mír potřebují. Vynechme všechna jednání a přistupme k poslední fázi, o níž víme, že s ní budou nakonec souhlasit“. Jednou z těch věcí byl Jerusalém jako hlavní město Arabů, kromě celé řady dalších věcí. Někteří to přirovnávali k manželství bez období chození a námluv. Tím procesem je ale třeba projít, mír je zapotřebí stíhat. Filosofií beilinismu ale bylo, uzavřít mír ihned. „Víme, jak to musí skončit, tak prostě uzavřeme mír. Víme, jak mír bude vypadat“. Byla to pohroma, přineslo to smrt desítkám tisíc Židů i Arabů, zvláště muslimů. Proč to přineslo smrt? Protože tak to nefunguje. Má to dynamiku, kterou je zapotřebí projít. Na druhé straně byl někdo, kdo řekl: „Moment, s tímto začínáte? Tak to posuneme o krok dál, a ještě o jeden..“ On řekl: „Toto je konečný stav.“ Neřekl to ale svými skutky, pouze slovy. Oni potřebovali jednání. Možná se ale vůbec nechystali mír uzavřít, soudě podle toho, co říkali. Ta cesta byla naprostou pohromou.
KJ: Třeba někdo na základě překladu z řečtiny řekl: „Pokud chce být Israel požehnaný, ať vytváří mír“.
NG: Toto je mír za jakoukoli cenu. Mír za každou cenu nechce nikdo. To je pohroma. Znamená, že nás všechny zabijete a skončíme mrtví v moři. To Arabové říkají, že chtějí. Celá desetiletí ukazovali ke Středozemnímu moři a říkali, že vyženou Židy do moře. Je v tom kousek metafory, ale mysleli to i doslova. Je-li toto jejich cílem, nemůžete mít mír za jakoukoli cenu. Nemůžete také předpokládat, že jsou všichni stejní. Beilinismus předpokládal, že israelští Arabové se neliší od Egypťanů. Ve skutečnosti se ale liší hodně, mají jinou kulturu, historii i dědictví. Nejsou stejní. Po desetiletí žili v jiné realitě. Ani Arabové Západního břehu nejsou stejní jako Arabové z Gazy, jsou to dvě odlišné populace. Nemají stejné cíle a dokonce ani stejný jazyk. Jednat s nimi jako s monolitní populací je receptem na pohromu. Israelské vedení se ale chtělo dostat rychle k cíli, nechtělo procházet tvrdou prací stíhání míru. Věděli, že kdyby Palestincům dali ihned nezávislost v oblastech, kde žili, došlo by k válce, protože by najednou měli tanky, bombardéry a stíhačky na malém území Israele, který je v nejužší části jen 9 km široký. Řekli tedy: „Dáme jim nejprve autonomii v Jerichu a v Gaze, a když uvidíme, že je vše v pořádku, dáme jim pak autonomii i v dalších oblastech, a případně i nezávislost“. Tehdy byl slogan: „Nejprve Jericho a Gaza“. Byl to způsob, jak uklidnit ty lidi v Israeli, kteří z toho byli nervózní. Jak jim ukázat, že bude mír bez problémů.
Z Tuniska přijely síly PLO, teroristi, kteří ovládli Gazu a Západní břeh, aniž by se Arabů z Gazy nebo Západního břehu zeptali. V prvním karavanu ukrývali zbraně, které podle dohody mít nesměli. A místo aby vůdci Israele řekli: „Nedodrželi slovo, tak nebudeme pokračovat, my stíháme mír, ale oni ho svými činy odmítli“, tak řekli: „My vytváříme mír, k míru dojde“. Doslova od prvního karavanu.
Devět tisíc Židů bylo v roce 2005 násilně vystěhováno z jejich domovů. Ti lidé se tam narodili, i jejich otcové, v roce 1967 se tam přistěhovali jejich dědové. Na hřbitovech ležely už dvě generace. Vykopali tedy jejich hroby a odvezli je z Gazy, zničili domy i synagogy, protože řekli: „Jediný způsob, jak dosáhnout míru s obyvateli Gazy, je dát území Gazy do posledního centimetru do správy Palestincům“. Ti ve volbách zvolili Hamas a od té doby na Israel ustavičně střílejí rakety. V Israeli byla politická strana, která bojovala za to, aby Gaza nebyla vydána pod vládu Palestinců, a proti vystěhování židovských osadníků. Vysmívali se jim, nazývali je konspirátory a fanatiky. Ode dne opuštění Gazy ale začaly lítat rakety a dosud nepřestaly. Qassam tracker sleduje každou raketu vypálenou na Israel. Nevím o tom, že by od roku 2005 proběhl týden, kdy by na Israel nebyla vypálena raketa.
Název Hamas je v arabštině akronymem, ale v hebrejštině znamená násilí a zkázu, např. Gn 6,11.
Já vím, že v Gaze jsou lidé, kteří si přejí mír, i na Západním břehu. Jsou tam lidé, kteří s námi chtějí žít v míru, ale jejich vůdci, které si lidé zvolili, si to nepřejí. V Gaze vládne Hamas, a palestinské oblasti Západního břehu jsou pod vládou Palestinské autonomie. Mají více suverenity než mnohé země. Jediné co nemají jsou vzdušné síly a tanky, protože by to byl konec Israele.
KJ: Jak tedy vypadá stíhání pokoje/míru, chce-li někdo mír stíhat?
NG: Nejprve musíte mír chtít. Ten, kdo mír vytváří, ho chce, ale někdy není ochoten přijmout, že druhá strana ho nechce. I o tom Tóra mluví. Dt 20,10: KI TETZEI LEMILCHAMA, když jdeš do války. „Když přijdeš k městu a válčíš proti němu, voláš k němu ŠALOM, mír.. pokud ti odpovědí ´mír´, a otevřou brány, všichni lidé uvnitř ti budou sloužit“. To se týká země Israel, kterou ti Bůh dal. „Chtějí-li s tebou žít v míru a podřídit se tvé vládě, mohou žít v klidu“.
Pokud se tedy odmítají podrobit jedinému demokratickému státu na Středním východě, a chtějí vás zničit, pak s nimi nemůžete uzavřít mír. Odpověď je někdy „ne“.
Viděl jsem to v životě u vlád, v geopolitických situacích, v přátelstvích, ve vztazích. Je to bolestivé, ale odpověď je někdy „ne“. Stíhat mír je dobré. Snažit se vnutit mír silou tam, kde ho druhá strana nechce, to nejde. Vede to ke smrti a zničení na obou stranách.
Tedy, pak je to případ Dt 20,10: „A když s tebou mír neuzavřou, ale budou s tebou bojovat, budeš jim nepřítelem a Jehovah je vydá do tvé ruky a vybiješ všechny jejich mužského pohlaví mečem.“
Jednáte-li s národem, který mír nechce, pak nemůžete mír vytvořit. V tomto případě jsme se nad nimi nesnažili vládnout. Řekli jsme: „Podívejte se, chlapci, toto je naše země, Zapadní břeh i Gaza. Hebron je srdcem lidu Israele. Žil tady Abraham. Jsou tu pohřbeni Abraham, Isák i Jákob. Jsou tam pohřbeni moji předkové. Vy chcete vládnout nad jejich hroby, protože jste přišli a vzali nám je. Jsme ochotni to strpět, pokud s námi uzavřete mír“. Oni to ale odmítli.
Vrcholilo to při jednáních Camp Davidu v roce 2000. Tehdejší israelský premiér Ehud Barak se v Camp Davidu setkal s Jásirem Arafatem. Byl ochotem dát mu každý centimetr Západního břehu a Gazy kromě lidnatých center Západního břehu, kde žilo 100 000 lidí, které si nemohli dovolit přestěhovat, Ma´ale Adumim a Ariel. Řekl: „Ty čtyři procenta území vám nahradíme, dáme vám místo toho území v Negevu, budete mít větší území kolem Gazy“. Ministerský předseda Malajsie či Indonésie se později Jásira Arafata zeptal, proč to odmítl. „Takovou nabídku už nikdy nedostanete.“ Odpověděl: „Možná nám to bude trvat sto let, ale vyženeme všechny Židy do jednoho do moře. Smeteme je s povrchu země. Kdybych teď uzavřel mír, pozdější generace Palestinců žijících se Židy v míru by mi nikdy neodpustily, že jsme je nevymetli, i kdyby to mělo trvat sto let“.
Můžete tedy mír stíhat, ale pokud ho ta druhá strana nechce, vytvořit ho nemůžete.
Máme píseň, která se jmenuje HATIKVA, je to národní hymna Israele, to slovo znamená „naděje“. Končí slovy LIHJOT AM CHOFŠI BEARCEINU, „být v naší zemi svobodný“, BEEREC SION BEJERUŠALAJIM, „v zemi Sijónu a Jerusaléma“.
Když osvobodili koncentrační tábor smrti Bergen-Belsen, kde zemřely desetitisíce Židů, a byli tam ti, kteří přežili, přišel prvního pátečního večera kaplan britské armády a řekl: „Udělejme modlitební bohoslužbu“. Mnoho těch Židů, kteří byli v koncentračním táboře, nebylo náboženských, byli to sekulární Židé, a začali zpívat píseň Naděje, HATIKVA. Naděje udržované dva tisíce let, že budeme svobodným lidem ve své zemi, po dvou tisíciletích pronásledování, utrpení, ponižování a pokořování.
Charta Hamasu otevřeně prohlašuje, že jejich cílem je zničit stát Israel. Neskrývají to, říkají to otevřeně. Palestinská autonomie na Západním břehu to skrývá, jejich záměry neznáme. Někdy žijí v míru, jindy ne, podle toho, kdo je u moci. Hamas to neskrývá. Jsou to radikální islamisté, používají islám ke svým politickým cílům. V Egyptě je radikální islamistické hnutí zvané Muslimské bratrstvo, které je tam ilegální. Jsou mimo zákon, protože jsou násilní a destruktivní. V roce 1980 zabili presidenta Anwara Sadata. Nejen Egypt, ale i řada jiných muslimských zemí je považuje za teroristickou skupinu stejně jako Hamas. Přesto bychom prý měli v Israeli chovat tu fantazii, že s námi uzavřou mír. Oni o něj nemají zájem. Je to velice smutné. Můžeme tedy mír stíhat, ale nemůžeme ho vytvořit. Stíhání míru a pokoje je nádherná věc.
Mír bych měl moc rád. Proč ho chci? Především, je dobré žít s lidmi v pokoji. O tom je celá Tóra, „miluj svého souseda jako miluješ sebe, a milujte cizince mezi vámi“. Pokud vás ale ten cizinec chce zničit, nemůžeme se s ním smířit pod naší suverenitou. Jdi tedy a měj svoji vlastní suverenitu. To oni také nechtějí. Chtějí, abychom přestali existovat, chtějí nás vymést.
Ano, je to tragická situace, proč chci ale mír? Protože mám synovce, kteří slouží v armádě Israele. Znám lidi, kteří by mohli v příští válce zemřít, pokud by k ní došlo. Není to nic hypotetického. Každý zná někoho, kdo by byl v první linii, a i když není přímo otevřená válka, stále se střílí, některý z mých synovců by mohl být zavražděn. Samozřejmě, že chci mír. Kdo by nechtěl mír, když je ve hře jeho život?
Hamas v Gaze prohlašuje: „Důvodem, proč vyhrajeme a vymeteme všechny Židy, je to, že my milujeme smrt víc než oni milují život“. Jde o kult smrti, říkají: „Milujeme, když lidé umírají“. Skutečně? Já nevím. Skutečně matka miluje to, že její syn umře a jde, jak věří, do nebe, kde dostane 72 panen? Možná že to miluje, ale kde je mateřská láska?
V 80. letech, za studené války, jsme zpívali píseň: „Jedinou nadějí je, pro mne i pro tebe, že také Rusové milují děti své“. Palestinci, Hamas, říkají: „Milujeme své syny a dcery, a proto chceme, aby zemřeli jako mučedníci, při zabíjení Židů“. Jak s takovými lidmi tvořit mír? Můžete o mír usilovat, ale v takové situaci ho nemůžete vytvořit. Je to tragická situace.
