KJ: Ješua říká něco zcela revolučního: „Radujte se a buďte šťastní, když vás pronásledují“.
George Howard přeložil Mt 5,10 takto: “Blessed are those who are persecuted for righteousness, for theirs is the kingdom of heaven.” („Požehnaní ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“) Je tento překlad správný?
NG: Staré přísloví říká, že „translator is a traitor“ - překladatel klame. Je za tím myšlenka, že kdykoli něco překládáš, musíš dělat kompromisy, rozhodnutí a volbu. Ne vše se dá z jednoho jazyka přeložit do jiného jazyka přesně. Howard je zde do jisté míry ovlivněn řečtinou, a proto používá slovo „pronásledovat“, což není špatně, protože, co toto slovo znamená? Původní význam je „někdo, koho honí či stíhají“. Hebrejské slovo je zde HANIRDAFIM - ti, kteří jsou honěni či stíháni LECEDEK - kvůli spravedlnosti, nebo pro spravedlnost, neboť jejich je království nebes.
Když se podíváme i do předchozího verše 9, vidíme zde v hebrejštině slovní hříčku. Jde také o princip asociace. Když máme dvě věty se stejným slovem, dají se svázat dohromady, i když nemusí být mezi nimi vztah. Máme tedy ve verši 9: „Požehnaní kdo stíhají pokoj, neboť budou nazváni Synové Boží“. A ve verši 10: „Požehnaní ti, kdo jsou stíháni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebes“. Ve verši 9 to slovo je RODFEI, se slovem HANIRDAFIM z verše 10 má stejný základ, RADAF, stíhat, honit. Když to slyšíte, můžete si to lépe pamatovat, protože je mezi těmi slovy vztah. Vidíme to často u Proroků, kde je série proroctví, a vy se ptáte: „Proč toto proroctví přichází po tom předchozím?“ To lze vidět v hebrejštině, zvláště v rukopisech, kde je mezi proroctvími mezera. Například jedna kapitola Isajahu může obsahovat čtyři nebo pět různých proroctví. Někdy spolu souvisejí, jindy ne. Někdy je tou jedinou věcí, která je spojuje, společné slovo. Jedno proroctví určitým slovem končí, a to další jím začíná, takže jsou obě proroctví provázána tímto principem asociace. Zde jde zřejmě o totéž. Ješua káže, lidé nemají tužku a papír, aby si to zapisovali, musejí si to zapamatovat. Používá tedy společné slovo, RODFEI ŠALOM, ti, kdo stíhají mír či pokoj, a HANIRDAFIM LE CEDEK, ti, kteří jsou stíháni, tedy pronásledováni, pro spravedlnost. V překladech tu souvislost mezi verši 9 a 10 nevidíme.
Verš 10 je obsažen ve 20 manuskriptech v podstatě v identickém zněním. Jediná zajímavost je v Wroclavském rukopisu. Připomenu jeho historii. Hitler chtěl vytvořit muzeum zaniklé rasy. Chtěl vymazat Židy a ukázat dalším generacím Němců jejich kulturu v muzeu podobném muzejím vyhynulých dinosaurů. Němečtí nacisté Židy nenáviděli, nechtěli je mít kolem sebe. Hitler chtěl vytvořit muzeum, kde by ukazoval, jaká, z jeho pohledu, zlá rasa zde byla, kterou vyhladil. Dodnes je největší sbírka židovských artefaktů v Židovském muzeu v Praze. Její součástí byly rukopisy z Křišťálové noci roku 1938. Spálili tehdy největší židovský seminář na světě, Židovský teologický seminář ve Wroclavi. Stovky rukopisů byly zničeny, ale některé skončily v Praze a později byly vráceny polské Wroclavské univerzitě. Je mezi nimi i wroclavský rukopis hebrejského Matouše. V něm je určitá odlišnost od ostatních hebrejských rukopisů Matouše.
Těch našel Howard 9, já (NG) dalších 19, celkem jich máme 28. Dvacet z nich uchovaly text, o kterém dnes mluvíme. Jedním z těch dvaceti rukopisů je wroclavský manuskript. Mám tady ve svch poznámkách opravu. Co to znamená? Když tyto manuskripty přepisuji, procházím je alespoň třikrát. Nejprve je píšu, podruhé kontroluji, zda jsem je napsal správně, potřetí, počtvrté i popáté hledám chyby, tak dlouho, až žádnou nenajdu. Toto je zapotřebí dělat, protože jsme jen lidé a lidé dělají chyby a když se snažíte přepsat manuskript perfektně, téměř nevyhnutelně uděláte nějakou chybu, tak procházíte ten přepis znovu a znovu. Dříve to nebylo možné. To se muselo do konkrétní knihovny, měl jsem zápisník a tužku a přepisoval jsem to, co jsem viděl, a pak jsem se přes moře vrátil na svoji univerzitu a měl jsem různé přepisy z různých manuskriptů a ty jsem porovnával. Když byla v mých poznámkách chyba, byl jsem v koncích. Nemohl jsem už nic dělat. Jedině vrátit se přes moře a ten manuskript zkontrolovat. Dnes mám v počítači fotokopii a tu mohu zkontrolovat třeba desetkrát. Zabere to čas, je to spousta práce, ale vyplatí se to udělat.
Podíváme se na tuto odchylku přímo do manuskriptu. Tady to máme. Píše se zde, kapitola 13, jsou to tyto čtyři řádky dole na stránce: AŠREI HANIRDAFIM LECEDEK, „požehnaní ti, kdo jsou stíháni pro spravedlnost“, ŠELAHEM MALCHUT, „protože jejich je království“. Jaké království?
Je tady malý symbol, tři tečky, které odkazují k pravému okraji. Na pravém okraji je slovo ŠAMAJIM, „nebes“. Ten, kdo původně přepisoval hebrejskou kopii Matouše Šem Tova, vynechal slovo ŠAMAJIM, „nebes“. Později přišel korektor, který měl odlišný rukopis, a zjistil, že tady chybí slovo, které napsal na pravý okraj.
V manuskriptech jsou prostě někdy chyby, v tomto případě korektor doplnil chybějícíc slovo na okraj. Takové věci se dějí pořád, jak v rukopisech Nového zákona, tak i v rukopisech Tanachu, v řečtině i v hebrejštině, a děje se to i v manuskriptech hebrejského Matouše.
Dt 16,20 je verš, se kterým musíme začít, když mluvíme o „těch, kteří jsou stíháni“, tedy pronásledováni, pro spravedlnost. Dt 16,20 je jako by druhou stranou tohoto verše. Říká: CEDEK, CEDEK TIRDOF. „Spravedlnost, spravedlnost budeš stíhat“. LE MAAN TIKJEH VEJARAŠTA ET HAAREC, „abys žil a zdědil tu zemi, AŠER JEHOVAH ELOHECHA NOTEN LACH, „kterou ti Jehovah, tvůj Bůh, dává“. Slovo země, AREC, má jak význam území, tak i země(koule). Zde je tou zemí jednoznačně Israel.
V Žalmu 34,15 se píše: „Odvrať se od zla a konej dobro. Vyhledávej pokoj a stíhej ho“. Dá se říct, že tyto dva verše, Dt 16,20 a Ž 34,15 jsou těmi, o které se Ješua v Kázání na hoře v této pasáži opírá. Tyto verše lidem zněly v hlavách, slyšeli je v synagogách, citovali je při modlitbách, slyšeli zpívat Levíty v chrámu. Tyto verše jim byly známé a blízké. Jsou v pozadí Ješuova výroku „ti, kteří jsou stíháni pro spravedlnost“.
V dalších dvou verších je pokračování tohoto tématu stíhání/pronásledování.
Verš 11: AŠRECHEM KAAŠER JIRDEFU VEJIGADFU ETCHEM, „šťastní“, nebo „požehnaní jste, když vás stíhají a napadají“, VEJOMRU ALECHEM KOL RA BAADI JECHASEVU, „a říkají .. všechno zlé kvůli mně“, nebo „o mně, a lžou“.
Máme zde tedy lidi, kteří jsou stíháni pro spravedlnost, a pak máme lidi, kteří jsou stíháni „kvůli mně“ - tedy kvůli Ješuovi.
A pak verš 12: „Radujte se a buďte rádi, protože vaše odměna je veliká v nebi, neboť tak pronásledovali proroky“.
Máme zde tři odkazy či případy stíhání/pronásledování – pro spravedlnost, kvůli Ješuovi, pronásledování proroků. Může jít o totéž nebo to mohou být tři různé věci.
Na Hebrejské univerzitě jsme měli celý kurs na téma perzekuce ve starých židovských zdrojích. Vycházeli z teze, že perzekuce se v židovské literatuře objevuje až po Tanachu. V křesťanství je pronásledování skoro ideálem. Ježíš byl pronásledován na kříž, pronásledován Pilátem, pronásledován Židy, jak to kdo čte. Jeho utrpení a pronásledování je centrálním poselstvím Pavlovým a do značné míry i evangelií. Někdo jako Billy Graham řekl, že Ježíš přišel, aby udělal práci tří dnů. První křesťané byli pronásledováni Římany. Raději trpěli od Římanů než aby popřeli Ježíše. Má to ale ještě další rozměr. Mnozí, kteří trpěli pod Římany, trpěli proto, že občané římské říše, aby naplnili svou občanskou povinnost, se museli účastnit obětí císaři coby bohu, a v celé říši byla jen jedna skupina lidí, kteří byli z této povinnosti vyjmuti, a to byli Židé.
Proč byli vyjmuti? Protože se Římané podívali do historie a řekli: „No, máme tu tento podivný, exotický lid, jsou zvláštní. Mají posedlost jediným bohem, a je to bůh, kterého ani nevidí.“ To bylo Římanům divné, a řekli: „Dáme Židům zvláštní dispenzaci, že nebudou muset uctívat císaře, pokud budou přinášet svému bohu oběť ve svém chrámu v Jerusalémě v zastoupení císaře“. Židé tedy měli zvláštní výjimku a první křesťané, první následovníci Ješuy, kteří byli židovské národnosti, problém neměli. To až když se stávali křesťany pohané a začali následovat Ješuu, tehdy Římané řekli: „Vy nejste Židé. Účastnili jste se na obětech císaři? Kde na to máte doklad?“ V římské historii nastalo období, kdy jste museli mít certifikát, a někteří říkají, že o tom mluví Zjevení – ve druhém a třetím století se to skutečně dělo, že když jste chtěli kupovat či prodávat, jít na veřejné prostranství a účastnit se obchodu, museli jste být schopni prokázat, že jste dobrý občan. Museli jste mít příslušné papíry. Na tom papíru bylo napsáno: „Toho a toho dne jsem přinesl oběť císaři Neronovi“. Pokud jste se takovým papírem vykázat nemohli, byli jste mimo zákon, nebyli jste správným občanem římského impéria.
Ze třetího století máme pojem libellus – původně to byl doklad, že jste se účastnili obětí. Tou bezprostřední příčinou pronásledování nebyla víra v Ježíše, ale odmítnutí účasti na modlářských obětech. Z hlediska těch prvních křesťanů byla účast na modlářských obětech popřením Ježíše. Z hlediska Římanů to bylo ale něco jako kdybyste řekli: „Nebudu platit daně. Nevěřím ve Federální rezervu“. OK, ale Federální rezerva věří v tebe, tak bys měl raději platit. A tak byli tito křesťané pronásledováni. V myšlení lidi je revoluční tato myšlenka: Pronásledování jako ideál. Rozumějte, že po většinu historie lidstva bylo pronásledování lidí vládami či jakýmikoli mocnostmi pokořující a ponižující. Křesťanství ale udělalo z utrpení něco vznešeného.
Lidé to těžko chápou, protože pokud dnes, v roce 2021, můžeš v Americe říct, že jsi trpěl, pak jsi hrdina. Říká se tomu Olympiáda pronásledování. Kdo víc trpěl, je v hierarchii na vyšší příčce. Po většinu lidské historie to ale bylo ponižující, když jsi v důsledku pronásledování trpěl.
Vyrůstal jsem mezi lidmi, kteří přežili holokaust, a ti mi vyprávěli něco, čemu jsem zprvu nerozuměl. Lidé mi říkali: „O holokaustu jsem začal/a mluvit teprve nedávno“. Ten posun nastal v 60. letech 20. století, hlavně díky Šestidenní válce, kdy lidé začali říkat: „Ano, trpěli jsme. Byli jsme pronásledováni. Stalo se toto a toto. Byli jsme účastníky těch událostí. Bylo to hrozné, ale byl to bod obratu, a já jsem byl/a součástí toho.. tady je moje číslo“. Předtím lidé svá čísla ukrývali, byli pokořeni. Proč? Nacisti jim prováděli strašné, zahanbující a pokořující věci. Proto o tom lidé nemluvili. Pak ale nastal zvrat a ve Spojených státech je z toho teď olympiáda. Kolik jsem toho vytrpěl/a? Je to téměř absurdní, ale pochází to z křesťanství.
Je zajímavé, že ateisté říkají: „To je nemorální, co máte ve svých Biblích“. Jak vědí, že je to nemorální? Protože Bible učí, že to je nemorální! Na základě humanismu by nikdy neřekli, že něco je nemorální. Vezměme například otroctví. Po většinu lidské historie bylo pokořující být pronásledovaným, ale křesťanství z toho udělalo něco vznešeného.
V tom kurzu Hebrejské univerzity se ptali: „Zná judaismus tento koncept?“ Tvrdili, že Tanach nemá tento koncept pronásledování jako něčeho vznešeného. Zcela jistě je v knihách Makabejských a v další podobné literatuře. Existuje příběh Hany a jejích sedmi synů; řekli jí, že se musí obrátit na pohanství. Mohla být Židovkou, pokud by se účastnila obětí Apollónovi a jedla obětované prase. Pokud by to odmítla, pak by jejích sedm synů bylo pomalu staženo zaživa z kůže, před jejíma očima. Nakonec by byla popravena i ona a stala by se hrdinkou díky svému pronásledování.
Musíme být proto opatrní, když tento verš čteme v době Olympiády pronásledování – prošli jsme již obdobím libellus, kdy byli křesťané házeni lvům a máčeni do smoly a zapalováni ohněm při gladiátorských událostech v Kolosseu.. mučednictví je tou nejvznešenější věcí, které můžete dosáhnout, že? Avšak v době, kdy toto Ješua učí, je pronásledování stále ještě vnímáno jako pokořující a ponižující. Když Ješua říká: „Radujte se a buďte šťastní, když vás pronásledují“, říká něco hluboce revolučního.
Když říká: „Požehnaní ti, kdo jsou stíháni/pronásledováni pro spravedlnost“, nelze na to hledět očima Olympiády utlačování a ani z pohledu pronásledování křesťanů ve druhém a třetím století, kde máte svaté katolické a ortodoxní církve - lidi, kteří byli zaživa upalováni, stahováni z kůže a házeni lvům, a stali se z nich tito vznešení mučedníci.
Ješuovi posluchači znali příběh Hany a jejích sedmi synů a věděli o utrpení a smrti pro víru, a já v oddílu Plus ukážu, že v Tanachu to existuje také. Není to však v takovém rozsahu jako později v křesťanství. Takže to, co tady Ješua říká, je hluboce revoluční.
