Většina lidí asi ví, co je Turínské plátno – jde o dlouhý kus velice jemné lněné látky o rozměrech 436 x 110 cm, která se nachází v chrámu Jana Křtitele v italském Turíně, a která nese obraz těla muže se stopami ukřižování. Kdo je tímto „mužem Turínského plátna“? Mnozí jsou přesvědčeni, že jde o zrcadlo evangelia či o pátého svědka, vedle Matouše, Marka, Lukáše a Jana, který na mnoha úrovních odpovídá svědectví evangelií.
Většina těch, kteří plátno od počátku 20. století studovali, a všichni, kteří ho po staletí chovali jako drahou relikvii, jsou přesvědčeni, že tato látka je právě oním plátnem, do něhož bylo po ukřižování zabaleno Ježíšovo tělo, jak o tom svědčí Bible (Matouš 27,59, Marek 15,46, Lukáš 23,53 a 24,12 i Jan 20,5-7). Toto plátno je dnes bezesporu tím nejvíce zkoumaným archeologickým objektem na světě. Projekt STURP (což je akronym ze Shroud of Turin Research Project) sdružuje odborníky mnoha profesí, kteří ho zkoumají pomocí nedestruktivních metod. Vytvořil se dokonce kolem něho nový vědní obor, sindonologie (od řeckého slova sindon, latinsky sindonium, pohřební plátno). Má své velice obsažné webové stránky www.shroud.com, a vyšla o něm už spousta knih v mnoha jazycích a stále vycházejí knihy další. Mnoho informací se můžeme dozvědět i z videí na youtube.
Je třeba předeslat, že ukřižovaní byli běžně házeni do masových hrobů. Tento „muž Turínského plátna“ ale nejen že neskončil v masovém hrobě, ale byl pochován s poctami prokazovanými králům, s aloí a myrhou, jejichž stopy byly na plátně nalezeny. Byl zraněn daleko víc, než běžné ukřižování působilo. Ježíš měl dva rozsudky, jeden k bičování se slibem osvobození, ten druhý k ukřižování a korunování trnitým věncem. Kdo jiný byl korunován trny?
Kromě tohoto Plátna označovaného v řečtině sindon (u Matouše 27,59 a Marka 15,46) nebo othonion (Jan 20,5-7) se ve Španělsku dochovala i obličejová rouška, sudarium, jíž bylo nutné dle tehdejších pohřebních pravidel tvář mrtvého přikrýt. Když v knize Ester 7,8 zakryli Hamanovi tvář, bylo to znamení, že ho již považovali za mrtvého – byl královým výrokem odsouzen k smrti, k níž vzápětí došlo pověšením na kůl (Ester 7,10). O obličejové roušce dosvědčil Jan (20,7), že ležela na jiném místě než Plátno. Je pozoruhodné, že krvavé skvrny na Turínském plátně se kryjí se skvrnami na té obličejové roušce ve Španělsku, přestože jsou velice nepravidelného tvaru.
Na turínské univerzitě působil matematik, prof. Bruno Barbaris, slavný badatel plátna, který na základě všech známých skutečností porovnal tohoto „muže Turínského plátna“ s Ježíšem a zjistil, že existuje vysoká pravděpodobnost, že jde o Ježíše. Ta pravděpodobnost je tak vysoká, že zřejmě nemáme jinou možnost než říct, že tím „mužem Turínského plátna“ je Ježíš. Posuďte sami.
Máte zde k tomu podstatné, byť zdaleka ne vyčerpávající podklady:
Látka (lněné plátno) nese stopy DNA těch, kteří se jí dotýkali. Je mezi nimi daleko víc neevropanů než Evropanů, kterých je méně než 7 procent. Mezi těmi, kteří se ho dotýkali, byli nejen lidé ze Středního východu, ale také lidé z Indie, což je nesmírně zajímavé. Mišna totiž uvádí, že nejvyšší kněží jeruzalémského chrámu používali látky z Indie. Josef z Arimatie, který byl členem židovské rady, Sanhedrinu, mohl tuto látku v chrámu koupit. To plátno je velice jemné, jeho výroba byla časově náročná.
Jeho jeruzalémský původ potvrzuje i výskyt pylových zrn z rostlin vyskytujících se v této oblasti. Kromě nich se na látce našly částečky prachu, který pochází z horniny aragonitu, což je uhličitan vápenatý se stopami stroncia, s velice vzácnou krystalickou strukturou travertinu aragonitu, jež odpovídá jeruzalémskému aragonitu s jistotou otisku prstu. Prach byl na plátně nalezen na místech jeho kontaktu s nosem, koleny a chodidly, což ukazuje, že muž padl na obličej, pod tíhou břevna kříže vážícího něco mezi 34 až 57 kg (nesl jen horizontální část kříže), jehož tlak na trnitou korunu způsobil, že trny pronikly kůží až k lebečním kostem a možná i jimi. Stopy po trnité koruně či věnci byly na Plátně nalezeny též.
Pyl na plátně zkoumal Max Frei, který měl doktorát z botaniky, byl kriminologem s mezinárodní reputací zakladatele a dlouholetého ředitele uznávaného kriminálního oddělení curyšské policie. Přednášel kriminologii na univerzitě v Curychu a v Munsteru. Vyvinul a přinesl do kriminalistiky dodnes široce používané mikrobiologické metody. Byl také prezidentem Výboru pro zjišťování faktů při OSN. V roce 1973 byl přizván v rámci tzv. Turínského tribunálu k ověřování přesnosti fotografií plátna z roku 1969. Zemřel brzo poté, co v roce 1982 publikoval své první výsledky. Při zkoumání plátna pod mikroskopem zaznamenal pylová zrna. Ta nesou znaky charakteristické pro jednotlivé druhy rostlin, takže je možné zjistit, ze kterých rostlinných druhů pocházejí. Bylo mu dovoleno odebrat jejich vzorky z horní třetiny Plátna pomocí lepicí pásky. Kvůli rostlinám, pro než v té době nebyly herbářové doklady ani mikrofotografie jejich pylových zrn, podnikal cesty na Střední východ, aby mohl podle pylu identifikovat druhy rostlin, které ho vyprodukovaly. Ověřil, že 45 z 58 druhů pylu pochází z bylin, keřů i stromů, které rostou v Jeruzalémě a jeho okolí a kvetou v době, kdy došlo k ukřižování.
Jsou to tyto druhy, seřazené zde podle abecedního pořadí latinských jmen: akácie (Acacia albida Del.), červeně kvetoucí sasanka věncová zvaná též jeruzalémská (Anemone coronaria L.), pouštní slanomilná rostlina z čeledi laskavcovitých (Anabasis aphylla L.), jeden druh pelyňku (Artemisia herba-alba A.), sukulentní rostlina z čeledi merlíkovitých (Bassia muricata Asch.), druh kapie (Capparis) – kapie trnitá, C. spinosa L. roste přímo v Západní zdi chrámového nádvoří zvané Zeď nářků, libanonský cedr (Cedrus libani A.Rich), cist krétský (Cistus creticus L.), cypřiš stálezelený (Cupressus sempervirens L.), bělotrn (Echinops glaberrimus DC.), podlák (Fagonia mollis Del.), rohatec (Glaucium grandiflorum B+H), pichlavá gundelie Tournefortova (Gundelia tournefortii L.), malý strom odolávající suchu saxaul perský či rosilka perská z čeledi laskavcovitých (Haloxylon persicum Bg.), jeden druh z čeledi routovitých (Haplophyllum tuberculatum J.), devaterník měchýřkovitý (Helianthemum vesicarium B.), dva druhy jedovatého blínu (Hyosciamus aureus L. a H. reticulatus L.), z jednoděložných cibulovin ixolirion (Ixolirion montanum Herb.), jalovec červenoplodý (Juniperus oxycedrus L.), vavřín (Laurus nobilis L.), žlutě kvetoucí len (Linum mucronatum Bert.), jeden druh z čeledi rezedovitých (Oligometus subulata Bois.), ruměnice (Onosma syriacum (Labill.) Boiss), trnovec Kristův (Paliurus spina-christi Mill.), keř syrská routa též zvaný peganum harmala, harmala mnohodílná či peganum stepní, bohatý na alkaloidy (Peganum harmala L.), jamovec úzkolistý z čeledi olivovníkovitých (Phyllirea angustifolia L.), jeden druh borovice (Pinus halepensis L.), pistácie mastichová (též řešík lentišek nebo masticha lentišek) tvořící cennou pryskyřici zvanou masticha používanou jako antibakteriální a dochucovací přípravek (Pistacia lentiscus L.), platan východní (Platanus orientalis L.), astivia trnitá (Poterium spinosum L.), hojný druh z čeledi bobovitých (Prosopis farcta Macbr.), pouštní druh z čeledi hvozdíkovitých (Pteranthus dichotomus Forsk.), druh z čeledi tamaryškovitých (Reaumuria hirtella J+Sp.), skočec obecný (Ricinus communis L.), žlutě kvetoucí druh z čeledi mrkvovitých (Ridolfia segetum Morris), sasance podobná rosopastka fialová (Roemeria hybrida (L)DC), hlaváč z čeledi štětkovitých (Scabiosa prolifera L.), skřípinec trojhranný z čeledi šáchorovitých (Scirpus triqueter L.), silenka kuželovitá (Silene conoida L.), sukulentní a slanomilná solnička egyptská (Suaeda aegyptiaca Zoh.), tamaryšek nilský (Tamarix nilotica Bunge), a trnitá kaciba (Zygophyllum dumosum B.).
Na tomto seznamu jsou zastoupené druhy, které mohly tvořit Ježíšovu trnovou korunu (Paliurus spina-christi Poterium či Sarcopoterium spinosum a Zygophyllum dumosum), dále druhy, které mohly být součástí vonných olejů, jimiž potřeli jeho tělo, nebo blín, z něhož mu mohl být podán výtažek jako jed pro naplnění proroctví ze Žalmu 69,22 coby „žluč“ – běžnou praxí bylo, že odsouzeným před popravou nabídli jedovatý nápoj, aby jeho vypitím spáchali sebevraždu a vyhnuli se tak utrpení. Kdyby ten pohár Ježíš přijal, jeho oběť by nebyla dokonaná a to je zřejmě důvod, proč „víno smíchané se žlučí okusil, ale nechtěl pít“ (Matouš 27,34).
Krev na Plátně je lidskou krví. Není to krev, kterou by na plátno mohl nanést umělec štětcem namočeným v krvi. Je to krev, která se nejprve na kůži zraněného srazila a v místě kontaktu s látkou, která byla navlhčena aloí, myrhou a vonnými oleji, se postupně znovu rozpouštěla. My ze stupně opětovného rozpuštění té krve víme, jak dlouho trvá, než se povrch sražené krve rozpustí natolik, že zanechá na látce skvrny. Z toho se dá odhadnout, že tělo bylo v látce asi 36-40 hodin. Na Plátně nejsou patrné ani stopy rozkladu, z čehož též vyplývá, že v něm tělo neleželo dlouho. Nejsou zde také žádné stopy po přemísťování či posunu těla.
Na Plátně zanechaly své stopy silné pramínky sražené krve. Jan ve svém evangeliu svědčí, že viděl Ježíšovu krev a vodu vytékající z rány (Jan 19,34). Víme, že Ježíš umíral s výkřikem, nezemřel udušením. Nezemřel jako ti druzí dva, jejichž kosti byly zlámány, aby se udusili. Ukřižovaným byly běžně lámány kosti v nohou, aby se o ně nemohli opírat a urychlila se tak jejich smrt. Zlámali nohy oběma ukřižovaným spolu s ním, ale když přišli k Ježíši, nezlámali mu dle Janova svědectví nic (Jan 19,36 svědčí o tom, že se naplnilo proroctví žalmu 34,21 – píše, že se to stalo „proto, aby se naplnilo Písmo: kost mu nebude zlomena“), protože už byl shledán mrtvým pro mnohá ta zranění. Zemřel na puknutí srdce. Měl srdeční infarkt v důsledku utrpení v Getsemane, kde jeho utrpení začalo a vedlo až k puknutí srdce na kříži. Zemřel s výkřikem. Při takové smrti vyteče krev přes osrdečník, což je membrána obklopující srdce a o chvíli později je člověk již mrtev.
Po Ježíšově smrti šel Josef z Arimatie požádat Piláta o jeho tělo a o povolení k pohřbu. Teprve pak šel pro lněné plátno. Během té doby ta těžší část krve sestoupila ke spodu osrdečníku, obklopila srdce a oddělilo se sérum. Rána kopím způsobila, že vyšla krev a sérum (krevní plazma), tedy „krev a voda“. Podíl krve a „vody“ – tj. plazmy, ukazuje na otok plic, který je důsledkem stejného bičování a bití, jakým prošel Ježíš. Pouze Ježíš byl proklán v boku.
Na Plátně je stopa krve u rány na zápěstí, z níž vytékají dva proužky krve pod úhlem pět až sedm stupňů. Je velice zvláštní, že jsou dva. Vysvětlením je, že ve visící pozici nelze vydechnout. Plíce obklopuje dvojitá membrána pohrudnice, která se plní tekutinou a člověk se pomalu dusí.
Lukáš, který byl lékařem, pro nás zachytil to, co zažíval Ježíš v Getsemanské zahradě. Je pro to lékařský termín hematidrosis, pocení krve. Dochází k němu při rozšíření a popraskání podkožních krevních kapilár, ne proto, že by někdo někoho zbil, ale ze stresu, z představy utrpení spojeného s takovou smrtí, z toho, co ho čeká. Nejbližšími potními póry se tato krev dostane na povrch kůže a ta je pak natolik citlivá, že i pouhý vánek vnímá jako bolest. Proto tu první velkou fyzickou bolest zažil Ješua při polibku od Jidáše. Žalm 55,14-15 to předpověděl: „Netupí mě nepřítel, to bych snesl.. Jsi to ty, člověk jako já, můj přítel, můj známý, s nímž mě pojila sladká důvěrnost.“ Jeho přítel mu svým polibkem způsobil větší utrpení než Pilát.
Ježíš je na obrazech ukřižování zpodobňován s věncem kolem hlavy. Toto Plátno však svědčí spíš o čepici z trnitých větví pokrývající každou část hlavy. Způsobila něco mezi třiceti až padesáti ranami, z nichž vytékaly pramínky krve. Koruna se řecky řekne stephanos. Stejné slovo použila Septuaginta k přeložení pokrývky hlavy velekněze popisované v knize Exodus. To potvrzuje domněnku, že koruna měla spíše tvar čepice než věnce. Skvrny od krve v oblasti šíje ukazují, že se na ní spojovaly pramínky krve stékající z hlavy.
Obraz na Plátně je naprosto unikátní. Dotýkáme se zde tajemství. Dodnes neznáme technologii, která by ho dokázala vytvořit. Při pokusech o vytvoření takového obrazu se došlo k závěru, že k vytvoření takového obrazu by bylo zapotřebí 34 tisíc miliard Wattů, což by ovšem vedlo ke spálení plátna.
Je pozoruhodné, že vrstvička samotného obrazu je „silná“ jen asi 200-500 nanometrů, což je asi jedna třináctina až šestnáctina tloušťky lidského vlasu. Obraz se nalézá jen na jedné straně Plátna, přičemž polovina (z délky) znázorňuje zadní část těla a druhá polovina přední část těla, s přehnutím přes hlavu. Nejprve se do kontaktu s plátnem dostala krev a obraz se vytvořil až potom, protože pod skvrnami krve, která plátno potřísnila, obraz není.
Je to fotonegativní obraz, který není tvořen žádným známým pigmentem. Je monochromatický, tvořený různou „hustotou“ či intenzitou odstínu té „barvy“ (jež však není tvořena žádným známým barvivem). Tam, kde plátno přišlo do styku s vystupující částí těla, například nosem nebo bradou, je odstín sytější než třeba u hlouběji se nacházející krční chrupavky. To znamená, že existuje závislost mezi sytostí obrazu a jeho vzdáleností od „kamery“, jíž je v tomto případě plátno.
Odborníci analyzují jas obrazu pomocí analyzátoru obrazu VP8. Ten používá i NASA k mapování topografie vzdálených planet. Rozlišuje osm odstínů šedi a „překládá“ informaci 2D (plátno je dvojrozměrné) na 3D obraz odpovídající tvarům lidského těla. To ze žádné fotografie nejde udělat. Podle informace, kterou toto Plátno nese, lze s určitou uměleckou licencí, třeba pro obočí, vytvořit sochu těla. Plátno vypovídá i o tom, že muž uvnitř měl předkloněnou hlavu, jeho brada byla blízko hrudi, protože tělo bylo posmrtně ztuhlé – ve stejném tvaru jako když viselo na kříži. Podobně i kolena byla ohnutá, stejně jako na kříži. Ruce museli přiložit k tělu silou, aby ho mohli přenést z místa ukřižování k hrobu, asi 43 metrů.
Plátno také nese stopy odřenin v oblasti pravého ramene od břevna kříže, a deseticentimetrové odřeniny na levé lopatce, o něco snížené a přiblížené k páteři, jak vyrovnával pád.
Nese též stopy po hřebech na rukou, které procházely zápěstím z vnitřní strany ruky pod dlaní a na hřbetní straně pronikly ven asi o 1,5 cm výš. Zasáhly dva nervy ovládající prsty ruky, ulnární a mediání, čímž vytvořily nesnesitelnou bolest zaplavující celý nervový systém. Tento postup byl uzákoněn římským trestním řádem pod označením summum supplicium jako nejvyšší trest k navození maximálního utrpení a bolesti. Angličtina má pro nesnesitelnou bolest slovo ex-cruciating = pocházející z kříže. Jsou zprávy o vojácích, jimž se tyto nervy při zraněních obnažily, a kteří raději volili sebevraždu, pokud nedostali morfium, aby nemuseli takovou bolest snášet. Ukřižované vztyčili na viditelném místě, kolem něhož stále procházeli lidé, jako výstrahu pro ostatní, aby se nedopustili téhož přestoupení a nepostihl je stejný trest. Přečin byl napsán na tabulce nad hlavou každého ukřižovaného. Ježíšovi tam sám Pilát Pontský napsal hebrejsky, latinsky a řecky: Ježíš nazaretský král židovský. Nápis INRI nad kříži u nás je akronymem latinské verze nápisu: Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum.
Při ukřižování se používaly 23 cm dlouhé hřeby, jimiž se kladivem přitloukala zápěstí k břevnu kříže. Na popravišti byly připravené kůly s otvory na horizontální břevna, ve kterých již byly předem zhotovené otvory pro hřeby, takže voják položil oběť na zem na břevno, roztáhl jí ruce v úhlu 90 stupňů vůči tělu, vzal do jedné ruky hřeb a do druhé kladivo, probil ten hřeb zápěstím jedné ruky a připevnil ho k břevnu. Pak přešel k druhé ruce a pokud by ruka k díře již předem připravené nedosáhla, vykloubil rameno tak, aby ten hřeb mohl do otvoru zatlouct. Potom byl kříž s tělem vztyčen a jak tělo vlivem své váhy pokleslo, ruce, které byly předtím vůči tělu v úhlu 90 stupňů, se posunuly o 25 stupňů. V té chvíli visela váha celého těla jen na těch dvou hřebech v rukách a teprve když přitloukli i jeho nohy, mohla se váha víc rozložit. Kdyby tělo viselo s rukama vzhůru, udusil by se ukřižovaný rychle, ale římský způsob křižování byl záměrně zvolen tak, aby utrpení ukřižovaných co nejvíc prodloužil. O hřeb v nohách se visící člověk opíral, aby mohl vydechnout. V té pozici ale není možné dlouho vydržet, takže tělo v agónii jako by pulzovalo.
Na Plátně jsou také stopy po bičování, je jich 360, přičemž jich je 240 na zádech a 120 na přední straně těla, od klíční kosti až po kotníky. Nešlo o bičování biči se zahnutými „drápy“ na koncích řemínků, jaké ukazuje film Mela Gibsona Umučení Krista, protože to by bičovaného rychle usmrtilo. To, co vidíme na plátně, jsou otisky dvojic kuliček stejně vzdálených od sebe. Římský bič měl tři řemínky a na konci každého řemínku dvojici olověných kuliček pevně spojených k sobě podobně jako malé činky. Z toho se dá spočítat, že tento muž dostal 120 ran bičem, což je třikrát tolik co povoluje Písmo SZ. Římské bičování se tedy výrazně lišilo od biblických ran bičem, které nikdy nepřekročily počet 39 ran. Ve 2Kor 11 říká Pavel, že pětkrát strpěl 40 mínus jednu. Písmo nedovoluje zacházet s bratrem jako se zvířetem. Zde je však něco zcela jiného. Každá ta stopa po bičování nese takové znaky poškození kůže, jaké by způsobily popáleniny třetího stupně, a i když rány nepronikly kůží, vytvořily zhmožděniny a podkožní krvácení.
Z těchto stop se dá vyčíst i to, po jakým úhlem rány od biče dopadaly, protože stopy ve středu těla svědčí o bičování kolmo, zatímco ty na krajích těla, v oblasti hlavy a kotníků, svědčí o bičování v šikmém úhlu, v oblouku. Dalo se zjistit i to, že zde byli dva muži, kteří ho bičovali, z každé strany jeden, přičemž jeden z nich byl vyšší než ten druhý, protože jeho oblouk byl delší než oblouk toho druhého. To je objev z 80. let.
Trny na koruně neznamenaly pro Ježíše jen další utrpení. První trny se v Písmu objevují po hříchu Adama a Evy, kdy Adamovi Stvořitel sděluje, že pro jeho hřích, kvůli němu bude země prokletá a bude mu vydávat trní a bodláčí. Hřích tady nabírá konkrétní tvar: trny a bodláky. Stejná slova i kontext použil Ježíš při svém kázání na hoře v sedmé kapitole Matouše, kde od 15. verše varoval před falešnými proroky, kteří přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou jako vlci, a poznají se podle ovoce, protože z trní se nesbírají hrozny a z bodláčí fíky. Pokud tedy Ježíš věděl, že trny jsou symbolem hříchu, stejně jako věděl, že bude trny korunován, tak už jen tím, že měl na hlavě trnovou korunu, lidem sděloval, že je tím, který dobrovolně nese hřích světa a otevírá lidem cestu k Otci. Podobně i nejvyšší kněz SZ jednal se Stvořitelem ohledně hříchů lidu tím, že pokládal ruce na hlavu obětního kozla, který byl pak vyhnán do pouště, aby tam zemřel. Ne kamkoli, ale právě na hlavu. Také v Žalmu 7,17 je napsáno, že se člověku vrátí nepravost na jeho hlavu.
Když Ježíš zemřel, roztrhla se chrámová opona a tím se otevřel přístup do svatyně svatých – máme volnou cestu k Otci do království v Nebi.
Plátno se ukázalo být mocným svědkem Ježíšova utrpení před ukřižováním a při něm, a mnozí v Ježíše uvěřili, když se zabývali jeho studiem nebo jen četli, co o něm bylo zjištěno.
Pravé či zfalšované?
Veřejnost však byla na určitou dobu ohledně pravosti Plátna znejistěna po zveřejnění práce v roce 1989 v časopise Nature, která zjišťovala ve třech laboratořích stáří plátna v jeho vzorcích pomocí radiouhlíkové analýzy a došla k závěru, že jde o středověký artefakt, který datovala do rozmezí let 1260-1390. To působilo jako výbuch a kolem plátna se rozhostilo po určitou dobu ticho.
Jedním z prvních vědeckých pracovníků, kteří Turínské plátno zkoumali po zpochybnění jeho pravosti, byla Emanuela Marinelli, která také sama pracovala s metodou stanovení stáří objektů pomocí radiouhlíkové metody, takže znala její možnosti i slabiny a mohla spolupracovat na knize, která vyšla v rámci následné diskuse v nakladatelství Rizzoli. Mezi své významné badatelské počiny řadí spoluautorství na odborném článku publikovaném roku 2019 (4), který přezkoumal tzv. „hrubá data“ té práce v Nature – všechna původní data naměřená k radiouhlíkové analýze plátna, centralizovaná ze tří laboratoří (z Curychu, Oxfordu a Arizony) v Britském muzeu.
Statistická analýza těchto základních dat, která byla uvolněna až s právní pomocí v roce 2017, však ukázala na jejich nehomogenitu. Měřili jen malé vzorky látky, asi 8 cm, kterou pro ně v roce 1988 vyřízli z části, které se ostatní odborníci vyhýbali, protože ji považovali za znečištěnou a zasaženou druhotnou manipulací. Ze studií Ray Rogerse, Joe Marina a Sue Benford víme, že šlo o opravované místo nevhodné pro prokázání stáří celého plátna, ale studie z roku 1989 prezentovala stáří tkaniny z tohoto malého záplatovaného místa jako stáří celého plátna, přičemž rozdíl v jejich datech byl velký, což samo o sobě statistické výsledky znehodnocuje (laboratoř v Arizoně analyzovala dva vzorky plátna a ty se mezi sebou lišily o 200 let). Jdete-li po plátně zleva doprava, přejdete během několika centimetrů od staršího (rok 1240) materiálu (datu) k mladšímu (rok 1440).
Jak k tomu došlo? Plátno bylo čas od času ukazováno poutníkům po rozprostření ve svislé poloze a místa, za která bylo přitom drženo, se poškodila a bylo rozhodnuto je vyspravit. Jeptišky ho následně vyspravily speciální, pracnou technikou tak, že to nebylo na první pohled vidět. Protože však opravené místo bylo bílé, použily k dobarvení žluté rostlinné barvivo – klovatinu. Bylo také zjištěno, že tato neviditelně všitá záplata ze 16. století je z bavlněného vlákna, přičemž vlastním materiálem plátna z prvního století je len. Takže ty tři analytické laboratoře určovaly stáří směsi lnu z prvního století a bavlny ze 16. století. Pomocí radiouhlíkové metody došly ty laboratoře k průměrnému stáří.
Radiouhlíková či radiokarbonová metoda je založena na existenci různých současně se vyskytujících izotopů uhlíku, jež se liší počtem protonů: C12, C14 – ten druhý je radioaktivní a dá se proto snadno měřit jeho poločas rozpadu, který je 5370 let. Vezmeme-li vzorek, změříme ho a spočítáme přítomné molekuly, dostaneme přesnou dobu, kdy daný organismus (v tomto případě rostlina lnu) zahynul, kdy byl len sklizen.
Výsledky datování této studie jsou tedy zcela neplatné, a to z více důvodů. Takže studie, která celé Turínské plátno, nikoli jeho záplatu z pozdější doby, označila za podvrh, byla sama usvědčena jako nedůvěryhodná.
Andrew Dalton, který poskytl množství aktuálních informací v rozhovoru s Mattem Fradem (2), se od roku 2011 zabývá vším, co souvisí s Turínským plátnem. Je americkým knězem žijícím v Římě, kde na Pontifikální univerzitě učí biblickou teologii Kristova utrpení na základě Turínského plátna. Jeho původním zaměřením byly matematika a technické obory. Na duchovní dráhu se vydal ve dvaceti letech poté, co slyšel o Turínském plátnu přednášet Emanuelu Marinelli, která i nám sdělila mnoho informací - ty zde použité pocházejí z jejího rozhovoru s Guy Powellem (1).
Hlavní použité zdroje:
1) https://www.youtube.com/watch?v=5SFFGt8G2IE
2) https://www.youtube.com/watch?v=HAbuG-oVq1Q&t=299s
3) https://shroud.com/pdfs/ssi10part4.pdf
4) Casabianca T., Marinelli E., Pernagallo G., Torrisi B., Radiocarbon dating of the Turin Shroud: New evidence from raw data. Archaeometry 2019, Willey Online Library, https://doi.org/10.1111/arcm.12467
