Starý zákon je skoro celý v hebrejštině. Existuje šest či sedm hlavních rukopisů, které se považují za spolehlivé, referenční zdroje tištěných Biblí. Vévodí jim Leningradský kodex a Aleppo kodex. Například svitek Izajáše nalezený v Kumránu u Mrtvého moře dokládá, že v jeho textu nedošlo za dlouhá staletí k podstatným změnám.
Ohledně Nového zákona dlouho panovalo neochvějné přesvědčení, že byl napsán řecky. Bylo podpíráno tvrzením, že v době kolem přelomu letopočtu byla hebrejština mrtvým jazykem (Conner 1936, Roberts 1893, Barr 1970), pročež Ježíš i jeho učedníci prý mluvili aramejsky nebo řecky.
Ale ze svitků od Mrtvého moře bylo 80 procent bylo napsáno hebrejsky, 15 procent aramejsky a pouze necelá 3 procenta řecky. To svědčí spolu s Mišnou z let 400 př. n.l. až 150 n.l. o tom, že hebrejština byla na přelomu letopočtu jazykem stále živým (Bivin 2013, Fernández 1997, Rabin 1976, Segal 1980). Proč by tedy neměl Ježíš a jeho učedníci, všichni Židé, mluvit hebrejsky?
Nový zákon známe jako soubor asi 5800 textů, často fragmentálních, psaných řecky – nikoli klasickou řečtinou, ale novozákonní řečtinou zvanou koine. Ta nese řadu stop hebrejštiny - nejen hebraismy, ale i charakteristiky hebrejské gramatiky. Mnozí badatelé novozákonních textů (Jean Carmignac, Claude Tresmontant, Hugh J. Schonfield, L. Cowden Laughlin či Robert B.Y. Scott) proto vyjádřili domněnku, že i podstatná část, ne-li většina novozákonních textů byla původně napsána hebrejsky. Původní texty nemáme, ale díky jazykovým charakteristikám a zvláštnostem, a také díky chybám, které se při opisování manuskriptů tvořily a přebíraly, je možné dopátrat se toho, které manuskripty jsou ty nejpůvodnější, a jak asi původní text vypadal. Věrné novější opisy starého textu jsou přitom stejně cenným zdrojem poznatků jako ty staré texty. Písaři a korektoři při přepisování svitků a kodexů počítali slova i písmena a dávali pozor, aby nevynechali ani čárku.
Oponenti Nového zákona ho právě pro početnost zdrojových textů napadají s tím, že nemůže být spolehlivý, když se texty mezi sebou liší, a že do původního textu byly vneseny chyby. Rozdíly mezi rukopisy jsou však minimální. A chyby, k nimž při opisování nutně docházelo, protože lidé nejsou stroje, jsou naopak při početnosti manuskriptů cenným zdrojem informací o tom, která textová verze je původnější a jak asi ty zdrojové texty, z nichž se opisovalo, vypadaly.
Porovnávání textů s cílem dohledat co nejpůvodnější zdroj a text, oblast bádání zvaná textová kritika, se začala rychle rozvíjet s nástupem a rozvojem počítačové technologie, která umožňuje snadné srovnávání mnoha textů najednou ve stále delších pasážích. Také knihovny po celém světě zpřístupňují své fondy rukopisů, takže se na ně může podívat každý. A od překladačů, slovníků, mluvnických pomůcek a biblických komentářů nás dělí často jediný klik, takže lze s trochou nadsázky říct, že jakýkoli text si dnes může přeložit každý.
Když v roce 1806 našel Claudius Buchanan dva rukopisy hebrejsky psaného Nového zákona v židovské synagoze v indickém Cochinu, byl to velký objev, jemuž však nebyla v následujících 200 letech věnována pozornost. Rukopisy Oo.1.16 a Oo.1.32 ležely v univerzitní knihovně v britské Cambridgi dlouho bez povšimnutí.
Jazykový rozbor ukázal, že ne všechny novozákonní knihy a epištoly v těchto dvou hebrejských rukopisech z Indie jsou autentické. Kniha Zjevení, kterou se zde teď zabýváme, však nese všechny rysy původnosti a navíc přináší objasnění několika záhad či nesrovnalostí v řeckém textu. Například vysvětluje, jak může být jeden strom života na obou stranách řeky (více zde), zda je či není Ježíš (Ješua) skutečně „alfa a omega“, což by hebrejsky bylo „alef a tav“ (více tady), či zda bude střídání dne a noci pokračovat i na nové zemi (o tom si můžete přečíst tady).
Text Zjevení z těchto rukopisů nese řadu znaků charakteristických pro hebrejštinu, které se nejvíc otiskly do řeckých verzí v manuskriptech P47, Alexandrinus (O2), Sinaiticus a Ephraemi, ale které byly při přepisování v novějších řeckých manuskriptech „vyhlazeny“ v zájmu lepšího stylu a plynulosti textu. Jde o slovní hříčky, opakování klíčových slov, změnu v pořadí slov, vynechávky opakujících se slov či naopak harmonizační doplňky – to jsou vysvětlivky doplněné z jiných míst textu písařem dbajícím o čtenářovu instantní informovanost tam, kde ho hebrejský text ponechával chvíli v napětí. Takových případů jsou desítky. My se tady podíváme na některé z nejzajímavějších.
Notoricky známými hebrejskými slovy jsou „amen“ a „halelujah“ (Zj 19,4). Ti, kteří až do objevu svitků od Mrtvého moře s vážnou tváří tvrdili, že se v nebi mluví řecky (Alexander Roberts, A.T. Robertson, William Mounce či George Horton), a že řecky mluvil i apoštol Jan, autor Zjevení, zřejmě také věřili, že Jan i nebeské bytosti ze Zjevení 7 znají jen tato dvě hebrejská slova.
Titulní strana rukopisu Oo.1.16 z univerzitní knihovny v Cambridge. Zdroj: www.HebrewGospels.com
Název knihy Zjevení
Samotný název knihy, kterou známe jako Zjevení, označují oba hebrejské rukopisy SODOT (množné číslo od SOD), což by se kromě „tajemství“ dalo přeložit i jako „skryté významy“, „tajné/skryté úmysly/plány“, či moderněji „základní/skryté operační systémy“ nebo „základní/skryté principy fungování“, které (pře)dal JHVH Ješuovi, tomu Mesiáši..
„Zjevení“ by se hebrejsky řeklo CHAZON. Máme zde ale jiné slovo, SOD, které se v dalším textu opakuje ještě několikrát a mohlo by se překládat takto: 1,20 – tajemství/skrytý význam těch sedmi hvězd; 10,7 – všechny tyto skryté záměry/plány JHVH budou naplněny; 17,5 – název operačního systému velkého města Bavel; 17,7 – chci ti sdělit skrytý význam té ženy.. Řecký název Zjevení je Apokalypsis a toto slovo se v řeckém textu této knihy již jinde neopakuje.
Klíčová slova
Pro hebrejské texty je typické opakování klíčových slov. Ve 2. kapitole Zjevení máme hezkou ukázku tohoto jevu v poselství pro společenství ve Smyrně. V osmém, desátém a jedenáctém verši se opakuje slovo od stejného základu pro „mrtvý“ a „smrt“, což je z překladů patrné (zde v tenké kurzívě), ale v devátém, desátém a jedenáctém verši stejné pasáže se opakuje slovo CA´AR pro „trápení, utrpení“ (zde je označené tučnou kurzívou), což ne všechny překlady ve všech třech případech tlumočí. Zmíněná pasáž v hebrejských rukopisech říká toto: A andělu/poslu shromáždění ve Smyrně napiš: Toto říká ten první a ten poslední, který zemřel a vstal: „Znám tvá díla i tvá soužení a urážení od těch, kteří říkají, že jsou Jehudím, ale nejsou, nýbrž jsou ze synů toho satana (=protivníka, žalobce). Nebojte se jich, hle, ten protivník vezme některé (z vás) do zajetí k vašemu zkoušení, a soužení budete mít deset dní. Buďte věrní až ke dni vaší smrti, abych vám mohl dát tu korunu těch životů. Kdo má uši, musí slyšet, co Duch říká shromáždění: Kdo to překoná/zvítězí, nebude mít soužení od druhé smrti.“ (Zjevení 2,8-10)
Změny v pořadí slov
Septuaginta, řecký překlad Starého zákona, měnila oproti hebrejské předloze pořadí slov často, aniž by k tomu existovaly gramatické důvody, například syntax. Mohou za tím být kulturní preference či stylistické důvody. Zpětný překlad do hebrejštiny tyto změny uchovává. Když tedy například Septuaginta přeložila hebrejský text z Genesis 30,43, kde se píše „otrokyně a otroky a velbloudy..“, výsledek byl tento: „otroky a otrokyně a velbloudy..“. Septuaginta měnila i pořadí celých výroků. Jenom v Genesis je přes osmdesát takových případů. Když se textoví badatelé snaží přesně překládat Septuagintu z řečtiny do hebrejštiny, nedokáží původní pořadí obnovit.
Platí to pro všechny texty, včetně Zjevení. Pokud by tedy bylo hebrejské Zjevení pouhým překladem z řečtiny, neobsahovalo by změny pořadí slov bez jazykových důvodů. Protože v něm ale takové změny jsou, svědčí to o původnosti hebrejského textu. Tady jsou příklady:
Zj 4,5: „Z trůnu vycházely hlasy a hromy a blesky..“ (Oo.1.16), ale „Z trůnu vycházely blesky a hromy a hlasy..“ (Textus receptus)
Zj 3,12: „Napíšu na něj jméno nového Jeruzaléma, města mého Elohim“ (Oo.1.16), ale „Napíšu na něj jméno města mého Boha, nového Jeruzaléma“ (byzantská řečtina)
Zj 5,1: „A ten, který seděl na trůnu – viděl jsem v jeho pravé ruce svitek“ (Oo.1.16), ale „A viděl jsem v pravé ruce toho, kdo seděl na trůnu, knihu“ (byzantská řečtina)
Zj 9,15: „aby zabili třetinu synů člověka v hodině a ve dni a v měsíci a v roce“ (Oo.1.16), ale „v hodině a ve dni a v měsíci a v roce, aby zabili třetinu lidí (byzantská řečtina)
Zj 14,9: „kdo se klaní vyřezávanému obrazu a zvířeti“ (Oo.1.16), ale „kdo se klaní zvířeti a jeho obrazu“ (byzantská řečtina)
Každý si to může porovat s našimi překlady.
Důležité je také, že pořadí slov v hebrejských rukopisech Zjevení se liší nejen od řečtiny, ale i od aramejské Pešity a latinské Vulgáty, takže nemůže jít ani o překlady z těchto jazyků. Svědčí to o jazykové autenticitě těchto hebrejských manuskriptů knihy Zjevení, jež musely být opsány z původního zdroje.
Vynechávky opakujících se slov
Hebrejština je velmi úsporná a čtenář si hodně slov domýšlí – vnímá je, jako kdyby byla napsaná. Ti, kteří překládali hebrejské texty do řečtiny, často tato zamlčená slova do svých překladů vložili. Protože hebrejská gramatika vynechávání slov nevyžaduje, zpětné překlady NZ (například Delitzsche či Salkinsona-Ginsburga) pak již nedokáží určit, která slova byla vynechaná, a slova doplněná při překladech do řečtiny v textu ponechávají. Přesná rekonstrukce původního textu tak není možná. Podívejme se na příklady:
Zj 18,3: „neboť všichni z nich pili z jejího vína“ (Oo.1.16), ale „neboť všechny ty národy pily z toho vína“ (Textus receptus) – „národy“ jsou v řecké verzi doplněny ze širšího kontextu, ale bez upozornění na to, že jde o doplněk.
Zj 1,13: „a mezi nimi“ (Oo.1.16), ale řecký text upřesňuje: „a mezi těmi sedmi svícny“ (byzantská řečtina). Zpětné překlady toto doplnění ponechávají.
Zj 2,10: „nebojte se jich“ (Oo.1.16), ale „nebojte se toho, co máte vytrpět“ (byzantská řečtina MA). Zde řecký překlad vykládá „jich“ ne jako pronásledovatele věřících ve Smyrně, ale jako zkoušky, které mají vytrpět.
Zj 4,10a: „před ním“ (Oo.1.16), ale „před tím sedícím na trůnu“ (byzantská řečtina)
Zj 4,10c: „před ním“ (Oo.1.16), ale „před tím trůnem“ (byzantská řečtina)
Hebrejština nerozlišuje v příponě, zda jde o věc či osobu. Řečtí překladatelé interpretovali to první „ním“ jako toho, kdo sedí na trůně, a to druhé „ním“ jako trůn. Jde tedy také o výklad vložený do textu bez upozornění.
Také tyto příklady ukazují na to, že hebrejský text rukopisu Oo,1,16 je autentický, protože ho není možné odvodit ani z řeckých, ani z aramejských či latinských verzí.
Chyby v překladu
Zjevení 18,13 obsahuje velice zajímavou variantu mezi hebrejskou a řeckou verzí:
„a víno a olej a a jemná mouka a pšenice a ovce a zvířata a koně a vozy..“ (byzantská řečtina), ale „víno a olej a bílý chléb a voly a ovce a koně a býčky/telata“ (Oo.1.16). Řečtina má dvě odlišná slova pro býčky/telata (moschon) a vozy (raidon). Při přepisování řeckého textu mohlo dojít k jejich záměně jen těžko. Pokud by však řecký text byl překladem hebrejské předlohy, mohlo k záměně dojít velmi snadno, protože hebrejské slovo pro býčky/telata, AGALIM se velice podobá slovu pro vozy, AGALOT. A protože předchozí slovo je „koně“, a „koně a vozy“ se často vyskytují ve spojení, není divu, že překladatel udělal chybu na základě zautomatizovaho spojení slov „koně a vozy“. Řecké slovo pro vozy však nelze přeložit do hebrejštiny jako „býčky/telata“. Pokud by původní verze byla řecká, nebo aramejská či latinská, nemohla by tato hebrejská varianta vzniknout. Tato chyba je tedy dalším silným svědkem autenticity a původnosti hebrejského textu.
Harmonizační doplňky
Mezi způsoby, jimiž překladatelé zlepšují plynulost textu, objasňují ho a chrání ho před nejednoznačností, patří i harmonizační doplňky. V rámci úsilí o čtenářovo pohodlí a jeho soustavnou informovanost přeložený text doplňují ze širšího kontextu a obohacují jednotlivé verše o informace nejen z veršů předcházejích, ale i z těch následujících. Například řecká Septuaginta při překladu Tóry jen na začátku Genesis použila daleko víc harmonizačních doplňků než samaritánský Pentateuch. Když Noe zjišťoval možnost opuštění archy, dle masoretského hebrejského textu „poslal toho havrana“, ale Septuaginta na základě dalšího verše sděluje, že „poslal toho havrana, aby viděl, jestli vody již ustoupily“.
Ve Zjevení je tento jev také častý. Například Zj 1,10 píše: „uslyšel jsem za sebou velký hlas“, přičemž byzantská řečtina sděluje: „uslyšel jsem velký hlas za mnou jako trumpetu“, což přidala na základě Zj 4,1: „a ten první hlas, který jsem slyšel, co ke mně promluvil jako zvuk šofaru“. Zatímco čtenářům hebrejštiny prozrazuje až první verš čtvrté kapitoly, že hlas, o němž se mluví v desátém verši první kapitoly, zněl jako hlas šofaru (řečtina překládá šofar slovem trumpeta/trubka), ale řecký text toto sděluje svému čtenáři již tam, kde se o tom hlasu dočte poprvé. Protože to však neoznačil jako doplněk, přesné překlady z řečtiny do hebrejštiny to musí respektovat a přeložit tak, jak to řecký písař či korektor napsal. Autor originálu si však zřejmě tuto informaci nechal až pro pasáž, ve které je Jan/Jochanan povolán do nebe, pravděpodobně proto, že troubení na šofary je spojené s povoláním věřících, živých i mrtvých, do nebe jako při příchodu Mesiáše, jak se píše v Izajáši 27,12-13 či v první knize Korintským 15,51-52. Harmonizační doplněk tady znemožňuje tuto souvislost postřehnout.
Také další harmonizační doplněk zatemňuje důležitý prvek v původním hebrejském textu. Zj 3,22 podle rukopisu Oo.1.16 píše: „Kdo má uši, musí slyšet, co Duch říká.“ Byzantská řečtina to na základě předchozích poselství do šesti různých sborů doplnila: „Kdo má uši, musí slyšet, co Duch říká shromážděním/sborům.“ Tím však otupila údernost celé pasáže, která vyvrcholila pokynem, že musí slyšet každý, kdo má uši – nejen ti, kteří jsou součástí některého shromáždění/sboru. Uvádí to situaci popsanou ve Zj 4,1 kde slyší Boží hlas i Jochanan, který byl právě na ostrově Patmos a nemohl být tedy v některém ze sedmi shromáždění/sborů v Malé Asii. Záměrem autora textu Zjevení tedy zřejmě bylo slovo „shromážděním/sborům“ na konci sedmého dopisu nezmínit a přenést tak povinnost poslouchat Boží hlas z kolektivní úrovně na úroveň jednotlivých věřících. Je smutné, že tento záměr nějaký písař či korektor nepochopil a doplnil to, co doplnit neměl, čímž znemožnil pochopení všem těm, kteří byli odkázáni na jeho text či na texty z něj opsané či přeložené. Poskytl nám tím však další doklad o autenticitě hebrejského textu Zjevení v Oo.1.16.
Zde jsou další harmonizační slova i celé výrazy (kurzívou) doplněné do řeckých rukopisů knihy Zjevení a (v závorce) jejich zdroj:
Zj 1,3 – slova tohoto proroctví (Zj 22,7)
Zj 1,3 – neboť ten čas je blízko (Zj 22,10)
Zj 1,20 – poslům/andělům těch shromáždění (Zj 2,1; 2,7..)
Zj 2,14 – aby jedli věci obětované modlám a smilnili (Nu 25,1-2)
Zj 2,20 – aby se dopouštěli smilstva a jedli věci obětované modlám (Nu 25,1-2)
Zj 3,17 – jsi chudý a slepý a nahý (Zj 3,18)
Zj 4,11 – sláva a čest a moc (Zj 7,12)
Zj 5,3 – na zemi nebo pod zemí (Zj 5,13)
Zj 5,11 – trůnu a těch živých bytostí a těch starců/starších (Zj 5,6 a 14,3)
Zj 5,13 – a na moři a to všechno v nich (Zj 10,6)
Zj 7,10 – který sedí na trůnu (Zj 5,13)
Zj 7,11 – těch čtyř živých bytostí (Zj 5,8; 6,1; 14,3 a další)
Zj 7,17 – Beránek, který je uprostřed trůnu (Zj 5,6)
Zj 8,5 – a blesky a zemětřesení (Zj 12,5)
Zj 9,3 – jako štírů (Zj 9,5)
Zj 9,15 – ti čtyři poslové/andělé byli uvolněni (Zj 9,14)
Zj 9,18 – třetina lidí byla zabita ohněm a kouřem a sírou vycházejících z jejich tlam (Zj 9,17)
Zj 9,21 – nečinili pokání ze svých vražd ani od svého čarodějnictví (Zj 21,8; 22,15)
Zj 11,12 – hlas z nebe (Zj 10,4; 14,2 a další)
Zj 11,12 – vystupte sem (Zj 4,1)
Zj 11,13b – byli zabiti v tom zemětřesení (Zj 11,13a)
Zj 13,3b – smrtelná rána (Zj 13,3a)
Zj 13,12b – smrtelná rána (Zj 13,3a)
Zj 14,1 – na svých čelech (Zj 7,3)
Zj 14,11 – ta šelma a její obraz (Zj 20,4)
Zj 14,15 – neboť úroda země je zralá (Zj 14,18)
Zj 17,2 – vínem jejího smilstva (Zj 14,8)
Zj 17,4 – svého smilstva (Zj 14,8; 19,2)
Zj 17,8 – jejichž jména nebyla zapsána v knize života od založení světa (Zj 13,8)
Zj 18,3 – vína jejího smilstva (Zj 14,8)
Zj 18,15 – budou stát daleko ze strachu (Zj 18,10)
Zj 18,18 – dým jejího spalování (Zj 18,9)
Zj 19,9 – Napiš: Svatí (jsou) ti, kdo jsou pozváni k večeři s Beránkem (Zj 14,13)
Zj 20,4 – viděl jsem.. duše těch (Zj 6,9)
Zj 20,4 – pro svědectví Ježíše a slovo Boží (Zj 1,2 a 1,9)
Zj 20,4 – značka na jejich čele nebo ruce (Zj 13,16; 14,9)
Zj 21,2 – nový Jeruzalém sestupující z nebe od Boha (Zj 3,12)
Zj 21,8 – čarodějové a modloslužebníci (Zj 9,19-21)
Zj 21,9 – sedm misek (Zj 15,7 a 17,1)
Zj 21,10 – Jeruzalém sestupující z nebe od Boha (Zj 3,12)
Zj 21,11 – jaspis čistý jako křišťál (Zj 22,1)
Zj 21,18 – čisté zlato jako čisté sklo (Zj 21,21)
Zj 21,27 – ve svitku/knize živých toho Beránka (Zj 13,18)
Zj 22,2 – plodící ovoce každý měsíc (Ezechiel 47,12)
Zj 22,15 – vrazi a modláři (Zj 9,19-21)
Zj 22,19 – slova knihy tohoto proroctví (Zj 22,7; 22,18)
Zpětný překlad interpretovaného textu s harmonizačními doplňky do hebrejštiny nedokáže původní text zrekonstruovat ani v jednom z výše uvedených příkladů. Také překlady do všech ostatních jazyků tyto doplňky zachovávají bez možnosti jak zjistit, co v původním textu bylo a co ne.
Jak určit stáří textu
Hledají-li textoví odborníci stáří textu, není pro ně podstatná doba vzniku (=opisu) určitého manuskriptu, který jej obsahuje, ale textová tradice jeho předlohy. Vykazuje-li text určitého manuskriptu větší počet shodných prvků s texty těch nejstarších manuskriptů, znamená to, že zachovává tu nejstarší textovou verzi. Skutečnost, že jsou všechny známé hebrejské rukopisy Zjevení asi o tisíc let mladší než ty nejstarší řecky psané manuskripty, je běžným argumentem těch, kteří hlasují pro prioritu řeckého textu NZ. Je však možné doložit, že hebrejská verze Zjevení nalezená v indickém Cochinu má (1) s texty těch nejstarších (často fragmentálních) řeckých manuskriptů zajímavé shody, které se nedají nalézt v pozdějších řeckých manuskriptech, a že (2) ty shody způsobil vliv hebrejštiny na tyto staré řecké texty a byly odstraněny při pozdějších přepisech v lepší řečtině.
Shody s nejstaršími rukopisy, které pozdější řecké manuskripty nemají
Nejstaršími řeckými rukopisy obsahujícími knihu Zjevení jsou Papyrus 47 (P47) a kodexy Alexandrinus (nejstarší úplná a mezi badateli uznávaná kopie Zjevení), Sinaiticus a Ephraemi. Podíváme se teď na zajímavé shody (vyznačené kurzívou) s textem v Oo.1.16. Důležité je, že Oo.1.16 byl přepsán daleko dřív (kolem roku 1700), než byl zpřístupněn P47 (roku 1930) či kodex Alexandrinus, jehož faksimile byla publikována až v roce 1879. Kodex Sinaiticus byl publikován roku 1862 a kodex Ephraemi roku 1843. Písař Oo.1.16 tedy nemohl těchto z řeckých textů čerpat.
Ve Zj 12,16 je příklad shody mezi hebrejštinou Oo.1.16 a řečtinou v kodexu Alexandrinus, která se v textech pozdějších řeckých manuskriptů nevyskytuje:
Oo.1.16 – ty vody, které drak vyvrhl („voda“ je v hebrejštině vždy v množném čísle)
Alexandrinus – tu vodu, kterou drak vyvrhl (v řečtině je „voda“ v jednotném čísle)
jiné řecké manuskripty – řeku, kterou drak vyvrhl
Ve Zj 6,14 je příklad shody mezi hebrejštinou Oo.1.16 a řečtinou v kodexu Sinaiticus (ale není v kodexu Alexandrinus), a která se nevyskytuje v textech pozdějších řeckých manuskriptů:
Oo.1.16 – a všechny ty hory a kopce
Sinaiticus – a každá hora a kopec
jiné řecké manuskripty – a každá hora a ostrov
další příklad shody Oo.1.16 a kodexem Sinaiticus:
Zj 10,3 – sedm hlasů, nikoli sedm hromů (hebrejština má stejné slovo pro „hlas“ i pro „hrom“)
Vzácný případ shody mezi Oo.1.16 a papyrem P47 je ve Zj 15,4. Zde použila hebrejština sloveso v jednotném čísle ve spojení s předmětem v čísle množném: Neboť tvé soudy je zjeven. V hebrejštině je to možné, v Tanachu je k tomu řada příkladů. Přestože řečtina často používá spojení slovesa v jednotném čísle s předmětem v čísle množném, jediným řeckým manuskriptem, kde se tento jev vyskytuje, je právě Papyrus 47. Dalším překvapivým příkladem shody mezi těmito manuskripty je Zj 14,12. Tady má P47 sloveso „být“ (ve tvaru „je“) v neobvyklém pořadí uprostřed věty místo na konci: „zde je naděje svatých“ a hebrejština toto sloveso, JEŠ, nezamlčela, jak to obvykle dělá.
Oo.1.16 a kodex Ephraemi shodně vynechávají „z lidí“ ve Zj 14,4: „byli (vy)koupeni jako prvotiny z lidí JHVH/Bohu a Beránkovi“.
Existuje celá řada případů, kdy se Oo.1.16 shoduje hned s několika nejstaršími rukopisy. Dva na ukázku:
Zj 20,13 - „a smrt i šeol vydal (jednotné číslo!) mrtvé“ poukazuje na to, že „šeol“ a „smrt“ jsou synonyma a nejde o dvě různá místa, z nichž mrtví povstanou k soudu. Zde je shoda Oo.1.16 s Alexandrinus, 82, 1773 a dalšími starými rukopisy.
Zj 21,21 – „dvanáct bran, dvanáct perel, každá z těch bran byla z jedné perly“ shoda Oo.1.16 se Sinaiticus a 2377.
Z těchto ukázek je zřejmé, že charakteristické prvky hebrejštiny Zjevení z Oo.1.16 lze vystopovat u těch nejstarších řeckých manuskriptů, takže hebrejskou verzi Zjevení nelze odvodit od manuskriptů psaných středověkou řečtinou, ani od tištěného Textu receptu. Vzhledem k nestejným shodám s P47, Sinaiticus, Alexandrinus, Ephraemi a dalšími ji ale nelze odvodit ani od jednoho určitého starého řeckého manuskriptu. Protože Oo.1.16 nemá převažující počet shod s žádným z těchto manuskriptů, nemůže být překladem některého z nich, ale mohl být opsán z jejich společného hebrejského zdroje. Při opisování manuskriptů se vlivem editorských zásahů ve prospěch „lepší řečtiny“ postupně vytrácely prvky hebrejštiny patrné v nejstarších řeckých rukopisech.
Vliv hebrejštiny na staré řecké manuskripty
Svědčí o něm následující ukázky textové shody.
Zj 12,8:
Oo.1.16 – „nebylo jejich místo nalezeno v nebesích“
P47 – „nebylo jejich místo nalezeno v nebi“
jiné řecké manuskripty – „nebylo místo nalezeno pro ně v nebi“
Zj 18,22 citující Jeremiáše 7,34: „hlas ženicha a hlas nevěsty“:
Oo.1.16 – hlas ženicha a hlas nevěsty
Ephraemi – hlas ženicha a hlas nevěsty
jiné řecké manuskripty – hlas ženicha a nevěsty; řečtina se snaží vyhnout opakování stejných slov blízko sebe, proto bylo slovo „hlas“ v druhém výskytu odstraněno.
Zj 16,5 se spojkou VAV nezvykle použitou i v hebrejštině, ale nepřijatelnou v řečtině:
Oo.1.16 – „JHVH ten spravedlivý, který byl a je a svatý jsi ty“
P47 (a několik dalších rukopisů) – spravedlivý jsi ty, který je a který byl a svatý“
Textus receptus – „spravedlivý, Pane, jsi, ten který je a který byl, a ten svatý“
jiné řecké manuskripty – „spravedlivý jsi ty, který jsi a který jsi byl – (a) ten svatý/ty svatý“
Také v řadě dalších případů se řecká gramatika nejstarších rukopisů přizpůsobila té hebrejské. Ať již šlo o pořadí slov, spojek a předložek, shodu čísla u podmětu a přísudku či u podstatného jména přizpůsobení rodu hebrejštině proti pravidlům řečtiny, jako u kobylek ve Zj 9,4, kterým Sinaiticus a několik dalších rukopisů přiznaly rod mužský, přestože v řečtině jsou kobylky rodu ženského.
K nejzajímavějším příkladům vlivu hebrejštiny na staré řecké verze Zjevení patří:
Zj 8,2:
Oo.1.16 – „a jim bylo dáno sedm šofarů“
Alexandrinus – „a bylo dáno jim sedm trumpet“
jiné řecké rukopisy – „a sedm trumpet byly dány jim“
Řečtina vyžaduje, aby ve spojení s trumpetami v množném čísle rodu ženského bylo i sloveso v čísle množném.
Zj 12,14:
Oo.1.16 – „a byl dán té ženě dvě křídla“
P47 – „a byl dán té ženě dvě křídla“
jiné řecké rukopisy – „a byla dána té ženě dvě křídla“
Hebrejština nevyžaduje pasivní sloveso v jednotném čísle ve spojení s předmětem v množném čísle, ale připouští ho. Proto žádný překlad z řečtiny do hebrejštiny (Delitzsch 1877, Salkinson-Ginsburg 1886 či moderní překlady) nedokázaly text z Oo.1.16 zrekonstruovat.
Závěr
Nejstarší řecké manuskripty knihy Zjevení uchovaly řadu dokladů přímého vlivu hebrejské gramatiky, jež byly při pozdějších přepisech a úpravách vyhlazeny, aby plně odpovídaly gramatice řecké. Textové srovnání hebrejských rukopisů z Cochinu s těmi nejstaršími řeckými manuskripty svědčí o tom, že staré řecké manuskripty z hebrejštiny čerpaly, a že tato kniha byla nejprve napsána hebrejsky a poté přeložena do řečtiny. Potvrzují to gramatické zvláštnosti hebrejštiny, které není možné rekonstruovat pomocí překladů z řečtiny či z jiných jazyků.
Hlavní zdroj:
Justin J. Van Rensburg, 2024. The Hebrew Revelation, James and Jude, 343 stran. Version 2.2, ISBN 9780648639701. www.HebrewGospels.com
Další zdroje:
• Barr J. 1970. Which Language did Jesus Speak? Some Remarks of a Semitist. University of Manchaster, John Rylands Library, str. 21.
• Bivin D.N. 2013. Hebreisms in the New Testament. In: G. Khan (Editor) Encyclopedia of Hebrew Language and Linguistics. Brill, vol. 2, str. 198.
• Conner J.E. 1936. Christ was not a Jew. Str. 13, 43.
• Fernández M.P. 1997. An Introductory Grammar of Rabbinic Hebrew. Brill, str. 2-3.
• Rabin Ch. 1976. Hebrew and Aramaic in the First Century. Vol. 2. Fortress Press, str. 1036.
• Roberts A. 1893. A Short Proof that Greek was the Language of Christ. Alexander Gardner Publishers, str. 46-47.
• Segal M.H. 1980. A Grammar of Mishnaic Hebrew. Clarendon Press, str. 13.
